Vozíčkáři Filipovi chybí ještě sto tisíc korun. Pomůžeme mu?

  • 201
O svátcích jsme pomáhali sbírat peníze na auto pro Filipa, který je po úrazu od 15 let na vozíku. Potřebuje jej na cesty k lékaři a na rehabilitace. Díky čtenářům iDNES.cz se podařilo sehnat 156 782 korun a dalších necelých sedm tisíc přišlo na jeho sponzorský podúčet. Nyní ještě Filipovi chybí do celkové částky sto tisíc korun.

Pomozte Filipovi

Filip Jakeš je kvadruplegik. Pracuje, ale nemá dost peněz, aby si pořídil speciální auto, které potřebuje na dojíždění k lékaři, na rehabilitace, soustředění na florbal i za přítelkyní. Nějaké peníze dostane od úřadu práce, ale na to, aby si mohl auto pořídit, mu chybí 267 tisíc.

Rodině můžete přispět na číslo účtu Konta Bariéry:
17111444/5500
Variabilní symbol: 161616

Platební brána Konta Bariéry

Transparentní účet Konta Bariéry

„Zbyla jen spousta příjemných i hororových snů a halucinací. I když jsem se pak dozvěděl, že jsem asi na chvilku umřel a oživovali mě, nebyl tam žádný tunel,“ vzpomíná Filip Jakeš na nemocnici, kam se dostal před 12 lety po těžkém úrazu.

Bylo mu tehdy 15 let, polovina června a Filip končil devítiletku v jihočeském Protivíně. Místo vyučování šli se spolužáky na procházku k řece Blanici. Do vody skočil jako druhý v místech, kde bylo dno po povodních zanesené pískem.

„Skočil jsem a pak si vzpomínám, jak ležím na hladině a cítím, že můžu hýbat jenom hlavou. Jak jsem se snažil křičet, tak jsem pouštěl bublinky, takže poslední zážitek jsou bublinky, jak mi jdou přes obličej.“

Od té doby už Filip sám nikdy nevstal. Prsty na rukou prakticky neovládá vůbec, zápěstí omezeně, ze svalů na rukou mu fungují jen bicepsy. Zůstal ochrnutý, odkázaný na vozík a pomoc rodiny.

S osudem se Filip obdivuhodně vypořádal. S pomocí psycholožky vlastně během jediného dne ještě v nemocnici. „Prošel jsem si všechna tři stadia od odmítání, srovnávání se a smíření. Od té doby jsem se už nelitoval. To už spíš jsem nešťastný z toho, že nic pořádného nedělám a jen se flákám doma,“ tvrdí Filip, ale ve skutečnosti o nějakém zahálení nemůže být v jeho případě vůbec řeč.

Vystudoval střední školu pro postižené v Janských Lázních a má maturitu na obchodní akademii. Chtěl studovat vysokou školu, ale kvůli opakovaným zánětům močových cest studia vzdal a soustředil se na co nejzdravější životní styl. „Snažím se vysadit prášky, na nichž jsem byl závislý, a žiju zdravě. Záněty mám pořád, ale už nejsou tak vážné,“ vysvětluje.

Pracuje na poloviční úvazek, každý den vyhledává veřejné zakázky a zpracovává data, vytváří grafiku a webové stránky. Spravuje například internetové stránky pro neziskovou organizaci Lenox z.s., která zaštiťuje klub SK Indians Plzeň, za který Filip hraje florbal pro těžce handicapované. Jak zdraví dovolí, jezdí autem, které už má najeto bezmála 150 tisíc kilometrů na soustředění. Dvakrát týdně dojíždí na rehabilitaci, taky za přítelkyní do Českých Budějovic.

„Od úrazu jsem udělal ohromné pokroky, hlavně v jemné motorice. Snažím se zvládat co nejvíc věcí sám, ale při přesunu do postele, do auta a podobně, potřebuju pořád asistenci. Nejvíc mi pomáhá maminka, která je teď se mnou doma. Jsem jí neskonale vděčný za vše, co pro mě dělá. Od úrazu je mou největší oporou a neumím si představit, co bych si bez ní počal,“ říká Filip.

S přítelkyní plánuje Filip časem společné bydlení, miminko i svatbu. „Snažím se být pozitivní. Je jasné, že negací a naštváním nic nevyřeším.“

Filip odpovídá diskutujícím pod článkem

Děkuji za podporu i za komentáře vhodné k zamyšlení – rád bych se k některým z nich vyjádřil, ale bohužel nemám dostatek íček pro komentování:

1. Od začátku dávám vinu za úraz pouze sobě, cítím, že to byla pouze moje hloupost skočit, ale těžce to pochopí rodiče, kteří dají své dítě do školy, kde by mělo být pod dozorem a místo aby se v pořádku vrátilo, tak skončí na ÁRU s trvalými následky a místo odškodnění od školy jsou lustrováni policí, zda sami „nepochybili“ a nakonec se dočkají verdiktu, ve kterém stojí, že si za úraz můžu pouze sám, s odůvodněním, že jsme měli zákaz koupání (ve skutečnosti neměli, což vypověděli i moji spolužáci – nedovolil bych si přes zákaz do vody skočit). Zvlášť když se poté od doktorů a záchranářů dozvěděli, že právě nesprávnou první pomocí (vytáhnutím z vody, manipulací a posazením) mi zlomený pátý krční obratel rozdrtili a míchu tak ještě více poničili.

Nejen že jsem nedostal odškodnění, ale dokonce chtěli na začátku svalit vinu i na mé rodiče – maminka se ze všeho psychicky zhroutila a několik měsíců musela docházet k psychiatrovi.

2. Na fotografii místa nehody (viz fotogalerie), cedule se zákazem před 12 lety nebyla. Pojistku jsem tenkrát měl (myslím, že jen základní) a dostal jsem díky ní odškodnění 500 tisíc korun.

3. Původně jsem si na střední škole chtěl dělat řidičák, ale pro velké spasmy a nefunkční tricepsy jsem to vzdal, ale mám několik kamarádů, kteří auto řídí a jsou na tom skoro stejně jako já, jen většina z nich má funkční tricepsy. Řídí většinou maminka nebo přítelkyně...