Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Věra Martinová: Myšlenky beru jako dopisy, nezaháním je, ale pozoruji

  0:17aktualizováno  0:17
Během letité hudební kariéry zná nejen vyprodané koncertní sály, ale i prostředí nemocnic. O to víc si užívá svůj nedávný návrat na pódium i obyčejný život za Prahou. „Jsem Vodnář, takže si pořád někde lítám,“ řekla pro magazín Rodina Dnes.

Věra Martinová | foto: Petr Kozlík

Věra Martinová

Narodila se před 56 lety. Často je označovaná za královnu české country, i když sama nemá ráda škatulkování. Ráda maluje a cestuje, nejraději na Bali.

Po těžké autohavárii a nedávném onkologickém onemocnění přišly další zdravotní potíže. Co se stalo?
Bylo to hodně komplikované: měla jsem infekční zápal plic, k tomu se přidal zánět žlučníku a čtyřicítky horečky. Poněkolikáté v životě jsem si opět sáhla až na dno. Časem se ve mně nastřádalo všechno, co jsem dělala špatně: některé věci jsem brala až příliš vážně a trápila se pitomostmi, na kterých svět nestojí. Jsem Vodnář, takže si pořád někde lítám, navíc jsem dost citlivá. Právě tohle přitahuje situace, kdy jste jednou dole a podruhé nahoře, což se dřív nebo později musí podepsat na vaší psychice.

I to jste však zvládla a začala opět vystupovat. Už víte, jak můžete případným krizím v budoucnu předcházet?
Snažím se, ale je to hodně těžké. Učím se například vědomě odpočívat. Člověk vydrží leccos, ale nemůžete všechno táhnout v jednom kuse. Občas je nutné se zastavit. Takže kdykoliv mně hrozí šílený stres, říkám si, že mě nedostane. Aspoň chvíli nechci myslet vůbec na nic.

Fotogalerie

To se snadno řekne, ale daří se vám to?
Když se máte soustředit na to, abyste nemyslela vůbec na nic, je to hrůza. Ale nic naplat, musím to vysedět. Přitom si stále dokola opakuji jako mantru, že jsem spokojená s tím, co jsem ten den zvládla, a ujistím se, že to bylo opravdu dost věcí. Jinak mě stále honí nedodělky. Proto si zakážu všechny nesmyslné úkoly, jako že třeba zítra uklidím celý dům. Dřív jsem musela mít všechno hned, ale to opravdu vždycky nejde. Taková změna myšlení probíhá krok za krokem, takže musíte mít velkou trpělivost.

Co vám radí váš partner, který se zabývá přírodní medicínou?
Abych všechny orgány v těle nejdřív prodýchala. Na začátku mi to přišlo divné, teď už ale vím, že se mysl zklidní už jen pouhou představou. Medituji většinou večer, když je ticho. Zavřu oči, někdy poslouchám meditační muziku nebo si dám špunty do uší, aby mě nic nerozptylovalo. Člověk má tendenci zatlačovat myšlenky do pozadí. Ale to je špatně, protože ony se pak hromadí a zlobí. Místo toho je mám pozorovat. Nejdřív jsem to nechápala, ale potom jsem si je začala představovat jako dopisy. Jakmile ke mně připlují, nezaháním je, ale vědomě vnímám. Teprve pak je zase pošlu pryč. Je mi líto, že jsem na tyhle věci nepřišla mnohem dřív, protože lidem, kteří dokážou ovládat svoji mysl, to v životě dost pomáhá.

Jste velká perfekcionistka. Nakolik se v tom odrazil vliv vašich rodičů?
Mám za sebou tvrdou socialistickou výchovu, stejně jako spousta mých vrstevníků. Naši hodně pracovali, postavili si sami dům, takže na nás neměli moc času. Vychovávali nás metodou cukru a biče, přičemž cukru bylo méně. Navíc se tehdy ani zdaleka nic nevědělo o tom, jak hluboce dětství ovlivňuje celý život jedince. Ale zpětně přemýšlím, jestli to nebylo lepší. Protože za to, co jsem v životě dosáhla, vděčím v neposlední řadě svému vzdoru. Chtěla jsem rodičům dokázat, že na to mám a že za něco stojím.

