Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kuchyň nemám, vaření je ztráta času, říká běžkyně, která vodí nevidomé

  0:22aktualizováno  15:22
Opustila model rodinného života na venkově i kariéru a jako pětadvacetiletá se vydala sama do světa. Běžkyně Jitka Křížová se plavila na zaoceánské lodi, cestovala sama po Karibiku i po Himálajských vrcholech. Dnes je trasérkou nevidomých a příští rok se chystá zopakovat svůj úspěch v maratonu na Velké čínské zdi.

Běžkyně Jitka Křížová | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Vy nemáte z neznámého strach?
Ne. Já mám naopak ráda změny. Miluju, když jsou věci v pohybu a člověk nasává nové zážitky a informace. To se mi líbí.

Proč jste si tedy zvolila trochu suchopárnou ekonomickou školu?
Tehdy jsem si na rozdíl ode dneška myslela, že je naprostou nutností mít vysokou školu. A když už jsem ve Žďáru udělala střední ekonomickou, chtěla jsem pokračovat. Bylo pro mě těžké se tam vůbec dostat. Ale zafungovala moje zodpovědnost. Je fakt, že když se pro něco rozhodnu, jsem hodně cílevědomá.

Takže studentský život se všemi povyraženími nevázaného vysokoškoláka jste si neužila?
Vůbec ne a hrozně mě to mrzí. Byla to velká příležitost, ale já na to jednak neměla a taky jsem tenkrát byla hodně zamilovaná. Od šestnácti jsem měla první lásku. Byl to kluk ze sousedství a já to brala hodně vážně. V pondělí jsem přijela do Prahy, odstudovala si, co jsem potřebovala, šla do práce a pak odjela na víkend domů a tam byla ta láska. Ve svých čtyřiadvaceti jsem se vdala.

Jitka Křížová

  • Narodila se 4.11.1981 ve Velkém Meziříčím, žila s rodiči a 4 mladšími sourozenci v Radostíně nad Oslavou.
  • Vystudovala obchodní akademii ve Žďáru nad Sázavou a VŠE v Praze, obor daňová a finanční kontrola. Absolvovala inženýrským titulem v oboru management.
  • V 25 letech se vdala, o 3 roky později rozvedla. Nyní žije sama v podnájmu v Praze.
  • V roce 2013 se účastnila Mistrovství České republiky v běhu do schodů na Žižkovském vysílači v Praze, kde obsadila 9. místo.
  • Loni vyhrála extrémní 24hod. závod na kolečkových bruslích.
  • Opakovaně se účastnila Spartan Race včetně jeho zimní varianty.
  • První maraton běžela v roce 2013, od té doby se účastnila maratonů v Praze, Vídni, Košicích, Drážďanech, Římě, v USA a na Velké čínské zdi.

Takže jste v zárodku umlčela toulavou náturu a vzala si kluka z vesnice a hodlala tam žít?
Ano, ten vztah pro mě byl hodně důležitý. Už jsme měli i byteček na hypotéku. Pro mě to byl symbol takového toho teploučka domova. Nelituju toho, že jsem byla vdaná ani toho, že jsem se nakonec po třech letech rozvedla. Pořád si myslím, že můj exmanžel byl jediný chlap, který mi rozuměl. Nenašla jsem nikoho takového, kdo by mě dokázal vystát a měl pochopení pro to, co dělám.

Co byl potom důvod rozvodu?
To je paradox. Já z té rodiny, ke které jsme spěli, měla docela strach. Ač by se můj manžel býval tehdy bezezbytku staral, já se ve svých letech na ni necítila zralá. Zato mě lákalo zahraničí. To se úplně utlumit nedalo a byl to jeden z problémů, který potom směřoval k tomu, že jsme se rozvedli.

Pak začala vaše životní pouť za velkými výzvami bez hranic: obrovská zaoceánská loď, na které jste obeplula Bahamy, Jamajku, Kubu, Portoriko i Mexiko. Jak jste se tam dostala?
Poslala jsem životopis na jednu plavební společnost. To není nic složitého. A i když jsem neuměla až tak dobře anglicky, nepodcenila jsem přijímací pohovor a připravila se na otázky, které jsem čekala, že padnou. Chtěla jsem se starat o volnočasové aktivity dětí od dvou do dvanácti let. Dalo se předvídat, co je bude zajímat.

