Cestou zpátky ho otevřel a zamířil na gauč v obýváku. "Potřebuju si s Tebou promluvit," zavolala jsem na něj a šla si k němu přisednout. Jenomže to už pustil televizi. A tam, jako na potvoru - fotbal.
Dnešní pokus vzdávám. Děti naštěstí nemáme. Žijeme už spolu čtyři roky a z toho poslední rok spíš vedle sebe než spolu. A tak už se aspoň měsíc odhodlávám, že to skončím. Tak tedy zítra. Možná bych ho přece jen měla pozvat na večeři, jak radí psychologové ve všech těch ženských časopisech s přestávkami dokola. Ačkoliv už mi rady typu JAK zmanipulovat partnera, aby dělal CO chci já, lezou krkem, nepřipadá mi to jako úplně blbý.
"Miláčku, co kdybychom šli zítra na večeři?" Povídám mu o poločase. A okamžitě je mi trapně. Chci se s ním rozejít a říkám mu miláčku! Vždyť musí poznat, jak se přetvařuju...Martin kolem mě beze slov prošel na záchod. Prkýnko dolů, napadne mě v tu ránu. Ale mlčím. Nesnáším, když někdo buzeruje mě a stejně tak nesnáším někoho vychovávat. Jenže chlapi to PRÝ potřebují, ale to zas píšou v těch časopisech. Večeře domluvená není, zítra mu pošlu esemesku nebo mail. Teď jdu raději spát.
"Jak skoncil fotbal? Co kdybychom dnes sli na veceri? Radka." Píšu mu hned ráno v tramvaji cestou do práce. Má smysl, že se ptám na fotbal, když ví, že mě nezajímá? Ocení, že se snažím? Asi těžko, pomyslím si. Proč ze sebe pořád dělám krávu! Až do oběda čekám na odpověď a ve chvíli, kdy na Martina zapomenu, mi pípá esemeska. "JO," stojí v ní doslova. Stručnost a věcnost nade vše. Jako vždycky. Někdy mi z takové odpovědi až vyhrknou slzy. Tolik bych si přála, aby tam bylo třeba jen to banální: miluju Tě. Jindy se tomu směju, ale poslední dobou už mě to dokáže jenom štvát.
No dobrá, tak abys rozuměl, zvolím stejnou vlnovou délku. Posílám mu co nejvěcnější mail. Za prvé: dnes jdeme na večeři. Za druhé: zamluvila jsem stůl v 19 hodin. Za třetí: v restauraci Na slamníku. Radka.
Těsně před odchodem z práce pípá odpověď: "Budu tam." No hurá, ale najednou mám docela trému. Martina znám dost dobře, takže si živě představuji, jak při večeři mluvím a mluvím, rozmělňuju pocity do souvětí a on jen sedí a nechápe. Jenomže já nemám žádný zcela zásadní argument typu: "Končím, protože už jsi mi dvakrát přerazil sanici a potřetí to nesnesu. Anebo promiň, zjistila jsem, že jsem lesba."
Jenom cítím, že mě nepřitahuje a že lepší už to nebude a že je mi už pomalu třicet, chtěla bych děti, ale ne s člověkem, s nímž mi sice materiálně nic chybět nejspíš nebude, ale už nikdy nebudu mít spontánní chuť na milování!
Kromě toho si bez něj budu muset pořídit auto a konečně začnu řídit. Dohromady nám jedno auto stačilo. Kam bylo třeba, tam mě zavezl. A aby mě pustil za volant? Podle něj jsou ženský za volantem blondýny anebo krávy, v lepším případě NIC, ale rozhodně ne dobré řidičky. A taky mu nebudu muset prát a hlavně žehlit ty nekonečné manažerské košile!
Na slamníku to hučí, je plno. Dostali jsme stůl na terase. Je vedro, a tak jsem si objednala pivo. Martin tu ještě není. Co když si od něj potřebuji jen odpočinout? Pochopí něco tak iracionálního?
Po deseti minutách se konečně objevil ve dveřích a má dobrou náladu. Nemám sílu mu ji hned zkazit, zvlášť když se hrne mi dát pusu. Pusa - to je ostatně taky docela zvláštní. V soukromí jsem jí z něj vždycky mámila, na veřejnosti mu jde sama a já to mám přesně opačně. Ale teď už je to fuk. Končíme.
"Cože? Vždyť jsem si ani neobjednal?" říká Martin. "Končíme" jsem řekla nahlas, došlo mi. Dobrá šance, jak začít. "My dva končíme. Už s Tebou nechci žít." Mlčí a kouká do jídelního lístku. "Dám si kotlet na grilu s oblohou a bez přílohy. A dvanáctku," obrací se na obsluhu procházející kolem. "Co sis dala?" ptá se mě. "Biftek z lososa. Martine, vnímals, co jsem říkala? Už s Tebou nechci žít," sbírám k té větě odvahu už vlastně potřetí.
"Slyším, ale nechci si kazit večer. Dáš si ještě pivo? Anebo si objednáme láhev vína?" Připadám si hrozně. Tak on chce víno a já rozchod! Nastupuje můj důvěrně známý pocit viny a zároveň nával asertivity: "Myslím to vážně, pojďme si promluvit. Najdeš si jiné bydlení?" Martin bojuje s kostí, ale přece jen od talíře vzhlédne: "Proč já? Mně se v našem bytě líbí. Máš problém? Tak se odstěhuj ty." Co na to říct? Máme přece společný problém, anebo jen JÁ mám problém? Mlčím a šťourám se v bifteku.
Martin objednává víno a když ho přinesou, natahuje svou skleničku k mé. "Na zdraví," přiťukneme si a Martin na mě schovívavě a zároveň spiklenecky zamrká. "Chápu, máš před menstruací. Mluvme raději o něčem jiném," požádá mě. Je jasné, že něco dělám špatně. Ale co?
