Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Věra Čáslavská: Semlela mě až bezmocnost bojovat za vlastního syna

  2:50aktualizováno  2:50
"Patnáct let mě dusili komunisti a patnáct let jsem se dusila sama," říká ve své žensky silné zpovědi sportovní ikona naší země, olympionička Věra Čáslavská. Ustála nejrůznější oběti a ústrky, ale zlomila ji až rodinná tragédie.

Věra Čáslavská při rozhovoru pro OnaDnes.cz | foto: Dalibor Puchtapro iDNES.cz

Věra Čáslavská

* Sportovní gymnastka, narodila se v roce 1942 v Praze
* Za svou sportovní kariéru získala mj. 7 olympijských zlatých medailí, 4 tituly mistryně světa a 11 evropských prvenství. Je držitelkou rekordu v absolutním počtu individuálních zlatých olympijských medailí a v roce 1968 byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa.
* Vystudovala  FTVS UK a po skončení kariéry se věnovala trenérské činnosti.
* V roce 1968 podepsala protirežimní petici Dva tisíce slov. V roce 1971 byla vyloučena z řad ČSTV, později jí bylo dovoleno vykonávat trenérskou činnost v Mexiku (1979–1981).
* V lednu 1990 se stala poradkyní prezidenta ČSR Václava Havla pro sociální otázky a pro sport, od roku 1991 pak působila jako jeho asistentka.
* V letech 1990–1992 zastávala funkci předsedkyně Československého olympijského výboru a poté byla až do roku 1996 předsedkyní Českého olympijského výboru a členkou Mezinárodního olympijského výboru (1995–2001).
* Na OH v Mexiku 1968 se provdala za atleta, československého rekordmana Josefa Odložila, se kterým se v roce 1988 rozvedla.
* Má s ním dvě děti: dceru Radku Čáslavskou a syna Martina Odložila.
* O jejím životě byly napsány 2 knihy (Věra Čáslavská-Odložilová: Cesta na Olymp, Mladá fronta, 1972, Pavel Kosatík: Věra Čáslavská - Život na Olympu, 2012) a v roce 2012 natočen celovečerní dokumentární film režisérky Olgy Sommerové (Věra 68).

Váš život provázejí vítězství i celá řada obětí. Už v dospívání jste se vzdala běžného života náctiletých. Litovala jste někdy?
Já to tehdy moc neřešila. Pět hodin denně jsem s trenéry nebo sama trénovala, k tomu jsem chodila do práce a ještě do večerní  školy. Po dvouleté ekonomce jsem si dala ještě gymnázium pro pracující. Chtěla jsem původně studovat medicínu. Už jsem dokonce začala navštěvovat  semináře a stážovala na operačním sále nebo na pitevně. Jenže gymnastika vyžadovala čím dál víc času, nedalo se to skloubit, a tak šel lékařský titul stranou. Až nedávno mě můj projev při ceremoniálu v Oklahomě, kde mě uváděli do Síně slávy, přiměl zamyslet se nad tím, co mi sport dal a co vzal.

Co patří do těch ztrát?
Tělo naštěstí moc opotřebované nemám, ale co například vůbec neznám, je moje rodné město. Přestavte si, že rodačka z pražského Karlína donedávna nebyla v hospodě U Medvídků nebo v pivnici U Tygra, o mnohých kulturních památkách naší matičky Prahy ani nemluvě.

Když pomineme jedenáct olympijských medailí, co jste získala? 
Plus je v tom, že získáte jméno a respekt ve společnosti. V tu ránu máte určitou devízu, kterou můžete zúročit. Mně se to podařilo dávno za totality a potom hned po  převratu, kdy jsem založila nadaci Sakura, povedlo se do republiky zajistit špičkové přístroje na léčbu a diagnostiku rakoviny tlustého střeva. Dnes jsem čestnou předsedkyní Česko- japonské společnosti a nedávno jsme se postarali o třicet japonských sirotků, kteří ztratili po tsunami úplně všechny a všechno.  Udělali jsme pro ně v Čechách dvoutýdenní ozdravný pobyt včetně sportovní miniolympiády a oni tady byli moc šťastní. Teď v srpnu přijede další skupinka.

Máte dar pomáhat potřebným. Odkud přišel impulz?
V 70. letech to byly SOS dětské vesničky a naplno se to rozběhlo po revoluci, když jsem byla na Hradě.  Měla jsem na starosti sociální sféru, školství, mládež, tělovýchovu a zdravotnictví. Tam byla inspirace.

