Ona

Rakovina je hrozný žrout času, říká Věra Čáslavská

  • 128
Patnáct let zápasila s depresemi a šest let po uzdravení přišla další rána - rakovina. Gymnastka Věra Čáslavská (73) se pro čtvrteční Magazín DNES rozpovídala o svém boji s nemocemi.

„Deprese je strašná věc, nechci se rouhat, ale je to snad horší než rakovina. Ztratila jsem patnáct let! Dovedete si to představit?“ řekla Čáslavská, která skončila v Bohnicích a byla dokonce závislá na prášcích na spaní.

Deprese u olympioničky propukly po stíhání syna Martina, který měl v roce 1993 na diskotéce roztržku s otcem Josefem Odložilem (†54), v jejímž důsledku exmanžel Čáslavské zemřel. Přestože Václav Havel po čtyřech letech Martina amnestoval, sportovkyně bojovala s depresemi a jak sama říká na 15 let „odešla ze života.“

Nakonec jí pomohly děti, kolegové sportovci a Olga Sommerová, která s ní začala točit dokument. Ten měl být původně určený pro známé v případě úmrtí gymnastky, jak si vymyslela sama Čáslavská. Pak se jí vrátila chuť do života, začala psát knížku a dělat besedy pro mladé lidi. Šest let poté ale přišla rakovina. V květnu podstoupila náročnou operaci. Rozhodnutí, jestli na ni jít, nebylo pro Čáslavskou těžké.

„Ne. Možná pro syna Martina, seděl vedle mě, nemluvil, jen tak divně mrkal. Pan doktor mi dal na rozmyšlenou čtyřicet osm hodin a já mu odpověděla za vteřinu: Chci radikální řešení, tedy operaci. V IKEM tak zůstal kousek mojí slinivky, jater, žaludku a celý žlučník i dvanácterník,“ řekla s tím, že druhou možností bylo neoperovat a čekat.

„Ale já jsem sportovkyně, celou duší. Vždycky jsem k úspěchu potřebovala odvahu. Teď, skoč! Tak jsem skočila. Jenže po operaci přišla chemoterapie, rakovina je hrozný žrout času. Jsem na kapačkách skoro pořád, kromě chemoterapií v nemocnici přijde každý den v šest večer sestřička, napojí mě na infuzi, jednou je to svíčková, podruhé guláš, vypadá to pořád stejně blbě jako mléko, ani to nevoní,“ řekla olympionička, která do Motola stále dojíždí na chemoterapie.

„Normálně jezdím sama. Cítím se dobře, nic mě nebolí, tak mám dobrou náladu. Jen za sebou tahám stojan s infuzí, kačer mu říkám. Jsem k němu přikovaná denně do rána,“ dodala. „Nedělám z toho žádné drama, píchám si inzulín, chodím na chemoterapie a mám dobrou víru, že jsem se z každé šlamastiky dostala. Ano, chci žít, mám pro koho a spoustu úkolů.“