Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


U mě jim bylo líp než v děcáku, říká ředitelka Fondu ohrožených dětí

  1:09aktualizováno  1:09
Stovka dětí jí vděčí za nový domov. Dalším šesti stům pomohl její Fond ohrožených dětí, v jehož čele stojí už šestnáct let. Sama se nikdy nevdala, vlastní děti nemá. Málokdo ale ví, že Marie Vodičková vychovala osm dětí, které by jinak vyrůstaly bez lásky v dětském domově.

Marie Vodičková | foto: Petr Pilař

Když poprvé viděla svou první dceru, nemohla na ni zapomenout.

Jako prokurátorka znala ze spisů situaci v její rodině. Oba rodiče zbavil soud rodičovské zodpovědnosti a za týrání svých dětí skončili ve vězení. Věrčina dvouletého bratra si brzy odvedla náhradní rodina, o jeho bezmála sedmiletou sestru však dlouho nikdo nestál.

"Poprvé jsme se s první dcerou setkaly, když jí přivezli do Prahy ze Zvláštní školy internátní v Krompachu. Dozvěděla jsem se, že celou noc proplakala, protože čekala na novou maminku, ale ta nepřišla," říká po 25 letech vzpomínkami znovu dojatá Marie Vodičková. "Náhradní máma totiž večer předtím dostala infarkt a i když Věrku dál chtěla, ze zdravotních důvodů už jí to nepovolili. Od toho dne jsem na Věrku a ty její veliké smutné hnědé oči musela pořád myslet."

Napadlo Vás někdy předtím, že se budete starat o tolik cizích dětí?

Měly jsme s mladší sestrou hezké dětství. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych mohla žít bez rodičů a zejména bez maminky, která pracovala doma jako švadlena a já se tak nemusela ze školy vracet do prázdného bytu. Už tehdy mě napadlo, že bych si jednou k vlastním dětem vzala nějaké z dětského domova.

Takže studovat práva jste šla už kvůli tomu, abyste mohla jednou pomáhat dětem bez rodičů?

Ne, to ne. Nebyla jsem nijak vyhraněný typ. Psal se rok 1969 a práva nabízela možnost všeobecného přehledu.

Nikdy jste se nevdala. V médiích jste prozradila, že jste si nemohla vzít toho, koho jste milovala. To zní hodně romanticky, ale také dost neprakticky. Co se tehdy stalo, že jste se vzdala manželství i vlastních dětí?

Je to tak, jak říkáte. Už je to dávno, bylo mi 18, ale dovolte mi prosím, abych si nějaké tajemství nechala pro sebe. Jinak už o sobě řeknu všechno.

...a tak jste se upnula na pomoc cizím dětem bez rodin...

Vůbec ne. Možná kdybych tehdy Věrku nepotkala, byla bych dodnes sama. Bydlela jsem v té době u rodičů v třípokojovém bytě, bylo mi třicet a měla jsem opravdu hodně práce. Nosila jsem si jí i domů a pracovala po nocích. Nedovedla jsem si představit, že bych se ještě měla starat o dítě. Jenže jsem se do Věrky na první pohled zamilovala, navzdory sociálním pracovnicím, které mi tehdy osvojení rozmlouvaly hlavně proto, že Věrka měla chabou slovní zásobu, byla sociálně opožděná a skoro všeho se bála.

"Jseš maminka?" Zeptala se mě, když jsem za ní přijela do ústavu poprvé a dál se apaticky točila kolem stromu. Doma se dlouho ode mne nechtěla hnout na krok. Postupně se rozmluvila a pomalu z ní lezly všechny ty hrůzy, které si prožila. Říkala, že ji „ta stará“ máma bila až "do žíly". Teprve později jsem se odvážila zeptat, co to je bít někoho do žíly, a tak jsem se dozvěděla, že to je do krve. Vzpomínala, jak s bratrem spali na zemi, neměli postýlku ani hračky, nechodili ven, neměli co jíst a pořád se báli, že je budou bít. Vyprávěla, jak je jednou rodiče zamkli v bytě a jak potom stála v okně sedmého patra paneláku a křičela o pomoc. Jak pak přijelo „moc lidí a zachránili je“. Opravdu tehdy přijela policie, sociálka a hasiči. Ji odvezli do diagnostického ústavu, jejího dvouletého bratříčka do zdravotnického dětského domova. Dlouho se jí stýskalo se jí po bratříčkovi, kterého už pak nikdy neviděla.