Našla jste se v tom, takzvaně?
Upřímně jsem se v tom spíš ztrácela. To byla doba, kdy se prolomily ledy a každý něco chtěl. Denně jsem řešila stovky dopisů. Ministerstva ještě nefungovala. Noví ministři už sice stáli v čele, ale uvnitř byly stále staré struktury. Každý se obracel na Hrad. Já vám byla na zhroucení, bylo to tam těžší než všechny olympiády dohromady. Dokonce jsem  prosila pana prezidenta, aby mě uvolnil, ale Olga (Havlová) mě požádala, abych ještě chvíli vydržela, aspoň do rozdělení republiky.

Věra Čáslavská při rozhovoru pro OnaDnes.cz

To nezní moc záviděníhodně.  
Taky nebylo co závidět.  Až při natáčení filmu s Olgou Sommerovou jsem třeba ke svému úžasu zjistila, že jsem se za celou mou éru na Hradě ani jednou nepodívala z okna své kanceláře. Já byla pořád na kolenou a třídila na zemi dopisy a lejstra. Říkám s oblibou, že to byl úprk dějinami a my byli hasiči. Vyrojil se jeden oheň, a než jsme ho dohasili, vyskočilo dalších pět. Tahle doba byla nervově vyčerpávající.

Ale ustála jste to. Co muselo přijít, aby se vám podlomila kolena?
Rodinná tragédie, která se přihodila.

Prý to nebyla přímo ona, ale až vlna nevole kvůli prezidentské amnestii?
Ne ne, to bylo hned bezprostředně. A narůstalo to. Tehdy zemřel člověk, můj exmanžel, a mezi jinými byl té situaci přítomen i můj syn Martin. I když byl amnestován, dodnes cítí jakousi morální odpovědnost za to, co se stalo. Nebyl a není úplně veselý, rozmarný mladý muž. Neprošel si ani pubertou a rovnou skočil do kategorie starců. Ranilo nás to všechny.

Ten nešťastný incident je veřejnosti znám. Váš bývalý manžel zemřel po potyčce údajně na následky pádu po úderu do hlavy. Váš syn ale tenkrát ruku na otce vztáhl, že?
Bohužel byl poslední, kdo se ho dotkl. A rodina mého bývalého muže zprostředkovala světu pokřivený obraz události.

Co tím myslíte?
Sestra mého ex napsala hanebnou knížku, kde označuje Martina za otcovraha. Její syn vlastnil tehdy tiskovou agenturu, a tak se podařilo ututlat, co potřebovali, a viníka označit, jak potřebovali. Ani v nejmenším se nesnažili umravnit.

Co se nemělo dostat na veřejnost?
Nechtěli, aby vyšlo najevo, že exmanžel začal holdovat alkoholu. Pětapadesátiletý plukovník, olympionik a téměř novomanžel se dvěma malými dětmi nemohl přece být alkoholik. Vymysleli si story, že na tu inkriminovanou diskotéku, kde se incident přihodil, šel za synem kvůli maturitě, domluvit mu. Přitom Martin neměl s maturitou nejmenší problém.

Potkali se ale. Kvůli čemu ho tedy vyhledal?
On ho vůbec nehledal. Nikdo včetně mě nevěděl, kde Martin bude. Dorazili jsme tehdy na naši chalupu ještě s Martinovými kamarády a oni, aniž by vyšli na zápraží, už chytali autobus, že někam jedou za zábavou. Volala jsem za nimi kam, ale netušili, byl to jejich spontánní nápad.

Oni se tedy na té diskotéce potkali náhodou?
Bodejť. Ale nejdříve jsem ho náhodou potkala já s mou kamarádkou. Měl v sousedství chalupu, seděl na zápraží a popíjel vínečko. Byl naléhavý a něco vykřikoval. Čím víc jsem ho ignorovala, tím to bylo horší. Pak za námi, už ovíněný, přijel auťákem do baru jednoho rekreačního zařízení a začal provokovat. Raději jsme odešly, on ale neskončil, a než večer dorazil na diskotéku, kde byl i náš syn s přáteli, navštívil další bar. Podle Martina už byl tak opilý, že nepoznal ani vlastního syna.

Věra Čáslavská při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Došlo tam ke rvačce. Kdo ji vyprovokoval?
Plukovník prý obtěžoval nějakou dívku, její chlapec si to nenechal líbit a už to bylo. Jestli od něj dostal dvě tři rány předtím, nebylo rozhodující, pro soud bylo podstatné, kdo se ho dotkl poslední. Víte, víc vám líčit nechci, stále se k tomu vracet mě už unavuje, přečtěte si knihu Pavla Kosatíka Život na Olympu, jemu jsem řekla všechno.

