Před pár dny poslanci schválili reformu, se kterou vláda spojovala své další působení. Oddechla jste si?
To ano. Přece jen pořád žijeme v pocitu, že to máme jak se říká "za pár". Makáte, makáte, ale nevíte, jestli tady za měsíc budete.
Jakou teď máte perspektivu?
Do rozpočtu.
Před hlasováním o reformách jste byla na dovolené. Kam jste jela?
S dcerou do Chorvatska a Španělska. Tím ale končím, možná si vezmu ještě pár dní, nějaký pátek, ale už si netroufám odjet. Ta funkce je opravdu jedinečná, myslím, že naprostá výjimka v mém životě, takže se jí chci věnovat naplno. Ale nemyslím si, že bych zůstala ministryní i v dalším volebním období.
Z čeho tak usuzujete?
Je to hodně náročné. Nedokážu si představit, že bych tohle tempo vydržela třeba deset let. Asi by mě to semlelo. Když to chcete dělat pořádně, tak je to psychická i fyzická dřina od rána do večera. Nekonečná jednání, akce brzo ráno, schůzky pozdě večer, plánovaně i nečekaně. Kmitáte. Neříkám, že z politiky odejdu, ale nedovedu si momentálně představit, že bych vydržela dvě funkční období na ministerstvu. Ale už jsem se naučila, že v politice nemám nikdy říkat nikdy.
Takže už jste nějaké "nikdy" porušila?
Jednou. Do dneška to vnímám trochu nepříjemně. Když jsem byla zvolená místostarostkou, říkala jsem lidem v Českém Krumlově, že si chci nejprve projít komunální politiku, aby mi to pak ve velké politice nechybělo. Jenže mezitím se nepodařilo sestavit koalici s ČSSD a s ODS, přišlo druhé kolo vyjednávání a strana mě nominovala na funkci ministryně. Zůstala jsem sice zastupitelkou, ale lidi v Českém Krumlově jsem asi zklamala, protože jsem dala slib, který jsem nesplnila. Příště budu opatrnější.
Ale člověk se vstupem do politiky musí stát i tak trochu splachovacím, ne?
Ano. Ale ženy to mají podle mě horší. Řekla bych, že u nás to jde víc do hloubky. Možná to zní jako fráze, ale city u nás hrají větší roli, některé věci neseme hůř než muži.
Které?
Třeba včera schvalování "batohu". Co tam prohlašoval například pan Rath. Já mám pocit, že to snad ani není vážně myšleno, že je to hra pro média. Některé argumenty zaznívají jen proto, aby zazněly. Člověk tam sedí a říká si: stojí nám to všem za to, že se tam navzájem zdržujeme, napadáme osobně? Věřím, že kdyby nás žen v politice bylo víc, tak se to zlepší. Víc žen, ale i mužů, kterým tento styl nevyhovuje, jsou ohleduplnější, věcnější.
Fungují v parlamentu nějaké "dívčí koalice", třeba i napříč politickým spektrem? Máte mezi političkami nějakou blízkou kamarádku, přítelkyni?
Nešla jsem do politiky proto, abych v ní hledala kamarádku. Obecně nemůžete při řešení problémů postupovat tak, že si partnery a spojence vybíráte podle pohlaví. Stává se, že ženy mají pro určité aspekty některých otázek větší pochopení než jejich mužští kolegové v parlamentu, ale žádná "dámská koalice" v pravém slova smyslu nefunguje.
Ženy asi nesou hůř i různé výpady proti nim. Sama jste si vyslechla, že jste nekompetentní, a to nejen od politických protivníků, ale i od premiéra.
Já mám pocit, že tohle je přesně ten problém, se kterým se setkává každá žena, která jde na vyšší manažerskou funkci nebo do politiky.
Ale co když to není tím, že je žena, ale protože je skutečně nekompetentní, jen své "ženství" použije jako alibi.
Ne, ženy se s tím setkávají tak nějak automaticky. Paralelou je, jakým způsobem média vystupovala proti Katce Neumannové, když byla zvolena prezidentkou mistrovství světa v lyžování. Hned zaznívalo, že je nekompetentní. Ptala jsem se, z čeho tak soudí. Novináři řekli, že pan Kumpošt (dosavadní prezident MS, pozn. red.) je ekonom. Není. Vystudoval strojní fakultu. Tak prý je dobrý manažer. Ale copak Katka a její tým nejsou? Kdyby totéž měl za sebou muž, tak na něj takhle neútočí.
Tak jak jste se osobně s těmi invektivami vůči vám vyrovnávala?
Zaprvé mám dobré sebevědomí. A už umím – ze školy, z Občanského fóra, z Jihočeských matek – stát vpředu a nebát se. Myslím, že mám hodně sociálních zkušeností, dokážu se prosadit. Situace, kdy stojím na "pranýři", jsem zažila mockrát.
