Získala si ho svým charizmatem, otevřeností a vstřícností při přípravě obřadu, promluvy a výběru biblického čtení. To všechno nám umožnila spoluvytvářet tak, abychom mohli být pravdiví a sami sebou, aby svatební obřad byl v souladu s naší velkou láskou a její hlubokou vírou. Dokonce se zeptala, zda si chceme před Bohem a všemi shromážděnými slíbit společný život navždy, dokud nás smrt nerozdělí. Na chvíli zavládlo hlasité ticho a pak jsme se rozesmáli. My tři rozvedení…
Byl začátek jara, pod Řípem dul vítr a v té rovině uměl nabrat sílu a rychlost. Seděli jsme v kuchyni na staré faře, pili víno a přemýšleli společně o tom, jaká slova, myšlenky a prosby si přejeme mít v den D v hlavách, srdcích a na jazyku. Vybrali jsme si List Korintským apoštola Pavla, který je o víře, naději, ale hlavně o Lásce. O lásce se mluvilo slovy andělskými zleva, zprava, nahoru a dolů, jak už to ostatně před svatbami bývá. Pak jsme přidali také slušnou porci tolerance a odpovědnosti, protože my všichni tři před "oltářem" už jsme dobře věděli, jak to vypadá, když se jí v manželské bance (rodinné špajzce) nedostává. V tom vám sousedi bezpečně nevypomůžou.
Nezapomněli jsme ani na zlé časy. Jako že víme, že přijdou a bude nutné stát při sobě pevněji než tehdy na počátku jara, kdy jsme kolem sebe tančili zlehka jako motýli. Zmínili jsme i období, kdy se řeka společného života zpomalí nebo možná na chvíli rozdělí do dvou ramen, aby se později zase spojila v jeden silnější tok. Ne, ani tehdy snad nedezertujeme. Mluvili jsme také o výchově dětí a o tom, že se nechceme stát nudnou stojatou vodou, nebo dokonce zahnívající stokou naplněnou vlastními odpadky.
Ale… vrtím se na židli, přestože obřad je stvořen, víno vypité a my se chystáme k odchodu. Něco mi ještě schází. Snad přece jen malinko zaražená církevním kontextem něco v té důležité svatební promluvě ještě postrádám a trochu se ostýchám přemýšlet nahlas. Ven s tím, dokud je čas, nabádali mě oba. Jenže neumím to přesně vyjádřit. Je To pro mě velmi důležité a nemyslím "jen" na doteky a erotiku, které si s ním přeji zachovat živé i po třiceti letech. Hlasité ticho. "Ať z vašeho života nezmizí touha," řekla Johanna. A bylo to Ono. Touhy se budou týkat mé tiché modlitby ve svatební den a vlastně napořád.
Ta věta mi dodnes zní jako věštba, možná proto, že krásná farářka Johanna už z tohoto světa odešla na věčnost. Touha je zázrak. A zejména po třicítce.
Toužit můžeme po čemkoli. Po velmi blízkém setkání, dlaních a objetí, dítěti, něze, pochopení, sdílené radosti a smíchu, po moři, poznání, společné práci. Do stanice Touha nás ale neodveze tramvaj, jak píše klasik. Jdeme pěšky, bosi, opatrně našlapujeme a netušíme, kam nás zavede. Vábíme ji beze slov: neopouštěj nás a dál se zlehka provlékej našimi doteky a sny.
Vždyť kdo po letech ve vztahu neztratil pocit lásky, neztratil jeho podstatu. A kdo ve vztahu neztratil touhu, neztratil zdroj.
|
|
Narodila se na malém městě, toužila po velkém městě a přistála se třemi dcerami v lesovně. Naštěstí i na ,samotě u lesa‘ na mateřské dovolené je možné zůstat tvořivá. Okolní lesy totiž patří Jeromovi Colloredo-Mannsfeldovi, který ji požádal, aby se stala šéfredaktorkou firemních novin Jeronýmův zpravodaj. Kromě toho píše fejetony a reportáže, především do časopisů pro maminky s dětmi. 