Vy jste se ale tenkrát vůbec nebránila, přitom jste silná žena, odolala jste totalitním perzekucím. Kam se vaše odvaha poděla?
Byl tu mrtvý člověk. Kdyby žil, vyřídila bych si to s ním z očí do očí. Ale tančit na hrobě se mi zdálo nemravné a nemorální. Zasekla jsem se a mlčela a mlčela. A to mě dostalo: neměla jsem šanci bránit vlastního syna. Máte děti?

Mám.
Představte si, že vaše dítě osočí ze zlodějiny a roznese se to po celé škole.

Zaseté semínko pochybnosti, ze kterého vyklíčí jedovatá rostlina, a sama ji nemůžu vymýtit? Trýznivá představa.
Vidíte, a tady už byla rovnou zasazená. Rozneslo se to po celé republice a za hranice. To byla křivda. A vy musíte mlčet a dusit to v sobě... semlela mě bezmocnost bojovat za vlastního syna.

Přišla deprese?
Hluboká, neuchopitelná a bolestivá apatie ke všemu. Byla jsem zoufalá z nečinnosti, ale nebyla jsem schopna brát telefony, mnohdy jsem neotevřela ani vlastním dětem. Nespala jsem, a když už jsem propadla mikrospánku, vyděsila jsem se po probuzení, že jsem ještě tady na tom světě. Já se viděla v Pánu, po tom jsem toužila, už jsem tu nechtěla být.

Chtěla jste si sáhnout na život?
Těžko říct. Tenhle hrozný život trval hrozně dlouho.

Věra Čáslavská při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Co vám pomohlo?
Já to nevím. Mně se dějí dnes samé zázraky. Třeba se mi to ten pánbíček snaží vynahradit.

Jednou ráno jste se probudila a všechno zlé bylo pryč? 
Téměř.

Pamatujete si ten konkrétní den?
Ne, ten ne. Ale později jsem zavítala mezi olympioniky, kam jsem nikdy předtím nešla, ač mě zvali. Najednou jsem se zhoupla a zničehonic přišla mezi ně. Stáli na mě frontu jako na banány za totáče a já si říkala, co se to děje?

Když jsme u těch olympioniků, mohu se zeptat na minulost vztahu s manželem? Dobrá nebyla, že?
Zpočátku byl náš vztah hezký. I když nějaké úlety jsem zaznamenala.

Čemu říkáte úlety?
Měl třeba známost s jistou nádhernou herečkou z divadla a myslel si, že bude chodit s námi oběma. Udělala jsem krátký proces, rozhodl se pro mě, ale s ní to skončil takovým fofrem, že jsem to za dobré nepokládala.

Pokud byl tak trochu macho, jak snášel váš úspěch? Byl šampion, ale přece jen měl vedle sebe nejlepší sportovkyni světa...
Špatně. I když jsem ho vždycky na mou duši upřednostňovala, cítil, že není on ta jednička. Když přišel tam, kde o mně lidi mluvili dobře, negoval to.

Co vám vyčítal?
Všechno. Všechno jsem dělala špatně. Jednou mi třeba vytrhl kastrol s knedlíky a ukazoval všem rekreantům v sousedství naší chalupy, jak jsem je zkazila.

Despota?
Tvrdý despota. Inu voják z povolání. A já mu všechno tolerovala. To mým dětem vadilo a oba chtěli, abych se rozvedla. Ale mně ho bylo líto, protože vojenskou školu mu vybrali rodiče proti jeho vůli a já si myslela, že se bude na stará kolena lepšit a lepšit. Jenže on se horšil a horšil.

Byl  agresivní?
Byl. Hrozně bil dceru Radku, mladšího syna Martina ani tak ne. Když dneska sleduju tatínky, jak hezky se chovají ke svým holčičkám, trápím se, že to Radka nikdy nezažila. Dodnes postrádá prvek otce. Celý život tím má poznamenaný.

Můžu se zeptat, zda je vdaná?
Není, vdávat se nechce.

Synové v případech domácího násilí často brání matky a sestry. Byl takový Martin?
Ano. Vždycky bránil mě i Radku.

Kdy vám došlo, že svého muže musíte opustit?
Dohnaly mě k tomu děti. Místo aby je hýčkal a byl na ně pyšný, dusil je a deptal. Pak už neznal meze a dovolil si i na moje rodiče.

Srovnáte-li manželské peklo s komunistickým příkořím, co bylo horší?
V tom nebyl příliš rozdíl.