Jaká pak byla realita?
Připadala jsem si tam jako na táboře. Chodila jsem s dětmi na minigolf, do bazénu, na diskotéky. Vyžití je tam hodně. Bary, sauny, sportoviště... Pro holku, která pochází z vesnice s devíti sty obyvatel, je loď pro pět tisíc lidí fakt něco neuvěřitelného.

Vás ta monumentálnost neděsila?
Ne. To je super. Tam ani nepoznáte, že plujete. Najednou jste zavření v tom kolosu.

Evidentně mořskou nemocí netrpíte.
Při první bouři jsem sice spolkla pilulku proti mořské nemoci, ale pak jsem čtyřiadvacet hodin spala. Podruhé už jsem si ji nebrala a nic mi nebylo. Kromě toho, že jsem při bouři buď hrozně rychle vyběhla schody, nebo naopak hodně těžce. Za to můžou velké vlny, které loď naklání. Za špatných povětrnostních podmínek jsou totiž přístavy zavřené, lodě nekotví a volně plují.

Fotogalerie

Zažila jste na lodi někdy pocit nebezpečí?
Já to tak nevnímala, ale děly se věci, které se standardně nestávají. Třeba mohl na palubě někdo zemřít. Márnice byla hned vedle prádelny.

Zemřít? Na jakou příčinu?
Na lodi je jeden jediný doktor a dvě sestry. On není všemohoucí a třeba dostat slepák na lodi, může být velice nebezpečné. Proto jsem párkrát přemýšlela, že bych si nechala slepé střevo preventivně vyoperovat, než abych se dostala do situace, která je na souši banální, na moři nikoliv. Na palubě vás nemohou operovat a ani vás tam nezrentgenují.

Z pevniny nepošlou vrtulník?
To ano, ale do vzdálenosti 100 mil a my jsme pluli přes Mexický záliv a dostávali se do větší vzdálenosti. V tu chvíli dokáže loď jedině zrychlit. To je tak jediná věc, co vám garantují.

Rozumím tomu, že kromě úmrtí jste zažila i další výjimečné situace?
Zažila jsem muže přes palubu a požár. V prvním případě to byl pokus o sebevraždu. Dotyčný naštěstí přežil.

Čirou náhodou?
I u sebevrahů pud sebezáchovy funguje. Těm lidem něco bleskne hlavou a oni se snaží zůstat na hladině. Šance na záchranu je. Páté, šesté patro se dá ještě přežít, ale člověk musí spadnout na levoboku nebo pravoboku. Pokud skočí přes palubu na zádi, nemá šanci. Tam jsou vrtule, které ho stáhnou pod vodu.

Při záchraně loď začne kroužit, snaží se zůstat na místě, kde ten člověk vypadl a volá na pomoc lodě v okolí. Stahuje se záchranný motorový člun, a když tonoucího najdou, zachrání ho.

Ani tenhle zážitek vás nevykolejil?
Naučili nás, že musíme vždycky zachovat klid. Když začalo hořet dvě patra nad námi, hrála jsem si zrovna s dětmi a jediné, co jsem si neodpustila, byl významný pohled na kolegyně. A pokračovali jsme ve hře. Hlášení, které pasažéři slyší, o ničem nevypovídá. Jen zasvěcení ví, co znamená povolání alfa týmu do akce. Nesmí se vyvolat žádná panika. Pak se oheň v klidu uhasí.

Tři roky jste brázdila moře. Co jste o sobě zjistila?
Že mi stačí hrozně málo. Jeden patnáctikilový kufr a můžu jet na druhý konec světa. Nevím, co mě čeká zítra a je mi to jedno. Přijde mi legrační, když člověk neví, kde bude večer spát. Můžu být šťastná, můžu potkat spoustu nových lidí mezi padesáti národnostmi světa, můžu mít super zážitky a mám je s kým sdílet. Občas mi přijde, že lidi zapouští kořeny a moc je to svazuje k jednomu místu. To mě nenaplňuje. Já jsem naopak hodně flexibilní. Ani dnes nemám doma ledničku, nemám kuchyň, protože mi to přijde zbytečný. Vaření je ztráta času, který ráda věnuju jiné aktivitě.

