Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pervitin místo diety, podřezané žíly a deprese. Bojuju, říká Veronika

  0:44aktualizováno  0:44
O kilech navíc přemýšlí v pubertě snad každá dívka, i když objektivně žádná navíc nemá. Stejně jako Veronika, která zkrátka jen nezdědila subtilní maminčinu kostru. Když už měla v 16 letech dost narážek na svou váhu, našla řešení: pervitin.

Peer konzultantka v organizaci Green Doors, která se zabývá pracovní a sociální rehabilitací lidí, kteří onemocněli schizofrenií. | foto:  František Vlček, MAFRA

Žádné diety, žádné cvičení. Rovnou jste sáhla po pervitinu. Proč?
Studovala jsem střední hotelovou školu a jedna spolužačka už perník brala. Viděla jsem, že zhubla, a připadalo mi to jako skvělé a snadné řešení.

Veronika Havlíčková

  • Narodila se před 36 lety v Praze, má dva bratry.
  • Studovala střední hotelovou školu.
  • Mezi 16-18 rokem brala pervitin.
  • Dva roky pracovala jako au-pair v Londýně.
  • Pracovala několik let v marketingu pro švédskou společnost s nadnárodní působností.
  • 12 let se léčí s psychiatrickou diagnózou bipolární-afektivní porucha.
  • Je vdaná, má tři děti (8 a dvojčata 5 let).
  • Od jara 2015 pracuje jako peer konzultantka při organizaci Green Doors a pomáhá duševně nemocným.

A bylo?
První rok snad. Připadala jsem si štíhlá a byla jsem se sebou spokojená. I okolí včetně mé maminky mě chválilo, že mi to sluší.

Rodiče věděli, co za tím vězí?
Ne, nevěděli nic, mysleli si, že držím dietu. Netušili, že krvácení z nosu i věčné popotahování jsou od šňupání, nepoznali rozšířené zornice. Až teprve když mě táta vzal k 18. narozeninám k moři, kam jsem si drogu vezla s sebou, jsem slyšela, jak se baví se známými, kteří mu říkají, že jedu v drogách a on jim odpověděl: Já vím.

Věděl, ale dělal, že neví?
Možná, ale doma jsme o tom nikdy nemluvili. Mámě jsem všechno řekla, až když to bylo za mnou.

Kde jste brala na pervitin peníze?
Kradla jsem je tátovi, který to mlčky snášel a nikdy mně, ale ani mámě, nic neřekl.

Rodiče spolu nevycházeli?
Pořád se hádali. Když se pak rozvedli, tak jsme si jak já, můj mladší brácha i ten starší nevlastní oddechli.

Jak dlouho jste pervitin užívala?
Dva roky. Gram kvalitního pervitinu mi stačil asi jen na týden. Byla jsem troska, na svých 179 centimetrů jsem vážila ani ne padesát kilo. Musela jsem si mezi kolena dávat deku, protože tření kostí bolelo. Odlupovaly se mi nehty na rukou i nohou, třásla jsem se. Chtěla jsem být štíhlá a nakonec jsem byla kost a kůže.

Fotogalerie

Jak jste dokázala přestat?
Věděla jsem, že takhle to dál nejde a rozhodla jsem se pro sebevraždu. Naši odjeli na víkend a já si ve vaně rozřezala žíly a pořezala si ruce. Zalezla jsem do horké vany, sledovala, jak krev odtéká a prosila boha, aby si mne už konečně vzal k sobě. Už jsem nechtěla žít.

Žijete... co bylo dál?
V té vaně jsem usnula. Vzbudila jsem se ve studené vodě, bála se pohnout. Dostala jsem strach, že jsem mrtvá. Najednou se mi zase strašně chtělo žít! Dokázala jsem vstát a ovázat si ruce. Naštěstí jsem si neprořízla tepnu. Pak jsem odjela 70 kilometrů za babičkou, která byla věřící a pomáhala nás vychovávat. Vždycky byla laskavá a dobrá duše. Řekla jsem jí: Babičko, jsem závislá na drogách. Potřebuju pomoc a hezké to nebude. Pomohla mi. Měla jsem absťák, klepala jsem se, zvracela, měla jsem zimnici i horkost, počůrávala se do postele a měla nesnesitelné nutkání si zase šňupnout. Pak jsem snad dva týdny v kuse spala. Starala se o mě a přitom nikomu nic neřekla. Rodiče si mysleli, že jsem u ní normálně na prázdninách. Společně jsme to dokázaly.

Jednou jste ale musela zpátky do Prahy, domů, do prostředí, v němž je těžké odolávat...
Proto jsem na dva roky odjela jako au-pair do Londýna. Bylo mi 18, od té doby jsem čistá.

