Na začátku nedávali lékaři Jakubovi téměř žádnou naději, teď přece...
Kubík má bohužel těžkou formu leukémie. Dnes vím, že jedinou nadějí je pro něj transplantace kostní dřeně, původně však byly vyhlídky ještě horší. Byla jsem samozřejmě zděšená, přišly výčitky, že jsem něco dělala špatně, pak přání, aby se stal zázrak, potom jsem se naučila soustředit jen na to, co říkají lékaři. Jenže když trávíte skoro čtyřiadvacet hodin denně na oddělení s trpícími dětmi a vidíte některé i umírat, ptáte se - má to všechno smysl? Proč se mají tak dlouho trápit v nemocnici, když třeba stejně umřou?
Přesto bojujete, jste s Kubíkem dnem i nocí.
Právě včera tady jeden chlapeček zemřel, takže ve mně není moc optimismu. Upřímně vám ale řeknu, že jsem nikdy neviděla tak šťastné dítě, tak krásný vztah, jako byl mezi ním a jeho maminkou. Za rok a půl, který tu spolu strávili, dali jeden druhému neuvěřitelně moc. Právě proto si nakonec myslím, že to, co tady se svými dětmi prožíváme, asi přece jen nějaký smysl má.
Takže nemoc i léčení, které s Kubíkem prožíváte, znamená pro vás a pro vaši rodinu víc než jen dobrý nebo špatný konec?
Ano, ale ta zkušenost se dá jen těžko sdělit. Starost, jak to dopadne, už nenechávám na sobě - předala jsem ji "výš". Jsem věřící, ale kdybych nebyla, "výš" by mohlo znamenat třeba přírodě. Když to člověk nechá na sobě, má pořád pocit, že musí něco udělat, třeba se rozkrájet... A právě to nikam nevede. Nemá cenu trápit se otázkou, jestli Kubík za rok bude, nebo nebude. Teď je tady se mnou a já si vážím každého dalšího dne, který máme navíc.
Myslíte při tom všem ještě na sebe, na svou nemoc?
Popravdě řečeno ne, ale já jsem na tom teď docela dobře. Mnohem důležitější pro mě je nezapomenout na zbytek rodiny. A to bych chtěla vzkázat všem rodičům, kteří se dostanou do podobné situace a mají doma ještě další děti. Možná si zpočátku neuvědomí, že ty zdravé mají úplně stejné starosti jako dřív, navíc mají o nemocného sourozence taky velký strach a potřebují pomoc a lásku. Manžel a naši rodiče sice zvládnou hodně, ale vzhledem k tomu, že máme doma ještě dva kluky a holčičku v plenkách, to není snadné. Je to velká zkouška a zároveň přínos pro nás pro všechny.
V čem konkrétně?
Asi bychom nikdy tak silně nepocítili, jak se všichni máme rádi. Možná proto, že v normálním běhu života není příležitost dát si to najevo. Kubík mi nikdy tolikrát neřekl, že mě má rád, taky se nikdy se mnou tak nemazlil. Kluci se mezi sebou pořád kočkovali a ti dva starší, Zdenda a Borísek, na malého spíš žárlili. Teď vidím, jak moc jim na něm záleží. Oba se strašně těšili, že budou moci Kubíkovi darovat kostní dřeň, a pak se poprali, když lékaři zjistili, že Borísek je jako dárce vhodnější. Báječné bylo i to, kolik přátel a známých se nám přihlásilo, když jsme pro Kubíka sháněli dárce separovaných leukocytů. Hlásili se dokonce neznámí lidé přes internet: mnozí z nich jsou velmi úspěšní a časově vytížení lidé.
A vy? Jak vás osobně ten zážitek změnil?
Člověk se o sobě dozví důležité věci: nakolik je obětavý, tolerantní... Já třeba ještě neumím být trpělivá, chci všechno hned. Nikdy jsem nebyla běžec na dlouhé tratě, jenže tahle nemoc chce od člověka pořádnou výdrž.
 Za dva roky po matce onemocněl leukémií i její tříletý syn Jakub. |