Neříkejte, že to s člověkem nezamává.
Obecně mě to mrzí. Ale tyhle výpady mě nerozhodí. Zažila jsem mockrát, že vás kritizují, že tomu nerozumíte, že jste neschopná. Vy víte, že jste normální, racionální, vzdělaný člověk, že funkci zvládáte. Cítím velkou podporu ve své straně i při jednáních se školami, od některých významných osobností v otázkách školství i životního prostředí. Jdeme stejnou cestou. Ale ta atmosféra by se měla změnit. Nejprve prověřit, jak žena funkci zvládá, a pak teprve říct, co dělá dobře, co špatně. Já od začátku poslouchala, že mi to nejde. Ani jsem nezačala...
Říkala jste, že jste dominantní a sebevědomá...
...já tím nechtěla říct, že bych byla úplný suverén, ale že umím ustát výpady zvenku. Nemyslím si, že jsem totální železná lady...
Chtěla jsem říct, že tyto vlastnosti nejsou zrovna to, po čem muži u žen touží (dle opakujících se průzkumů). V politice se to hodí, ale nemáte s tím problémy v osobním životě?
Co na to mám říct? Samozřejmě. To víte, že ano. Jak o tom píše Olga Sommerová a jiné ženy. Svým způsobem má naše společnost stále rysy patriarchátu, velmi obtížně se to mění i v soukromém životě. U mladších lidí, kteří se pohybují po Evropě a setkávají se s jinými modely, se to snad posunuje. Ale u mých vrstevníků moje vlastnosti problém jsou. Na ministerstvu mám spoustu mužů spolupracovníků, se kterými vycházím dobře. Ale v soukromém životě to problém byl. (Odmlčí se)
Naprosto rovnoprávné partnerství lze uskutečnit těžko úplně stoprocentně. Podstatné je uvědomit si, co člověk vlastně chce. Dokonalý vztah? Kariéru? Nestěžuju si, ale hledání rovnocenného vztahu je v této společnosti pro nás aktivní ženy daleko složitější než pro rodinné typy...
Mluvíte o tom, jak je nutné si uvědomit, co člověk vlastně chce. Do takových úvah se většinou pouštíme v nějakém kritickém období, v nějakém životním zlomu. Co to bylo pro vás?
Rozvod. Pak následovaly úvahy, co dál, jak dál. Ale nerada bych o tom mluvila do hloubky. Bylo to těžké období. Smutný pocit, že se vztah rozpadl, že ho člověk nedokázal udržet, i když se hodně snažil. Na druhou stranu, kdybych zůstala vdaná, tak se asi moje kariéra vůbec nekonala, to je docela klidně možné... i když spekulovat se nemá.
To je asi svým způsobem lék – najít smysl v něčem jiném.
Přesně tak. Zjistila jsem, že mám obrovské pole působnosti, že se můžu věnovat sama sobě a své dceři. To bylo hrozně příjemné zjištění, když už přešel prvotní smutek, pak najednou člověk zjistí, že má svobodu pustit se do něčeho jiného. V mém případě naplno do aktivit Jihočeských matek. Říkala jsem si, že nám v jižních Čechách přece nemůžou postavit takovou obludu! Měla jsem silnou motivaci něco proti tomu dělat. A zase. Život už je takový. Dáte do toho úplně všechno, jak to ženy dokážou, a nakonec zjistíte, že je to možná až příliš velký úkol, že to nedokážete. Ale něco se povedlo, otevřely jsme diskusi o Temelínu, část veřejnosti možná zjistila, že jaderná energetika není tak úplně ideální. Ale elektrárnu se zatím zastavit nepodařilo.
Cítila jste to jako prohru?
Ne, jako cennou životní zkušenost. Stála jsem vepředu, naučila jsem se obhajovat svůj názor i veřejně. Obzvlášť cenná je zkušenost z práce s médii.
Před chvílí jste řekla: "Máme tady tu obludu, která nás ohrožuje." Nejsou taková emotivní vyjádření právě voda na mlýn těm, kteří o Jihočeských matkách mluvili jako o hysterických ženských s emocemi bez argumentů?
Ale my jsme jim daly i argumenty. Uměly jsme si je sehnat, uměly jsme sehnat odborníky, inženýry–energetiky. Nejsme odbornice na jadernou energii, ale jaderná energetika ovlivňuje celé spektrum života. V některých oborech jsme byly kompetentní, i když jsme nebyly jadernými inženýrkami. V Jihočeských matkách jsem se učila zvládat pozici lídra, situace, kdy víte, že něco umíte, a chcete a dokážete to prosadit např. v médiích. Naučíte se pracovat v týmu, ale taky zvládnout fakt, že nejste oblíbená. Byla to vynikající zkušenost. Už mě nic takového nepřekvapí. Nepodařilo se nám zastavit Temelín. Dobrá, takže se s tím musíte smířit. Jako s rozvodem. Zase se ptát, co dál se životem...