Pracovala jste na prokuratuře, doma dítě, které Vás moc potřebovalo, a přesto jste si o rok později vzala do pěstounské péče další dceru...

Renatka byla podobný případ jako Věrka. Osm let, rodiče zbaveni rodičovských práv, její mladší bratr byl osvojen. Také byli podle věku rozděleni do školského a zdravotnického zařízení. I ona o Martínkovi hodně mluvila a nemohla na něj zapomenout. Říkala, že se o něj starala, dávala mu místo chybějících plen noviny, často byli sami hladoví doma, dělala sobě i jemu sladkou vodu, aby zahnali hlad. Protože jsem dál pravidelně chodila v rámci profese do diagnostického ústavu, opět si mě našly její - tentokrát modré - oči. "Najděte těm dětem rodiče, nebo si je vezmu všechny," říkala jsem tehdy napůl v žertu sociálním pracovnicím. Sestřičku si přála i Věrka a já už navíc věděla do čeho jdu. Nejtěžší bylo rozhodnutí napoprvé, měla jsem strach, že to nezvládnu a že ke mně třeba nebude chtít. Ale opak byl pravdou. Teprve s ní jsem si plně uvědomila, jak strašně ty děti někoho potřebují. U ostatních dětí jsem už tolik obav a pochybností neměla.

Za další tři roky jste si vzala do péče dvě sestry a za pár let další dvě, sestřenice. Opět jim bylo sedm, osm let, tentokrát byly navíc všechny romského původu. Co tomu říkali vaši rodiče?

Než ke mně přišly ty sestry, Katka s Lindou, jsem dostala vlastní třípokojový byt. Tam k nám pak za další tři roky přišly Míla s Žanetou. Mí rodiče už pochopitelně tak nadšeni nebyli. Zejména tatínek mi to rozmlouval. Obával se hlavně jejich romského původu a výchovných problémů.

Bál se oprávněně?

Musím přiznat, že první dva dny, co byly Katka s Lindou se mnou, jsem probrečela. Tyhle holky byly úplně jiné, než první dvě. Zatímco Věrka s Renatkou byly hodné a skromné, tohle byly dračice. Měla jsem strach, že je nedokážu mít ráda. Ale po několika dnech jsem s úlevou zjistila, že i je už mám ráda. Další krizi jsme si prožily až v pubertě v roce 1991. Katka s Lindou tehdy potřebovaly víc svobody. O prázdninách jsem všem šesti zařídila tábor, jenže mi chybělo razítko ROH a na tábor mi je nevzali a my jsme se s kufry vracely od autobusu domů. To mě bylo dost zle. Chodila jsem do práce a právě Katka s Lindou, kterým bylo v té době třináct a čtrnáct, mi oznámily, že jedou s kamarády na týden na čundr. Samozřejmě, že jsem to nedovolila a snažila jsem se jim to rozmluvit, ale stejně odjely. Počkala jsem den a pak šla na policii. Našli je po týdnu ve společnosti potetovaných týpků. Domů jít odmítaly, takže skončily v diagnostickém ústavu. Za rok se mi vrátily domů. Šokovalo mě, že první „tvrdé“ sexuální zkušenosti získaly v dětském diagnostickém ústavu, přitom při přijetí po týdenním „čundru“ byly obě virgo.

Hned po změně režimu jste si domů vzala čtrnáctiletou Rendu a za devět let pak ještě dvanáctiletou Marušku. Dohromady tedy pět romských dětí a tři bílé. Samé dcery. Syna jste nechtěla?

Kluci přece jen potřebují víc tátu. Na výchovu chlapců bych si sama netroufla.

Jak jste zvládala uživit tak velkou rodinu a ještě všechny problémy s výchovou?

Nebyl čas se z čehokoliv hroutit. Když měla jedna holka problémy, dělaly mi radost ostatní. Pozitivní energií mně také dobíjeli mí psi. Ti jsou mou celoživotní zálibou, rozptýlením. Ještě teď mám čtyři čivavy a jednoho čínského naháče, nedávno nám věkem umřel křížený boxer, kterého holky vysvobodily v hrozném stavu z popelnice. Neměly jsme a nemáme žádný přepych, ale párkrát jsme se s jinými pěstounskými rodinami podívaly i k moři. Ke štěstí myslím materiální hojnost není nutná.

Poznala jste osm podobných dětských osudů. Co je podle Vás pro dítě úplně nejhorší?

