Cestou z práce domů, když vystoupím z tramvaje, čekám na jedné rušné křižovatce. Na druhé straně té mihotající motorové řeky, kterou je třeba překonat, čekával i on. On, s kterým jsem se vždy jen míjela, ale naše vzájemné pohledy byly jak magnety.
Chvíle, kdy se ke mně blížil a procházel okolo, byla blaženě nekonečná. Laskali jsme se pohledy, moje řasy jakoby pročesávaly ty jeho, ale nikdy jsme spolu nepromluvili. Tedy až do TOHO večera.
Byl Valentýn, jela jsem domů z práce otrávená, odevšad mě bombardovaly srdíčkové kýče. Pršelo, milenci se tiskli pod deštníky, jen já jsem si pod tím svým připadala jak v prázdné tovární hale. Navíc ani jeho jsem na přechodu neviděla a zelená ne a ne přijít.
Natáhla jsem se k tlačítku pro chodce a najednou nad ním vidím izolepou přelepený papír s nápisem: "Černovlásko, kolikrát myslíš, že už jsem nemohl usnout z Tvého pohledu? Právě se toho snažím dopočítat v kavárně naproti."
valentýnské výhryVítěz čtenářské valentýnské soutěže získá poukaz na víkend pro dva v luxusním My hotelu v Lednici a pět nejlepších autorů navíc odměníme sladkým srdcem plným pralinek Milka. |
Rozbušilo se mi srdce. Sáhla jsem si mimoděk na vlasy, jako bych se chtěla ujistit, že je to směřováno mně. Nepřemýšlela jsem a instinktivně zamířila rovnou do toho podniku. Seděl tam v rohu, na stolku před ním ležela rudá růže. Skoro jsem nedýchala, zdřevěněly mi nohy, ale po jeho krásném pohledu jsem doručkovala až k němu. "Doufal jsem, že přijdeš," špitl.
Byl to nádherný večer. S Davidem. Už je to skoro rok, co po tom přechodu chodíme stejným směrem.