Po olympiádě v Mexiku, kdy jste symbolicky odklonila hlavu od sovětské vlajky při hymně a poté, co jste podepsala protirežimní manifest pražského jara '68  Dva tisíce slov, jste se zařadila mezi nepřátele země. Zlikvidovat vás úplně, jako naši nejslavnější sportovní ikonu, nemohli, tak vás notně přidusili pod pokličkou. Co jste směla dělat?
Spíš, co jsem nesměla. Zakázali mi vykonávat svou profesi, na kterou jsem měla vzdělání i zásluhy. Jako trenérka bych coby kontrarevolucionářka kazila mládež. Ale ani tu nejposlednější práci jsem dělat nemohla, co kdyby to západní svět zjistil a rozčísl?

Věra Čáslavská při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Očima autorky

Setkání s legendou bylo stylové, paní Věra si vybrala pro naše povídání proslulou kavárnu Slávie na pražském nábřeží. Přiběhla o chvíli později s upřímnou omluvou, že aktivit má v poslední době tolik, že už je horko těžko stíhá. Důkazem byl do posledního kousku popsaný diář. Kdo by čekal, že dostanu na rozhovor dvacet minut a ona poběží zase jinam, mýlil by se. Tahle energická a velmi vitální dáma byla v tu chvíli u okna kavárny jen a jen pro mě. Nesledovala čas, ale moje slova. Občas se nakrátko zamyslela, jen aby našla v bohaté paměti další příhodnou zkušenost. Váhání není její styl. Povídaly jsme si téměř dvě hodiny a i když jsem zpočátku počítala s tím, že nemusím na některé otázky dostat odpovědi, během hovoru jsem pochopila, že na přímou otázku přijde vždycky a rychle přímá odpověď.

Mohl by být malér. Co tedy zbývalo?
Nejdříve jsem malovala obrazy. Pár se jich povedlo, dokonce mou Mexickou krajinu, která byla na pěti výstavách, chtěli za velké peníze koupit Japonci, ale tatínek to nepovolil. Myslel to dobře, chtěl ho uchovat, ale pak se cítil provinile a začal mi pomáhat: dostal nápad malovat obrázky podle diapozitivů. Mínil, že bychom je prodávali pod mým jménem, ale to jsem zase nedopustila já, byl by to podvod. Dodnes mám doma kvanta obrazů z té doby. Pak mi  třeba jedna paní z OPBH přihrála na své jméno úklid domů v Nuslích. Mohla jsem pracovat jen pod cizím jménem, bolševik byl potentovaný a bál se, aby mě nějaký západní novinář neobjevil.

Kde byl manžel?
On byl pořád někde a nikde. Pracovat mohl, ač režim odsuzoval. Trénoval na Spartě a byl současně i sportovním metodikem.

Vy jste se nakonec do gymnastické haly také vrátila, ale tajně, že?
Pět let jsem chodila na ÚV ČSTV za soudruhem Himlem ptát se, zda pro mě není práce, a on mě pokaždé odročil. Byl sice komunista, ale jako člověk byl dobrý, tajně mě nechal trénovat na Spartě. Tam byli odvážní lidé. Už víte, proč tomuhle klubu fandím.

A pak vás komunistické Československo vyměnilo za uhlí...
Bizarní, že? Sovětský svaz měl tehdy dohodu s Kubou na dodávku uhlí. Něco se ale přihodilo a nemohli ji dodržet. Obrátili se tedy na Mexiko s prosbou o pomoc a to ji poskytlo výměnou za Čáslavskou. Já se ale pointu dozvěděla až po revoluci, v tu chvíli jsem věřila, že se mě chtějí zbavit a odloučit od lidí, kteří mi fandili. Byla jsem přesvědčená, že spoléhají na to, že emigruju. Tu radost bych jim nikdy neudělala.

Víte, neumím si představit, jak jste mohla celé ty roky v takovém marastu fungovat s nadějí. Co vás drželo?
Já nevím. Třeba to byla výchova, i když doma jsme nikdy o politice nemluvili. Kdybych alespoň patřila mezi disidenty a měla nějaké zázemí. Ale já s nimi neměla nic společného, byla jsem takový solitér.

Někdo se domníval, že jste příbuzné s Olgou Havlovou.
Mnoho lidí si to myslelo, prý jsme si byly podobné. Ale já ji ani Václava vůbec neznala. Pana Havla jsem poznala až při svém projevu na balkoně Melantrichu, dole na Václavském náměstí v době sametové revoluce.

Věra Čáslavská při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Je pravda, že jste se tehdy do řad prvních řečníků příliš nehrnula? 
Nebýt opět mých dětí, nevstoupím na něj. Mně už stačila perzekuce z dob totalitního režimu. Děti chtěly, abych také veřejně vystoupila, ale já se zařekla, že do politiky se neangažuju ani náhodou.

