Čtenářky ONY DNES vás vybraly na druhé místo v anketě O nejzajímavější Češku hned za Kateřinu Neumannovou. Jaký to je pocit?
Úžasný. Strašně si toho vážím, fakt. Protože to tak nebylo vždycky. Nepříjemné ale na tom je, že vám to pár lidí závidí, protože by chtěli být na vašem místě, a pak taky to, že toho zneužije bulvár.
Jak?
Dozví se tím, že vás lidi mají rádi, a začne vás cpát všude, kam se dá. Dneska jsem například v nějakém šíleném časopise objevila rubriku Vaříme s Vendulou Svobodovou guláš s čili papričkami. Samozřejmě jsem nikdy s nikým nic takového nevařila. A to ten guláš je ještě ta příjemnější varianta. Taky někde vyšlo, že se bojím ptačí chřipky, a proto doma chodím s rouškou.
Je pravda, že bylo období, kdy jsem přišla do trafiky a vy jste byla na padesáti procentech titulních stran.
No právě. A vůbec na tom nemám podíl! O většině z nich ani nevím, nikdo se mě na nic neptá. Vědí, že prodáte noviny, tak vás tam šoupnou. Naštěstí ale většina článků není negativních.
Nemůžete tím přijít o sponzory pro nadaci?
Můžu. Někde mi moje jméno dveře otevře, někde je zavře. Také jsem právě přišla o jednoho obchodního partnera, který mě vážně mrzí.
Proč jste o něj přišla?
Protože jsem šla s Kapkou naděje do VyVolených. Řekli mi, že tím pádem je pro mě tento rok z jejich strany zavřený.
Nebyl to filmový festival v Karlových Varech?
Byl. To už se to ví?
Ví. Funguje i mezi nadacemi řevnivost?
Někdy ano. Třeba někdo okopíruje nápad někoho jiného. Nebo v tom, že spolu navzájem nespolupracují.
Řekla byste, že když se snažíte získat peníze na hematologické a onkologické oddělení, spojíte se s organizacemi, které usilují o to samé?
Ani náhodou. Když jsem to na začátku Kapky zkusila, s velmi zlou jsem se potázala.
Dá se říct, že nebýt smrti vaší dcery, nikdy byste nezaložila nadaci?
Já k charitě inklinovala už předtím, ale je pravda, že Klára mi ukázala cestu a já se v ní absolutně našla. Ta práce mě neskutečně baví a strašně moc pro mě znamená.
Živí vás to?
Samozřejmě že ne. Nepracuju za plat. Všechno mám svoje - auto, telefon, benzin. To bych si nikdy nedovolila. Vydělávám si jinde. Provozujeme s kamarádkou obchod s květinami.
Jak vůbec Češi dávají peníze na charitu? Dáváme snadno a rádi?
Moc ne. Ale podle nedávného průzkumu veřejného mínění Češi nejčastěji dávají na ulici a do padesáti korun se téměř vůbec neptají na co. Kdo dává, jsou zahraniční firmy, protože venku se nosí dávat na charitu. U nás moc ne. Ale začínáme se to učit. Třeba zrovna při těch prvních VyVolených se stalo, že mi nějaká malá holčička poslala peníze v obálce. Neměla kredit v mobilu, tak nám nemohla poslat déemesku, a když ty peníze od rodičů dostala, poslala mi je v dopise. Co vám lidé píšou v dopisech? Svěřují se mi se svými příběhy. Hrozně moc jich přišlo poté, co o mně Česká televize odvysílala díl Třinácté komnaty. Někdy jsou ty příběhy strašně smutné a já si hodně pobrečím. Ale jsem za to ráda. Vím, že jsem do této doby neprožila nejhorší život a že kolem mě je spousta lidí, kteří jsou na tom daleko hůř.
Počkejte - jak neprožila nejhorší život? Vždyť vám umřela dcera.
To ano. Ale pořád je na tom spousta lidí mnohem hůř.
Co může být horšího?
My jsme se z toho s Karlem dostali. Jsou lidi, a já jich viděla strašně moc v době, kdy jsem s Klárou byla pořád v nemocnici, které to porazilo. Srazilo je to k zemi a nenašli už chuť žít.
Kde berete sílu vy?