Třeba běhání?
Třeba. Ona ta moje vášeň začala taky na lodi. Když jsme měli volno a kotvili, ráda jsem prozkoumávala nová místa. Jako jediná jsem měla kolečkové brusle a ujela na nich na souši klidně několik desítek kilometrů. A to už něco vidíte a poznáte. Byl to můj dopravní prostředek a já zjistila, že mě tohle vytrvalostní sportování baví. Sbalím si litr vody, jedu lhostejno kam, fotím a dívám se kolem sebe.

Než se rozpovídáme o běžeckých ambicích, řekněte mi ještě jedno. Proč jste se vlastně nakonec vrátila?
Protože jsem tam poznala lidi, co na lodích strávili pětadvacet let a nic nemají. Sice nemusí myslet na hypotéku, nesvazují je žádné povinnosti, protože jim vždycky někdo vyžehlí uniformu a uklidí kajutu, ale nemají domov. A najednou nemají ani ty obyčejné problémy. A to jsem nechtěla.

Jaký byl váš návrat z ráje do šedi?
Hrozně těžký. Vlastně strašný. Přiletěla jsem a věděla, že tady chci zůstat. Ale co tady budu dělat, jsem netušila. Své osobní věci jsem měla sbalené někde v krabicích u rodičů. Mezitím jsem přišla o manžela, o byt i o auto. A najednou jsem zjistila, že je mi třicet a nemám nic. Jen ten jeden kufr. Nevěděla jsem, co si počít. Tehdy jsem se rozbrečela. A za týden už jsem letěla zpátky do Ameriky.

Tam jste ale taky nic neměla.
Měla. Výzvu. A kontakty. Chtěla jsem sehnat pracovní povolení. Klidně bych tam bývala zůstala. Nakonec se mi to ale nepodařilo. Nedokázala jsem zlegalizovat pobyt. Tak jsem si koupila kolo a s turistickým vízem jsem za našetřené peníze z lodi cestovala půl roku po Floridě, Kubě a dalších ostrovech v Karibiku.

Běžkyně Jitka Křížová

Běžkyně Jitka Křížová

Byla jste ale sama. Ani teď vás odvaha neopustila?
Ne. Proč? Člověk není přeci nikdy sám. Máte sebe, svého strážného anděla a neustále potkáváte nové tváře. Místní lidé na Kubě jsou rádi, že vidí cizince. Jen si musíte dávat pozor na to, co kde necháte. Hned to zmizí. Ale že by vás někdo napadl, to ne. A pokud by se tak stalo, stačí jenom volat „policie“ a oni vás nechají na pokoji, protože se jí hrozně bojí. Já v té situaci ale nikdy nebyla. Jen jsem se hádala s taxikářem, který mě chtěl okrást.

Na Kubě? To máte buď krátký doutnák anebo pro strach uděláno. Nikdy se vám nestalo, že jste měla namále?
Možná ještě na Jamajce, když jsem chtěla fotit zhuleného týpka a on si pak řekl o fůru peněz. Já mu je nechtěla dát a on se po mě začal sápat. Řval, že mi zláme ruce a nohy. Tak to jsem je vzala na ramena. Neměla jsem strach o sebe, ale o můj nový foťák.

Byla ve vás někdy v životě malá dušička?
Ale jo. Byla jsem v situaci, která mi byla nepříjemná. Loni touhle dobou jsem odjela do Nepálu, dala si trek kolem Anapuren a sama spala v nadmořské výšce kolem pěti tisíc metrů. A to jsem o sebe strach měla. Nemohla jsem usnout, hlídala se, abych nedostala výškovou nemoc a neudělalo se mi špatně. Nikdo by mi býval nepomohl.