Vybavovaly se vám určité situace v době, kdy jste vychovávala svou dceru Anežku?
Pamatovala jsem si úplně přesně, co mně tenkrát vadilo, proto jsem ji vychovávala vlídně. Problémy jsme spolu často rozebíraly, hlavně kolem puberty, když za vámi děti přijdou s těmi svými nejúžasnějšími nápady. Dobře jsem věděla, že když jí něco zakážu, schválně to udělá. Byla jsem jí v těchto chvílích rovna, uměla se do ní vžít. Vždycky jsem jí vysvětlila, jak může dopadnout něco, do čeho by se chtěla pustit, ale rozhodnutí jsem už nechala na ní. Zřejmě to není optimální řešení, protože tím na dítě naložíte tíhu zodpovědnosti. Myslím si ale, že se mi tenhle postup vyplatil, protože máme úžasnou dceru.

I po jejím narození jste spolu s manželem dál koncertovali, takže to asi bylo poměrně náročné období?
Když se nám dcera narodila, plakala hodně do noci, moc jsme se nevyspali. Kdykoliv jsem se s kapelou vydala na koncerty, měla jsem výčitky svědomí, že se Anežce stoprocentně nevěnuji. Nakonec jsme se dohodli, že s ní manžel zůstane nějakou dobu doma. Později jsme pro ni našli chůvičku, která u nás čtyři roky bydlela. Myslím si, že to Anežka přežila ve zdraví.

U úspěšných lidí se obecně předpokládá, že se jejich potomek vydá v jejich šlépějích. U vaší dcery to neplatí. Nikdy nepřemýšlela o hudební dráze?
Na rozdíl ode mě nebyla Anežka ani po ukončení střední školy vyhraněná a o psychologii se začala zajímat až mnohem později. Nedávno se mi přiznala, že se na ní projevil syndrom úspěšných rodičů, a přestože jsme na ni nikdy netlačili, měla tenhle bič stále nad sebou. Kdysi jsem ji na kytaru naučila pár základních akordů, ale na ostatní si postupně přicházela sama. Ale asi v sobě neměla takový muzikální pud, aby se později chtěla živit hudbou. Navíc je docela velký introvert. Na kytaru si zahraje ráda, ale jen pro sebe. Je to pro ni relax, hraní čistě pro radost, což jí moc přeju.

Zpíváte o lásce a o přírodě. Tuhle romantiku jste si také donesla z dětství?Samozřejmě. S rodiči jsme každé léto česali třešně, sklízeli je a donesli do výkupu. Za utržený peníz jsme nejdřív ve staré Bejbince a později ve spartaku, který měl svoje nejlepší léta za sebou, vydali na dovolenou a přitom netušili, kam přesně jedeme. Zpětně je obdivuji za to, jak velcí dobrodruzi byli, když se odvážili s malými dětmi takhle daleko. Jezdili jsme hlavně po republice, na Slovensko, na Domašu, tam jsme jeli třeba čtyři dny! Pro nás se sestrou to bylo báječné, protože kam se dojelo, tam se dojelo, naši postavili stan a my pak zažily hodně dobrodružství, na která dodnes vzpomínám.

Jezdila jste i na skautské tábory?
Naši byli skauti už od dětství. Jakmile se tu v 60. letech nakrátko uvolnila politická situace, přivedli nás k tomu. I když jsem bohužel zažila jen pár táborů, hodně mě ovlivnily: trampské písně, táboráky, skauting, láska k přírodě, což se promítá do mojí muziky. Také proto jsem se odstěhovala za Prahu, kde jsem žila deset let, ale nebyla jsem tam šťastná. Nejsem městský člověk a k životu potřebuji nutně přírodu.

Nacházíte tu inspiraci pro své písně?
Skládání už nejde tak, jako když je člověk mladý, má přetlaky a objevuje spoustu nových věcí. Ze mě to už mezitím tolik netryská a to mě samozřejmě trápí. Potřebovala bych napsat nové písničky, ale místo toho prokrastinuju. Dnes bych to musela hodně vysedět, ale to není to pravé. Dříve jsem vzala do ruky nějaký text, a když byl dobrý, zazpíval sám od sebe. Někdy byl bičem termín, protože mě nejlepší skladby napadaly právě tehdy, když jsem věděla, že musím mít novinky na cédéčku. Ne všichni autoři mi je napsali podle mých představ. Takže jsem některé skladby hudebně zaštítila já. Texty bohužel neumím. Těším se na zlatou kolekci Supraphonu, což je opravdu luxusní záležitost. Bude obsahovat sedm desítek písní a dvě novinky. Jednu z nich napsal můj kytarista Kuba. Mám v kapele mladé muzikanty, zatím pořád plné energie. Je mi s nimi moc fajn.

Autoři:







Tato země je naše - Radim Panenka, Jiří OvčáčekTato země je naše - Radim Panenka, Jiří Ovčáček

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.