Tehdy jste se rozhodla pro politiku?
Ano. Témata zelených mi byla hrozně blízká. Moje témata – životní prostředí, gender, školství a další. Moje kariéra u zelených byla strmá. Možná trošku příliš strmá. Místopředsedkyně, působení ve funkci místostarostky Českého Krumlova, pak na ministerstvo. Ale to bylo tím, že zelení sice nebyli úplně noví, ale nebyli v Česku etablovaní, teprve hledali svoji tvář. Teď už se z nich stává normální součást politiky s běžnou, pomalejší stranickou kariérou.
Poprvé jste post ministryně odmítla kvůli dceři, pak jste změnila názor?
Ano. Při prvních koaličních rozhovorech se mi do toho moc nechtělo, nevěděla jsem, jak to udělat – dítě v Krumlově, já v Praze. Ale potom jsem se začala zajímat, zjišťovat informace o lidech, o ministerstvu, o podmínkách. Když přišla žádost podruhé, byla jsem připravenější. Rozhodla jsem se do toho jít a Katku vzít od nového školního roku do Prahy.
Jakou jste pro ni našla školu?
Katka půjde do třetí třídy. Hledaly jsme školu, která bude tvůrčí, ale zároveň standardní. Katka nechodila do žádné školy specializované na jazyky, na výtvarnou výchovu nebo jinak. Takže jsem hledala školu, která bude – to slovo není úplně správné, ale vystihuje, co myslím – reformní, kde už nějakou dobu funguje to, co si slibuji od reformy školství.
Která to je?
Je to škola v Londýnské ulici, ale nerada bych, aby to vypadalo, že je nejlepší a jediná škola na světě. Byla jednou z prvních, která začala dělat reformu, ale pořád je to standardní základní škola. Pro mě je symbolem toho, čím by se školy měly stát. Žádný extrém, kterého by se rodiče měli bát. Učitelé by měli děti brát jako partnery, nedělat jim dusno ze života, vést je tak, aby z nich byly osobnosti.
Při hledání školy jsem postupovala tak, jak doporučujeme rodičům. Ptejte se, jděte do školy za ředitelem, mluvte s učiteli, zajímejte se, zeptejte se svých známých. Kolikrát jsme dřív dávali děti do školy jen proto, že stála za rohem. Tak by to nemělo být, pokud to není z nějakého důvodu nutné.
Jak v Londýnské reagovali, když přišla ministryně, že jim chce svěřit své dítě?
Reagovali velice vstřícně, jak ředitel, tak třídní učitelka.
Zatím byla Katka v Českém Krumlově. Kdo ji tam hlídá, když nejste doma, a kdo se o ni postará v Praze, když jste, jak říkáte, od rána do večera v práci?
V Krumlově je to jednodušší. Mám tři sestry a bratra, dvě sestry jsou v důchodu, hlídají, pomáhají mi. Jedna sestra se stěhuje do Prahy, takže mi bude s Katkou pomáhat i tady. A jinak funguje i systém kamarádek. Střídání hlídání.
Kdy jste odešla ze školství?
Odcházela jsem několikrát. Po revoluci částečně poprvé, když jsem začala pracovat s manželem ve firmě. Celkem jsem učila deset let, někdy na částečný, jindy na plný úvazek. Úplně jsem odešla v roce 1999, když se mi narodila dcera. Pak jsem na školách dělala ještě přednášky o ekologii. Škola, učení... bavilo mě to, těším se, že se k tomu snad jednou vrátím.
Náš rozhovor vyjde v prvním školním týdnu, máte pro děti, učitele a rodiče nějaký vzkaz?
Mám. Tenhle školní rok bude jeden z nejdůležitějších za dlouhou dobu. Doslova přelomový. Začnou totiž fungovat rámcové vzdělávací programy a s nimi přichází skutečná reforma školství. Před učiteli i žáky se otevírají možnosti, které doteď neměli. Je těžké o tak složitém tématu hovořit stručně, ale snad mohu říci, že programy dávají školám a učitelům svobodu učit tak, jak to jim a hlavně jejich žákům nejlépe vyhovuje. Jde o liberalizaci metod, ne témat. Jde o posílení efektivity vzdělávacího systému, prostor má dostat originalita, cílem je odsunout stranou ono často skloňované "biflování" a naučit žáky skutečně potřebným dovednostem.
Dana Kuchtová
|
Původní profesí středoškolská profesorka a překladatelka, místopředsedkyně Strany zelených. Známá členka sdružení Jihočeské matky, které od 90. let protestuje proti Jaderné elektrárně Temelín, působila dva roky jako místostarostka v Českém Krumlově. Je rozvedená a má osmiletou dceru. Od 1. 1. 2007 stojí v čele Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR.