Já nevím. Já si vlastně často připadám slabá. Hlavně ve věcech lásky. Vůbec někdy nevím, jak těch pět let proběhlo. Jak to, že je to najednou pryč a já jsem šťastná, spokojená a daří se mi? Asi je pravda, co se říká, že je sedm let hubených a sedm let tlustých. A já právě prožívám ty tlusté.
Čím to je?
Nevím, ale každopádně tady dneska sedíme a Kapka naděje je nejznámější organizací ve státě. Kdybyste mi to řekla před pěti lety, myslela bych si, že jste šílená. Mám dítě. Krásného, zdravého syna. A to, že mě jednou Češi označí za Ženu roku nebo že mě ve vašem časopise vyhlásí druhou Nejzajímavější ženou hned za Katkou Neumannovou, která má zlatou medaili, je neuvěřitelné.
Kde se to podle vás zlomilo? Nebyla jste vždycky takhle známá a populární.
Já jsem dřív nebyla Vendula Svobodová. Byla jsem žena Karla Svobody. Blondýna, co si vzala bláznivého starého chlapa. Vůbec nevěděli, že ho mám opravdu ráda. Ale štvala mě jedna věc - že když podcenili mě, podcenili i Karla. Jeho tím označili za hlupáka, který se nechá obalamutit. Karel by si přece nikdy nevzal člověka, který by na něj hrál divadlo. On moc dobře pozná, jak věci myslíte.
Jak jste se vyrovnala s tím, že váš muž je o třiatřicet let starší než vy?
Jediné, co mi vadilo a s čím jsem se doteď nesmířila, je, že tady jednou nebude. Že neprožije některé věci, které se budou dít Jakubovi. Že zůstanu sama. Ještě jsem nenašla odpověď na to, jak se s tím mám vyrovnat. Kdybych si mohla vzít svých deset let a dát je Karlovi, tak to udělám.
Bylo těžké získat si u něj respekt? Když jste se seznámili, bylo vám dvaadvacet, jemu pětapadesát.
A nosila jsem copy a měla jsem rovnátka. A on mě tak dost dlouho bral. Ne že by mě nebral vážně, ale v některých věcech jako by mi nedůvěřoval. Vůbec je nehodlal se mnou řešit.
Nevadilo vám to?
Ze začátku jsem si to tak neuvědomovala. Byla jsem mladá a spoustou věcí kolem sebe strašně okouzlená. Karel mi toho hrozně moc ukázal - svět, chytré lidi, prostředí. V té době jsem to do sebe jen absorbovala.
Kdy jste to začala používat?
Když jsem začala pracovat. Karel původně nechtěl, abych pracovala. Ale v tu chvíli jsem si taky vydobyla respekt doma. Musela jsem se snažit něco dokázat vně vztahu, abych si vydobyla respekt uvnitř.
Jak to dneska hodnotíte zpětně?
Kolikrát si říkám, jak je vůbec možné, že si mě takový chlap vzal, že můžu nosit jeho jméno. Karel je můj fatální muž, můj osudový partner. Když jsme se seznámili, spoustu věcí jsem si neuvědomovala. Že má vzpomínky, které já nemám. Místa, kam chodil a já tam nikdy nebyla. Teď ty vzpomínky, místa a zážitky máme spolu a já o ně nechci přijít. Vidím to neuvěřitelné štěstí, které teď spolu prožíváme, a nechci, aby skončilo. Tak bych nejradši zastavila čas, ale to nejde. A on to na mně vidí a říká mi: Já jsem starej, viď? A já mu říkám: Ty starej nejsi, ale já bych s tebou ještě chtěla zažít spoustu let. A on na to: Tak já budu jako královna matka. Ta taky umřela ve sto dvou letech.
To, že si z toho děláte legraci, znamená, že napůl už jste s tím vyrovnaní.
Člověka, jako je on, nikdy nemůžete vlastnit. To jsem si ujasnila hned na začátku. A dneska jsem šťastná, že hned po hudbě jsem já a rodina jeho prioritou. U něj je číslo jedna jeho práce, té podřizuje a obětuje úplně všechno. Ale jenom ten, kdo žije vedle tak geniálního a talentovaného člověka, může pochopit, že jinak to nejde.