Jenomže o osm let později jste skončila v psychiatrické léčebně s diagnózou bipolární-afektivní porucha, čili maniodeprese. Viníte z rozvoje téhle nemoci drogy?
Myslím, že nějaký genetický předpoklad jsem zdědila asi po dědečkovi. Jisté příznaky té nemoci jsem na sobě pozorovala už dřív, ale přičítala je právě následkům pervitinu. Bývala jsem bezdůvodně smutná a plačtivá a přebíjela tyhle nálady sebepoškozováním. Duši tak lehce nemůžete pomoc jako krvácející ráně, kterou zavážete. Trpěla jsem bludy. I když jsem bydlela sama, byla jsem třeba přesvědčená, že jsem šuplíky u skříně otevřené nenechala a kartáček v koupelně ležel jinde. Pak přišly noci, kdy jsem stěhovala nábytek, vymalovala celý byt a ráno šla normálně do práce. Do toho mi nevyšel osobní vztah a pak zemřela milovaná babička. Připadala jsem si jak ten maják, co musí všechno ustát. Chtěla jsem všem dokázat, jak jsem dobrá, ale ve finále jsem se zhroutila. Tři měsíce mě v léčebně dávali dohromady.

Očima autorky

Jako memento z minulosti zůstala Veronice na levém předloktí řada jizev a v jejích očích čtete laskavost, opatrnost i velkou vůli bojovat s osudem, který jí naložil komplikovaně. Je přátelská a komunikativní, o svém životě mluvila otevřeně a s nadhledem. Za oknem klimatizované místnosti, kde jsme seděly, se tetelilo vedro a my si u kávy a vody vydržely povídat skoro dvě hodiny.

Proč jste nešla k lékaři už dřív?
Šla, ale dostala jsem jen slabá antidepresiva, která mi sice pomohla, ale jakmile jsem je vysadila, bylo mi ještě hůř než předtím. Teprve po hospitalizaci v léčebně mi stanovili správnou diagnózu. Moje nemoc je zákeřná. Manické fáze jsou krásné, jsem plná energie, létám v oblacích a všechno zvládám na 200 procent. Když jsem před třemi lety psala knížku, měla jsem ji za tři měsíce. Ale je to jako s Ikarem: jak vysoko vyletíte, tak se moc spálíte a rozteče se vám duše pod rukama rovnou do deprese.

Čím skvělejší období, tím horší je pak následný propad?
Každá mánie je tvrdě vykoupena depresí, kdy jste na dně, bez energie. I dýchat se vám zdá obtížné. Bolí vás duše a vaše já je ponořeno do vzduchotěsné bubliny. Ruku v ruce přicházejí úzkosti. Svírá se vám hrdlo, nemůžete dýchat, nemůžete jíst, spát, nemůžete existovat a je vám špatně z vás samotných tak, že si před sebou obhájíte i sebevraždu.

Co musíte dělat, abyste se před nemocí uchránila?
Léky, léky, kam se podíváte. Beru mnoho psychofarmak, převážně stabilizátorů. Zodpovědná za jejich pravidelné užívání už budu celý život, i když se mi nelíbí, že po nich tloustnu. Zároveň musím pravidelně jíst, spát, žádný alkohol, marihuana a pochopitelně ani jiné drogy. Psychiatrie naštěstí za dvacet let pokročila, dřív by pacienti s mou diagnózou prožili půl života v léčebně, zatímco já se starám o domácnost se třemi dětmi.

Umíte už u sebe nástup fází předvídat?
Tohle zvládat je neuvěřitelný dril, který vyžaduje velkou sebekázeň. Při mé poslední depresi se mi to podařilo. Alespoň manžel říkal, že se mi to povedlo, tak snad už sama se sebou začínám fungovat. Jakmile cítím, že jsem moc rozjetá, musím se pomocí léků zbrzdit. Někdy mě upozorní manžel a já ho poslechnu. Nemůžu si už kvůli třem našim dětem dovolit přestat fungovat.

Co je to bipolární afektivní porucha

Genetická zátěž je u psychických nemocí známa, je rozumné riskovat a třeba ji v dětech poslat dál?
Manžel o mých psychických potížích věděl od začátku vztahu. Samozřejmě jsme o dědičných dispozicích mluvili, ale děti jsme chtěli, nebyl to dost silný argument. Nemyslím si, že by psychická nemoc měla být překážka mateřství. Dítě je stabilizátor vašich nálad, pro něj se vyplatí bojovat, může vám opravdu mnoho dát, i když péče o něj je dřina.

Jak na vaše stavy reagují děti?
Pochopitelně mě trápí, když třeba doma v depresi pláču a děti to vidí. Pětiletá dvojčata se v takových chvílích ztiší, jsou neuvěřitelně hodná. O tři roky starší dceři jsem řekla, že mě bolí duše. „Maminko a co je to ta duše?“ zeptala se a já na to, že je to takový telefon, vysílačka k bohu. „A proč si teda nezavoláš boha na pomoc?“ A pak dodala: „Ahá, ty máš tu vysílačku porouchanou.“ Víte, děti sice vidí váš smutek, ale budou vás milovat, i když pláčete.

Teď v rámci pomoci schizofrenním a jiným duševně nemocným pacientům pracujete jako peer konzultantka v organizaci Green Doors. Čím můžete jejich klientům prospět?
Na rozdíl od lékařů jsem s nimi na jedné lodi. Když si mi postěžují, že se hádají s partnerem, můžu říct, že já se s tím svým taky občas pohádám. Chtěla bych jim být příkladem, že psychická nemoc nemusí ovládat naše životy, že jen kvůli ní se nemusíme vzdávat svých snů, že nemoc lze zvládnout, i když je to celoživotní dril.

Autor:






Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.