Vzdálené smlouvání a klaksony aut se vytrácejí. To je chvíle pro starou náboženskou píseň. Mladá dívka drží za ruku babičkou, která každou chvíli odpočívá na dřevěné lavičce. Na náměstí však dojde s ostatními. Všude je ticho. Banky jsou zavřené stejně jako obchody. Druhá půlka dubna už nechává pražit slunce do bílých těl turistů, na velké vysedávání to však stále zkraje dne moc není. Duchovní v čele vede průvod přes široké prostranství, do malých uliček a ke vchodu do kostela v byzantském stylu. Turista se musí dotěrně ptát, aby zjistil, že to jsou opravdu Velikonoce, co právě sleduje.
Podle řecké ortodoxní církve jsou Velikonoce pohyblivý svátek. Přicházejí o pár dnů později, než si zvykl katolický západ Evropy. V tuto část roku se skoro ztrácejí v té záplavě jiných svátků. Občas se dokonce říká, že slavností je víc, než je dnů v roce. Pohyblivá je většina významných svátků, říkají kyperští Řekové. Zvídavý host se zeptá více a zjistí, že svátky bez pevného data v kalendáři nejsou žádnou vzácností. Tak třeba padesát dnů před Velikonocemi se slavilo Růžové pondělí, vysvětluje mladá dívka. Slavnosti přitom nejsou jen náboženské. Koncem března to byl řecký Den nezávislosti, 1. dubna Národní svátek Kypřanů a oslavě se tu lidé nevyhnou ani na Svátek práce.
Průvod vchází do kostela. Stavba věnovaná svatému Lazarovi návštěvníka napoprvé trochu mate. Strohá byzantská architektura nijak nevypovídá o skvostech, které se skrývají uvnitř. Zvenčí každý obdivuje impozantní zvonici, schoulí se do svetru a čeká úsečné kvádříkové zdi. Interiér však dává tušit, jakou má chrám pro Kypřany cenu. Průvod se rozptyluje kolem dřevěného přepažení mezi apsidou a lodí kostela. Tady jsou k vidění ikony a dřevěné řezbářské práce nevídané hodnoty.
Nejobdivovanější z nich, nazvaná Vzkříšení Lazara, překvapí svým civilním námětem. Muž na obraze si zacpává nos a ilustruje tak slova, která pronáší k Ježíšovi Lazarova sestra Marta: "Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den." Věřící nepřemítají, zda skutečně stojí nad místem, kde skonal svatý Lazar. To je přece jasné. Už nejméně jedenáct století, co kostel nad Lazarovým hrobem stojí. Ale tiše, šeptají se slova dlouhé modlitby. Turista v koutě si možná představuje, jak vypadala Larnaka, když Lazar křižoval ostrov na některé ze svých poutí. Jmenovala se Kition a byla to taková malá rybářská vesnice. Lazar v ní prý prožil třicet let svého "druhého života".
Člověk, který se zdrží v Larnace déle, má tu výhodu, že si obrázek těch dávných časů může docela dobře udělat. Padesát dnů po Velikonocích - to už by byla pořádná dovolená, zůstat na ostrově - se slaví svátek Kataklysmos, řecky potopa. Nemá tolik duchovní podobu. Koná se velký pouliční trh a všechno se točí kolem polévání vodou v dobových kostýmech. Připomíná to nejen přistání svatého Lazara, ale podle místních se tak připomíná i Afroditin kult čistoty. Křesťanství se prý s antickými mýty docela dobře snáší. Velikonoce však zachovávají důstojnou tvář.
Pod křížovou klenbou se nese vypjatá náboženská píseň a cinkání měděných zvonců. V pološeru vystupují liturgické předměty a pozlacené ikony. Svíčky vrhají dlouhé stíny a vše má magický, podmanivý nádech. Tu se ozve tep mohutného zvonu ze štíhlé věže a věřící vycházejí ven. Mladá dívka teď vede babičku na návštěvu. Čeká je slavnostní oběd. Vynikající řecký salát a typickou omáčku doplní arabský chléb a mezedes. A na stole nebude chybět ani silný anglický čaj. A turecké sladkosti. Kyperská kuchyně dostávala s každým dalším uchvatitelem nějaký nový impuls. Ráda se poddala všemu inspirujícímu. Pravoslavné svátky se však nezměnily v ničem po dva tisíce let. V první zemi na světě, kde vladař přijal křesťanství, byla víra pevnou částí identity. Proto se ani dnešní Velikonoce příliš nelišily od těch, které slavili ještě prarodiče dnešních kyperských Řeků.
 Pravoslavné ikony nechybějí skoro v žádném kyperském chrámě. |
 Architektura nemusí být nutně jen v byzantském slohu. |
 Kyperský farář ukazuje vzácný tepaný reliéf. |