Vy byste dokázala obětovat kvůli práci všechno? Postavit ji na svoje první místo?
Dělám pro práci hodně, ale mám Jakuba a toho nechci propást. Našla jsem mu první zub. Začíná lézt. Byli jsme spolu jenom my dva na krásné dovolené u moře. To jsou věci, o které nechci přijít kvůli ničemu. Ani kvůli práci. Navíc Karel by chtěl ještě jedno dítě.
A vy?
Já? Kdybych jich mohla mít deset, tak jich budu mít deset. Ale dobře víte, že to dneska už nefunguje tak, že si dupnete a máte dítě. Takže budu doufat.
Smrt Kláry vás tenkrát rozdělila. Chápete dneska proč?
Rozdělila nás proto, že jsme se s tím každý vyrovnával jinak. Zatímco Karel o tom nemohl mluvit vůbec, já o tom potřebovala mluvit pořád, dostat to ze sebe. A spolu jsme o tom mluvit nedokázali.
Co vás nakonec udrželo? Jak jste to dokázali překonat, vrátit se zpátky a mít další dítě?
Společná radost a společná bolest. Nechtěla jsem patřit mezi lidi, kteří to nezvládnou. Hlavně - já ho miluju a nevím, co bych bez něj dělala. Vždycky platilo, že i když jsem na něj byla hodně naštvaná, nikdy mi ta naštvanost nevydržela dlouho. Někdy jsem už odpoledne nevěděla, proč jsme se vlastně ráno pohádali.
Pracujícím matkám, které jsou vidět, někdy lidi vyčítají, že se kvůli práci nemůžou starat 0 své dítě. Stává se to někdy i vám?
Samozřejmě. Třeba když jsme vloni měli dražbu na karlovarském festivalu a Jakubovi bylo pět týdnů. Okamžitě pak psali, jaká jsem hrozná matka, že svoje malé dítě někde klidně nechám. To, že jsme tam získali milion korun pro karlovarskou nemocnici a Jakub byl venku v kočárku na čerstvém vzduchu, nikdo nehodnotil.
Máte chůvu?
Mám. Dvaadvacetiletou studentku, kterou má Jakub hrozně rád. Využívám ji, jenom když musím odejít nebo když potřebuju pracovat. Když jsem doma, není důvod, abych nebyla s Jakubem já. Ale já nevěřím, že je dobré být s dítětem pořád a za každou cenu. Matky jsou pak frustrované a naštvané a opírají to do dětí. To je lepší ta chůva aspoň na pár hodin. Každá žena má na chůvu právo.
Pracujícím matkám, které jsou vidět, někdy lidi vyčítají, že se kvůli práci nemůžou starat 0 své dítě. Stává se to někdy i vám? Ne každá si ji ale může dovolit.
To je pravda, jenže dneska se každý zlobí na ženy, když se věnují víc práci než dětem, ale u nás to přece takhle bylo vždy! Za komunistů byla mateřská půl roku. Potom, když žena neměla silné ekonomické zázemí, musela jít do práce a nikdo ji nekritizoval.
Vy byste ale nemusela pracovat. Zázemí máte.
Jenže já jednak nedokážu nepracovat a jednak by mi hrozně vadilo, kdybych byla ta, co nepracuje a nechává se živit manželem. Práce mi dává náboj a také osobní svobodu.
| VENDULA SVOBODOVÁ narozena 18. 2.1972 * 1990 odmaturovala na gymnáziu a dva roky pracovala v reklamní agentuře * 1992 začala pracovat v právě se zakládající Straně podnikatelů, živnostníků a rolníků ČR jako zástupce generálního sekretáře a později jako tisková mluvčí. * 1995 se vdala za hudebního skladatele Karla Svobodu. Za rok se jim narodila dcerka Klárka, která do dvou let onemocněla leukemií a ve věku čtyři a půl roku jí podlehla. * 2000 v srpnu založila Vendula Svobodová Kapku naděje, nadační fond pro pomoc dětem s poruchou krvetvorby a pro děti, jejichž onemocnění vyžaduje transplantaci. Chcete se zařadit mezi dárce peněz na dobrou věc? Pošlete SMS ve tvaru DMS KAPKANADEJE na číslo 87777. Z poslaných 30 Kč dostane Kapka naděje 27 Kč. |