Kdy se to zlomilo?
Když jsem pocítila strach o děti. Syn Martin mířil na demonstraci v den, kdy se za Prahou houfovali milicionáři. Lekla jsem se a ptala se ho, co budou dělat, když se začne střílet? Všichni si klekneme a chytneme se za ruce, povídá, a já si řekla v duchu: ježíši, ty nevinné děti se tam nechají postřílet, to nemohu dopustit. V tu chvíli jsem vzala tužku, začala psát svůj projev a utíkala s ním na balkon Melantrichu.

Já vás poslouchám, vidím váš výraz a po pravdě mě to dojímá.
Mě taky. Ještě dnes.

Vy jste neuvěřitelně statečná dáma. Důkazem vašich kvalit je aktuální film Olgy Sommerové nebo kniha Pavla Kosatíka. Je to pro vás alespoň částečná satisfakce? 
Ještě jsem neskončila. Jsem tu, abych dělala potřebné věci. Patnáct let mě dusili komunisti, dalších patnáct jsem se dusila sama. Třicet let jsem odepsala ze svého života. Víte, co to je, ztratit tolik let? Proto dneska doháním, co se dá. Ten můj anděl strážný byl dost dlouho v klídku, tak teď musíme makat.

Autor: pro iDNES.cz




Nejčtenější

Matematička Marjam Mírzcháníová
Matematička Marjam Mírzácháníová svou práci přirovnávala k psaní románů

Vědecký svět oplakává předčasný skon přední světové matematičky Marjam Mírzcháníové, držitelky Fieldsovy medaile. Kromě role geniální vědkyně zvládla být i...  celý článek

ilustrační snímek
Co tíží matky samoživitelky? Samota, výčitky i nízké sebevědomí

Být sám na výchovu dítěte není žádný med. Většinou úloha rodičů samoživitelů připadne na ženy, které se v této situaci ocitnou po rozchodu nebo rozvodu s otcem...  celý článek

Vévodkyně Kate a její šatník v Polsku a Německu
OBRAZEM: Národní barvy, značky a elegance. Šatník Kate v Polsku a Německu

Vévodkyně z Cambridge Kate (35) platí za módní ikonu. Jejím stylem se rády inspirují některé ženy. Na zahraniční cestě v Polsku a Německu manželka prince...  celý článek

Britney Spearsová (New York, 28. srpna 2016)
Lupénka trápí i celebrity. S nemocí bojuje Spearsová i Kardashianová

Kožní choroby bývají úporné, léčba vyžaduje hodně trpělivosti a onemocnět jimi může každý. Slavní nejsou výjimkou, jak se dočtete v článku v pátečním magazínu...  celý článek

Není radno podceňovat obsah vaší kabelky. Může vás zachránit před spálením nebo...
Deset věcí, které by nám v létě neměly chybět v kabelce

Dámská kabelka je jako truhlice s pokladem. Vejde se do ní tolik věcí, že se občas nestačíme divit. Vedle nezbytností, jako jsou peněženka či klíče, by v ní...  celý článek

Další z rubriky

Módní policie ze závěru MFF KV 2017
Móda z Varů: Pauhofová, Bartošková i Lenny byly každá jiná a perfektní

Závěr karlovarského festivalu jako by nebyl pro zdejší známé tváře moc zajímavý. Rok od roku se potýká s nedostatkem celebrit, byť i z řad modelek, které jinak...  celý článek

Troian Bellisario
Bellisario: Přijímala jsem tři sta kalorií denně, málem mě to zabilo

Herečka Troian Bellisario (31) po vzoru hollywoodských kolegyní přiznala boj s anorexií, aby ulevila své duši. S touto nemocí se potýkala dlouhá léta. Byla...  celý článek

Vévodkyně Kate a její šatník v Polsku a Německu
OBRAZEM: Národní barvy, značky a elegance. Šatník Kate v Polsku a Německu

Vévodkyně z Cambridge Kate (35) platí za módní ikonu. Jejím stylem se rády inspirují některé ženy. Na zahraniční cestě v Polsku a Německu manželka prince...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Kartáč místo obočí? Vyzkoušejte jednoduché tipy na úpravu obočí
Kartáč místo obočí? Vyzkoušejte jednoduché tipy na úpravu obočí

Není třeba se hned pouštět do složitého vyplňování a razantních změn, někdy stačí opravdu málo, aby obočí získalo lepší vzhled. Pokud naopak toužíte po opravdu ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.