Všechny holky jsou kvůli hroznému dětství psychicky labilnější, méně samostatné, nechávají se občas využívat svými partnery, nejsou ctižádostivé. Ale ze všech nejhůř je na tom Míla. Byla hned od narození v kojeneckém ústavu a pak do osmi let v dětském domově. Nedostatek kontaktu s blízkou osobou právě v prvních měsících a letech života u ní způsobil těžkou psychickou a citovou poruchu, kvůli níž je teď v plném invalidním důchodu. Kromě sociální fobie je to zejména agorafobie, kvůli které není schopna se bez doprovodu vzdálit z domova a jeho okolí. Prožily jsme si její nezvladatelné „amoky“, za nimiž ještě i v době dospívání pokaždé stál nedostatek lásky, mazlení a chování v době, kdy byla v kojeneckém ústavu. Ještě v pubertě se potřebovala chovat a hrát si na miminko. Děti potřebují lásku a je smutné, že se jich do dětských domovů dostává rok od roku čím dál víc. V posledních pěti letech je do ústavní výchovy příjímáno o 400 dětí starších tří let víc než před tím, přes výrazný pokles porodnosti.

Holky jsou už dospělé, i když se žádná zatím nevdala. Mají partnery a Vy pět vnoučat, šesté je na cestě. Fungujete také jako babička?

Samozřejmě. Každý víkend mám u sebe tak tři, čtyři děti. Na Vánoce už se ohlásila Věrka, Renča s dětmi a Míla.. (Tak nevím, jak to v bytečku 1 + 1 zvládnu, ale máme už praxi z dřívějška, kdy jsme všichni bydleli ve 3 + 1). Ostatní přijedou na návštěvu.

Hodnotíte-li život s odstupem času, měnila byste něco?

Nic, myslím, že holky se u mě měly líp, než by jim bylo v ústavech. Jsou ale věci, které mě hodně mrzely. Tři z dcer daly každá jedno dítě k adopci. Nebyly schopné se o něj v té době postarat, u nás doma už nebylo k hnutí, navíc se u nich neprojevil mateřský pud. To u lidí, kteří sami na sobě nezažili normální rodičovskou péči v nejútlejším dětství, je dost časté. Říká se tomu princip vtiskování. Adopci Natálky, Dominika a Valerie jsem obrečela. Ale vím, že v těch rodinách je mají rádi a je jim tam dobře. A tak jsem šťastná, že všechny děti mých holek prožívají na rozdíl od nich normální šťastné dětství a že se ten začarovaný kruh podařilo přetrhnout.





Nejčtenější

Osvěžující salát s rajčaty, okurkou a čerstvou mátou
Rajčata nejsou jen na špagety a na pizzu. Co s červeným nadělením?

Konec prázdnin je ve znamení dozrávajících červených plodů, které v sobě během slunečných dnů akumulovaly všechnu krásu a sladkost léta. Pokud jste propadli...  celý článek

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní...
Vivien Westwood dorazila do Brna. Značka představila nejnovější kolekci

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní přehlídka Vivien Westwoodové. Bylo to vůbec poprvé, co britská návrhářka...  celý článek

Nafukovací lehátko ve tvaru plameňáka je "must-have" sezony.
Plameňáci ovládli léto, ale ikonami jsou už šedesát let

Luxusní šaty a šperky, obyčejná trička z řetězců, neonové lampy a nafukovací lehátka mají letos jedno společné. Vládnou jim plameňáci. Kýčovití, přesto...  celý článek

Lake Bellová
Lake Bellová: Děti vychovávám tak, aby si vážily starých lidí

Herečka Lake Bellová (38) denně naráží na to, že si dnešní mládež neváží starších lidí. Své děti tak vede k tomu, aby ke starším lidem měly úctu. A hlavně po...  celý článek

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Další z rubriky

Nicole Kidmanová (Beverly Hills, 6. února 2017)
Nechci tajit svůj věk, jsem na něj pyšná, říká padesátnice Kidmanová

Herečka Nicole Kidmanová letos oslavila padesátku. Za svůj věk se nestydí a na rozdíl od jiných hereček na rovinu říká, kolik je jí doopravdy let. Je prý...  celý článek

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Pořád stloukám rozpočet, aby děti mohly do školek a školy, říká máma

Pomozte rodinám v nouzi a nasbírejte kilometry během nebo chůzí na akci Teribear hýbe Prahou.  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Konturování krok za krokem: Dodejte svému obličeji výraznější křivky
Konturování krok za krokem: Dodejte svému obličeji výraznější křivky

Líčení nabízí spoustu návodů, rafinovaných tipů a triků, díky kterým můžete zásadně změnit rysy v obličeji a jednou z ta... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.