"To už by byl za tu dobu dávno mrtvej," smál se nejstarší.
"Jako že by umřel?" nechápal benjamínek Šimon.
"Proč by neumřel? Všichni jednou umřou. I ty!"
"Já?"
"I máma, táta, všichni. Až budou starý, umřou… Jenom Ježíš umí vstát z mrtvých. To udělá vždycky po Velikonocích. A protože výroba mimina aspoň těch osm devět měsíců trvá, je zase o Vánocích připravený se znovu narodit a rozdávat dárky."
Pak ti dva starší odešli. Čtyřletý hošíček zůstal sám. Měl slzy na krajíčku, protože poprvé narazil na smrtelnost bytí. Chtěla jsem ho ukonejšit. Co říct, jak začít? Vtom se ze stropu na zem spustil malý pavouk. Šimon okamžitě vyskočil a pavoučka, který se štrachal po podlaze, rozšlápl…
Proč jsi šlápl na toho pavoučka?! Nic ti neudělal. Podívej, zabil jsi ho.
Ale jenom trošku.
Žádný trošku. Je úplně mrtvej.
Tak já mu to pofoukám.
To nepomůže.
A bolí ho to?
Už ne.
Já kdybych umřel, tak bych strašně brečel.
Radši dám na tebe pozor, abys neumřel.
To opravdu nebolí, když se umře?
Třeba našeho pejska Barnabáše, když ho přejelo auto, tak ho to nejdřív moc a moc bolelo.
A toho ptáčka, co vypadl z hnízda?
Asi taky.
A dinosaury?
Vymřeli už dávno.
Měli rakovinu jako jedna paní v televizi?
Ne. Prostě vymřeli.
Všichni?
Všichni.
A nezůstal ani jeden?
Ne.
Ani nějaké jedno malé mláďátko?
Ne. Všichni vyhynuli.
A lidi taky vyhynou? Kluci říkaj, že každej umře. Že i já umřu… Že to není pravda!
Nebreč!
Že prej už nikdy nebudeme žít, až umřeme.
To opravdu ne.
Ani v Americe?
Ne.
A prej i ty umřeš. Že budeš stará.
No… víš, Šimůnku. Babička je taky stará.
Ale babička musí bejt stará. Proto je to babička a žádná moje maminka.
Je to ale moje maminka.
Tvoje co? Maminka? Jak může bejt babička maminka, když je stará?!
Dřív byla mladá.
Takže až já budu velkej, ona bude zase malá?
Ne. Jen stará a ještě starší.
Takže tvoje maminka je moje babička?
Tak.
A to má takhle každej?
Každej. To je jasný. Každej má nebo měl nějakou babičku.
Jó? I pámbu?
No, pámbu… Ten teda…
Já vim. Ten je mrtvej. Ukřižovanej na hrobečku, co spí děda, jak mu tam jezdíme dávat ty kytky.
Byl to děda táty. Byl už hodně starej, když umřel.
A proč se mu to stalo?
Všem se to jednou stane…
A znal jsem ho?
Neznal. Protože umřel dřív, než ses narodil.
A kde jsem byl?
No nikde. Než se děti narodí, nikde nejsou…
To jsem opravdu nikde nebyl? Ani malinkej u tebe v bříšku?
Ne.
A znala jsi mě?
Než ses nám narodil, tak ne.
Toho mrtvýho dědečka jsi znala?
Vlastně taky ne. Umřel dřív, než jsem potkala tátu.
Ty jsi neznala tátu?
Ne.
A sebe jsi znala?
Jak to myslíš?
Jestli jsi třeba nebyla umřená, než ses narodila?
Nebyla jsem umřená. Ale jednou umřu.
Já teda taky?
No, taky. Ale až budeš dědeček.
Já nikdy nebudu dědeček a nikdy neumřu!
Nebreč, Šimůnku.
Nechci umřít!
Hele. Někteří lidé věří, že ti, co umřou, se spolu setkají v nebi.
Budeš tam i ty a táta?
Určitě. Hlavně už nebreč!
Jupí!!!
No vidíš…
Bude tam taky náš hafík Barnabáš, co ho přejelo auto?
To víš, že jo.
A ten mrtvej ptáček, jak vypadl z hnízda?
Určitě taky.
A ten rozšlápnutej pavouček?
No jo...
Co ta paní z televize s rakovinou?
Ježišmarja!
A budou v nebi i dinosauři?
Prosím tě, dej už pokoj!
Jak se tam všichni vejdem?
Recenze knihy Něžná tygřiceO autorce: Dana Emingerová - Novinářka a spisovatelka právě vydala svou čtvrtou knížku Něžná tygřice s kolážemi "sklepáka" Davida Vávry, v níž jsou i některé fejetony z Ony, včetně povídky Trošku mrtvej pavouk. Kmotrem knížky při nedávném křtu v Divadle Dobeška byl spisovatel Arnošt Lustig. |
