TĚLOCVIKÁŘKA JINDRA
Psal se rok 1979 a já v říjnu nastoupil do prvního,járu‘ na Filmové a televizní fakultě AMU v Praze. Jako na každé fakultě, i zde působila katedra tělesné výchovy. Přesto že sport miluji, tělocvikáře jsem nikdy neměl v lásce. Ale parta, která tuto katedru na FAMU svého času vedla, byla výjimečná.
Mezi muži tam jako klenot zářila Jindra Vejvodová. Povinný lyžařský výcvik, povinný vodácký kurz, lyžařské soustředění na chatě Hájenka v Rokytnici nad Jizerou, tam všude jsme sportovali, tam všude jsme do pozdních nocí z plna hrdel a zmámeni alkoholem řvali písničky, tam všude s námi byla Jindra. Nikdy nás neokřikla, nikdy nepřikazovala, vždy se jen letmo o něčem zmínila a my poslouchali. Ty večery sedávala v rohu a pohlížela na nás zvláštním pohledem, kterému jsem tenkrát nerozuměl.
Až o mnoho let později, když už jsem školu dávno ukončil a Jindra zemřela na leukemii, jsem o ní a jejím pohledu přemýšlel. Byla v něm obrovská a upřímná láska ke studentstvu, pochopení pro všechny ty mladé naduté muže, kteří si tenkrát mysleli, že chytili svět i boha za ocas, moudrá shovívavost nad jejich řečmi a chováním. Byla to skvělá žena.
VEČER S OLGOU
Rok 1993. Hrádeček u Trutnova a Olga Havlová. Paní Olgu jsem sice poznal už za revoluce v roce 1989, pak o trochu lépe v prosinci téhož roku, kdy jsme oba a také s panem prezidentem společně plánovali první svobodný silvestr na Smíchově.
Nicméně v roce 1993 blízký přítel Václava Havla, režisér Andrej Krob, jinak jeho soused na Hrádečku, pořádal tamtéž tzv. zahradní slavnost. Sjela se tam řada umělců, politiků, kamarádů, známých a tak vůbec. Už si ani nevzpomínám, proč jsem se tenkrát rozhodl u Andreje přespat. Zahradní hosté už odjeli, nastal pozdní večer, pár nás ještě sedělo v sednici a najednou mezi nás přišla Olga. Vždy ve mně vzbuzovala veliký respekt. Měla obrovské charizma, byla velmi inteligentní a s nikým se moc nepárala.
Nikdy předtím jsem s ní nemluvil na žádné osobní téma. Ale ten večer bylo všechno jinak. Přisedla ke stolu, dali jsme se do hovoru a po čase přešli na zážitky z dětství a dospívání. Netušil jsem do té doby, že na Žižkově, kde vyrůstala, to měla tak tvrdé. Pochopil jsem, kde a jak se formoval její charakter a osobnost. Já zas pak přidal své zážitky z internátu, kde byla taková šikana, že by se leckterý školní inspektor asi hrůzou i oběsil, kdyby se náhodou o ní dozvěděl.
Porozuměli jsme si. Zpívali jsme písničky, hlavně ty z muzikálu West Side Story, tancovali jsme spolu tango. Byl to krásný večer a okamžiky, které jsem s ní strávil, se mi vryly navždy do paměti. Už nikdy potom jsem s ní podobný večer nezažil. Umřela na rakovinu plic. Byla to skvělá žena.
STATEČNÁ PANÍ KAVALÍROVÁ
Únor roku 2005. Ještě s několika dalšími organizuji pietní vzpomínku na oběti komunismu. Na Staroměstském náměstí v Praze mluví z pódia Naděžda Kavalírová. Předsedkyně konfederace politických vězňů. Projev, který si napsala, je věcný, nesmlouvavý, ale zároveň bez tónů plačtivosti a pomstychtivosti. Její životní příběh je krutý. Komunisté ji zavřeli do vězení těsně po narození jejího dítěte. Strávila tam mnoho let. Po celou tu dobu své dítě neviděla. Přišla tím o ty nejkrásnější okamžiky, které může matka se svým dítětem vůbec strávit.
Její osud dojímá, ale ona sama nepůsobí dojmem, že by se nad sebou zbytečně dojímala. Křehká a malá postava, silná vůle. Vždy upravená a vždy s úsměvem. Žena ve vedení organizace, kde převládají muži. Všichni, kteří prošli lágry, mučením a vůbec vším, co s sebou přinášela padesátá léta, ji respektují a naslouchají jí. Já také. Vždy, když jsem s ní, připadám si znovu jako malý kluk, pro kterého by měl být Mirek Dušín tím jediným životním vzorem. Je to skvělá žena.
Životy nás všech prochází řada lidí a já na závěr k této triviální větě dodávám: Buď pochválen každý den, ve kterém se nám poštěstí potkávat takové neobyčejné ženy.
|
VÁCLAV MARHOUL |
