Cestující v pražské MHD

Cestující v pražské MHD | foto: Robert Rambousek, MF DNES

V tramvaji seďte, na stáří se nastojíte až dost!

  • 186
Vážené a milé, pobývám-li v Praze, přesunuji se z místa na místo převážně kombinací metra, tramvaje a chůze: je to rozhodně nejrychlejší.

Zásluhou pražského domova na Větrníku jezdívám často, přečasto právě odtamtud, což znamená spoustu spolucestujících studentek a studentů.

A nemohu si tedy nevšimnout, jak zcela vymizela jedna zásada základního vychování, a to pouštění starších lidí si sednout, o pouštění žen muži už raději ani nemluvě.

A tak bývá obvyklým obrázkem řada mladic a mladíků s mobilem u ucha či přehrávačem v uchu a nad nimi postávající, přešlapující důchodkyně a důchodci.

Ne že by nebyly výjimky, sem tam se někdo z mladých zvedne (a většinou, velkou většinou to bývají děvčata), ale řídkost tohoto jevu je vskutku zarážející.

Náš řídicí učitel Titzl, kdykoliv byl přítomen něčemu takovému, řešíval věc rovnou na místě (odborníci na tresty by z něj měli radost, ochránci práv dětí a mladistvých už méně): chytil sedícího za krátké vlasy nad uchem a bolestivě jej vytáhnul ze sedadla. Správné reflexy proto máme - my, jeho žáci - dodnes dobře zafixované.

Ale co, možná že je dobré, když mladí posedávají, vždyť na stáří se nastojí dost a dost...

Co si o tom myslíte? Jaké jsou Vaše zkušenosti?

NAPIŠTE MI! 

A na závěr tradiční poezie, tentokrát báseň Paula Verlaina "Žena a kočka" a můžete hádat v koho překladu:

Se svou si kočkou pohrává;

a je to divukrásné, zříti,

jak potmě ručka bělavá

se s bílou rukou v půtce chytí.

Své ostré nehty - ohava! -

ty hladké acháty, jež svítí

břitkostí nožů, schovává

pod rukavičkou z černých nití.

I druhá úlisně se dívá

a broušené své drápky skrývá,

než ďábel nespí v žádné z nich...

A v budoáru stinné šero,

kde zvoní její vzdušný smích,

žhne fosforových bodů čtvero.