To není úplně moudré dát si sólo výšlap po Himalájích. Co vás to popadlo?
Do Himalájí nás jelo víc a až později jsme se rozdělili. Měli jsme jiné představy o cestě. To jsou zase ty moje výzvy a touhy po nepoznaném. Já daleko radši pojedu nějakým místním autobusem, kterému třikrát upadne kolo a zůstane viset v horách než nějakým turistickým jeepem.

Tyhle svoje hry s osudem provozujete nyní už ze základny v Praze. Práci jste po svém druhém návratu z jiného světadílu našla. Čím se dobrodruh jako vy živí?
Mám takovou dynamickou práci. V poradenské firmě organizuji meetingy a videokonference výkonnému managementu a starám se o to, aby do sebe všechno krásně zapadalo. Spravuju kalendáře a ručím za to, že dohodnutá setkání proběhnou. Dám do kupy puzzle a dotyčný jen ráno nasedne do auta, jede na letiště a už žije podle mého scénáře. Každou minutu se něco mění. Mám možnost mluvit s lidmi z celého světa. Stojí to mnoho telefonátu, e-mailů a někdy je to hodně vyčerpávající. Jsem pořád pod tlakem, ale to mě naplňuje.

Proto od stresu doslova utíkáte a čistíte si hlavu?
To ne. Já neběhám jen tak. Pro mě to musí mít nějaký hlubší smysl.

Třeba vodit nevidomé při běhu. Kde byl začátek?
Když jsem v Praze nastoupila do práce, neměla jsem mnoho přátel a chtěla jsem být užitečná. Cítila jsem potřebu někomu pomáhat. Pečovat o někoho. Stejně jako o ty děti na lodi. A tak jsem se přihlásila jako dobrovolník na práci s nevidomými.

Nikdy před tím jste neměla co do činění se slepým člověkem?
Ne. Ale věděla jsem, že to zvládnu. Protože je fajn někomu pomáhat, je fajn jít s někým na kávu, někomu přečíst noviny, někomu pomoci s nákupem nebo mu vybrat halenku.

Myslím si správně, že se někde propojí cestovatelská touha s touhou pomáhat a během?
Ano. Když přišlo období dovolených, já nevěděla, co s ním. Neměla jsem partnera a nechtěla jsem ten čas promrhat. Tak jsem odjela na Ukrajinu na tábor s nevidomými dětmi jako dobrovolník. Zúročily se najednou všechny moje zkušenosti a já se vracela ještě o jednu bohatší. Když jsem tam uviděla nevyužitou běžeckou dráhu, dostala jsem nápad. A poprvé jsem vedla slepce.

Jaký to byl pocit?
Pro mě to byla obrovská motivace do dalších aktivit. A do života. Pokud totiž vidíte nějakou překážku před nevidomým, tak cílem nikdy nemá být tu překážku odstranit, ale ukázat mu, jak tu překážku překonat. Aby byl schopen se přes ni příště dostat sám a nezastavil se. To by se dalo aplikovat na nás všechny. Překonat překážku, nevyhýbat se jí, ale vzít ji jako výzvu.

Očima autorky

Jitka působí na fotkách jinak než v reálu. Ve skutečnosti je mnohem subtilnější a křehčí. Ona sama by to asi nerada slyšela, ale vypadá dokonce zranitelnější. Prostě žensky ženská. Má zapamatovatelný smích. A směje se stále. Říká, že častokrát nevhod. Kde jiní pláčou, ona propuká ve smích. Nejspíš to bude kapánek hysterie, ale kdo ví. Třeba se dokáže uvnitř smát, namísto zhroucení. Mluví hodně a je cítit její zaujetí tématem. Když zabrousí na své plány, rozsvítí se jí oči a nenechá se odbýt. Má jistojistě potřebu sdílet své pocity. Jenomže má taky své nároky a představy o lidech a věcech kolem sebe. A jen tak z nich neuhýbá. Co chce, o to si přímo řekne.

Dnes jste trasérkou nevidomých. Ruce si svazujete provázkem s ostříleným běžcem Janem Bauerem anebo horolezcem Janem Říhou. Učíte se od nich něčemu?
Já si vůbec ze světa nevidomých beru spoustu ponaučení. Jedním z nich je to, že jim nikdy nepomůžeme, když je budeme litovat. Naopak jim tím můžeme ublížit. Když běhám s nevidomým člověkem a on zakopne nebo dokonce upadne, nelekám se, nepanikařím, ale řeknu mu zdánlivě tvrdě: „Nemůžeš koukat pod nohy?“ Takové zlehčení vezmou daleko líp, než kdyby se z toho člověk hroutil.

Jak se vlastně technicky běhá s nevidomými?
Jsme vedle sebe a snažíme se srovnat krok i dech. Já upozorňuju na nerovnosti a normálně si s nimi povídám, jako když jdu běhat s kamarádkou. Vedu je díky provázku. Pokud prudce zatáčíme, chytneme se třeba i za zápěstí.

Jsou pády časté?
Vůbec ne. Zatím se nám to stalo jen jedinkrát. A pak jsme se jednou s někým srazili. Chodec náhle zastavil a já už nestačila zareagovat.

Jako trasérka nemůžete mít žádné vlastní závodní ambice?
Ani nechci. Nikdy jsem se nedívala na svůj čas. Člověk překonává sám sebe a to je důležitý. Největšího soupeře mám sama v sobě. To třeba souvisí i s tím mým letošním závodem na Velké čínské zdi. Tam nebyl jediný běžec, který by si myslel, že zaběhne svůj nejlepší maraton v životě. Všichni stáli na startu s tím, že neví, co je čeká.

Vypadalo to, že jste tam jela pro medaili, kterou jste plánovala vydražit pro nevidomé.
Mně se tam spojilo víc věcí dohromady. Za prvé to byl můj vlastní projekt, na který jsem se dlouho chystala psychicky i fyzicky. Trénovala jsem na schodišti hotelu Corinthia, kde je 530 schodů ve 28 patrech. Když je za pět minut vyběhnu, má to na moje tělo stejný vliv jako kdybych uběhla deset kilometrů. A máte pravdu, že hlavním cílem byla pomoc nevidomým. Dražili jsme pro ně medaili, maratonské tričko a startovní číslo. Proto jsem musela doběhnout.

Povedlo se. Máte chuť to zopakovat?
Určitě. Letos jsem se nemohla chovat nezodpovědně a vzít tam nevidomého běžce. Příští rok to ale udělám. Předtím ještě zkusím s někým z nich zaběhnout půlmaraton nebo maraton. Chtěla jsem to udělat už letos v lednu na Floridě, ale neměli nikoho ze slepých běžců přihlášeného. Tak doufám, že se mi to podaří v listopadu v New Yorku. Mým hlavním cílem je dělat trasérku nevidomých běžců. Na tom se nic nemění.

Není jednoduché s vámi sdílet dobré i zlé. Jste singl. Vyhovuje vám to?
Hodně nad tím přemýšlím a myslím si, že tady na tom světě má každý člověk nějaké poslání. Něco tady má vykonat. Já zatím nevím, jestli je mojí rolí být oporou nějakému partnerovi a doplňovat ho anebo dělat něco, co se vymyká, čemu se ostatní trochu podiví, zasmějí nebo se nad tím pozastaví, nebo třeba mávnou rukou, ale mě to uspokojuje.

Samota vám podle všeho dlouho nevadila. Stále to platí?
Jsou momenty, kdy nechci být sama. To je v okamžiku, kdy prožívám něco intenzivního. V Nepálu jsem několik dní stoupala jeden metr za druhým, abych dorazila na vrchol, kde nikdo jiný sám nebyl. Ostatní se plácali po ramenou, říkali si, jak jsou dobří a já tam stála a smutnila. Mě nikdo nepochválil. Brečela jsem dojetím, že jsem dokázala překonat sama sebe a vzpomínala na mé blízké doma. Tenkrát mi bylo nesmírně líto, že takový okamžik nemohu s nikým sdílet. V mém životě není nikdo, kdo jednou řekne: „Hele pamatuješ, tenkrát jak jsme vylezli ...

Autor: pro iDNES.cz
Témata: Rozhovory, Maraton




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.