Jaký je podle vás rozdíl mezi ženskou rolí v Česku a Japonsku?
V Česku se od žen vyžaduje, aby nosily peníze do rodinného rozpočtu, navíc se ještě staraly o domácnost a o děti. V Japonsku je dodnes ekonomická starost o rodinu na muži, žena se stará o domácnost a děti. Když jdou děti do školy, žena může chodit do práce, ale peníze, co si vydělá, jsou pouze její. Není pravda, že by Japonci nedovolili ženám pracovat. Mně osobně to přijde vůči ženám férovější, protože na ně nejsou kladeny tak vysoké nároky. Asi bude částečně platit, že muž má trochu vyšší rozhodovací pravomoc v rodině, na druhou stranu žena není uštvaná každodenním maratonem: práce, péče o dům a děti.
Vizitka
|
Jak se vlastně seznámila vaše česká maminka s tatínkem Japoncem?
Můj dědeček z Moravy mluvil šesti jazyky, a protože za komunistů nemohl cestovat, tak si začal alespoň shánět adresy a dopisoval si s lidmi ze zahraničí. Do ruky se mu dostala adresa patnáctiletého Japonce, který si chtěl dopisovat anglicky s někým z Československa. Dědeček si neměl o čem psát s patnáctiletým chlapcem, byla to ale první mimoevropská adresa a chtěl se dozvědět o tom, jak se žije v Japonsku. Tak ho napadlo, že jeho šestnáctiletá dcera Helenka, která se na gymnáziu učila anglicky, by si mohla s Japoncem dopisovat. Jenže ji to vůbec nezajímalo, dědeček ji musel urgovat, aby odepsala aspoň po půl roce. Ale do jednoho z prvních dopisů vložila svoji fotku, takže se mému tatínkovi hned zalíbila, nevzdával to a psali si devět let. Když tatínek dokončil vysokou školu, rozhodl se studovat doktorát v západním Německu a přitom poprvé navštívil Československo a setkali se osobně.
Myslíte, že si vybral západní Německo proto, aby byl blízko vaší matce?
Asi ano, ale ani jeden z nich mi to nepřiznal. Tehdy ze strany maminky žádná jiskra nepřeskočila, chtěla se s ním pouze přátelit. Tatínek ale neházel flintu do žita, vyřídil si papíry, aby tu mohl rok zůstat a vozil maminku na motocyklu Pionýr. Ani po roce ale maminka nezměnila názor, tak se na to rozhodl jít přes její rodiče. Ti jí začali domlouvat, že přeci není špatný a je to slušný a vzdělaný chlap. Tatínek pak navštívil Československo ještě několikrát a jiskra přeskočila až v roce 1966, to je deset let po prvním kontaktu! Rodiče se v Praze vzali, můj starší bratr Hayato se narodil ještě v Československu. Když mu bylo půl roku, rodiče se odstěhovali do Tokia, kde jsem se narodil já a mladší bratr.
Takže vaše maminka opustila poprvé Československo a rovnou se odstěhovala do Tokia? To musel být velký kulturní šok.
Od maminky vím, že tehdy ani nebyla ohromená moderností Japonska. Ona se hodně potýkala se samotou. Japonsky neuměla, s tatínkem mluvila anglicky, ale Japonci obecně mají s angličtinou problém a moc ji neumí. Tatínek byl neustále v práci a maminka byla sama a neměla si s kým popovídat. Navíc jako přirozená blondýna "svítila" mezi tmavovlasými Japonci. Asi to není příjemné, když celý krám sleduje, co si dáváte do košíku. Nakonec vážně psychicky onemocněla, musela se jít léčit na psychiatrii a to jde jenom v zemi, kde umíte jazyk.
Takže se musela vrátit do Československa.
Ano. A protože tatínek neustále pracoval, šli jsme s bratry s ní. Bylo mi necelých šest let a poprvé jsem se ocitl v Československu. Maminku dlouhodobě hospitalizovali, babička s dědou si vzali staršího bratra, o mě a mladšího se ale nikdo nepostaral a skončili jsme v dětském domově. To pro mě bylo tehdy hodně těžké.
Jak jste se seznámil se svou manželkou v Japonsku?
Bylo pro mě těžké se seznámit, protože jsem od pobytu v dětském domově koktal. Prodával jsem popcorn v kině, ale když šéf zjistil, že koktám, přeřadil mě z prodeje dozadu, na nabírání popcornu. Ona tam jednou přišla na film a zalíbil jsem se jí, přišla asi třikrát znovu. Kino promítalo měsíc stejný film a já si jí všiml a zeptal jsem se, jestli se jí film tak líbí. A ona řekla, že se přišla podívat za mnou. Zapředli jsme hovor a začali jsme chodit na schůzky, první jsme měli v parku. Byli jsme oba dva z dětského domova, oba jsme byli chudí a měli jsme se rádi. Pak jsem se rozhodl, že v Japonsku nabíráním popcornu asi kariéru neudělám, tak mě napadlo vrátit se do Česka. A ona mi tehdy řekla: Já tě mám tak ráda, že s tebou pojedu kamkoliv. Na to nikdy nezapomenu. Takže jsme se vzali a odjeli do Prahy.
Proč váš vztah nevyšel?
Já jsem to podcenil stejně jako tatínek. Začal jsem podnikat a neustále jsem pracoval, zatímco ona se starala o syna a nikoho v Praze neznala. Tehdy tady nežilo tolik Japonců jako dnes. I když jsme se po čtyřech letech rozešli, dodnes máme hezký vztah, jsme obchodními partnery. Ona má teď českého manžela a dvě malé děti, co mi říkají strejdo. O syna jsme se vždycky starali společně a je to tak dodnes.
Plánujete se ještě oženit?
V Praze se ze tří manželství dvě do roka rozvádí, do pěti let je v Praze osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že budete rozvedený.
Takže je tu pro vás moc velké riziko rozvodu?
No jistě. Osmdesát procent do pěti let je přeci šílené! Bojím se toho.
Co se vám líbí na ženách?
Mně se moc líbí ženská emotivnost, ta rovina, která mužům občas trochu chybí. Já se tedy musím ještě přiznat, že jsem trochu stydlivý typ. Oslovit dívku je pro mě dost těžké, přestože normálně jsem schopný mluvit na veřejnosti bez problémů.
Ale ženy mám rád praktické, ne žádné neschopné fifleny. Ono se to pozná celkem rychle, třeba když se mnou jede dívka na vystoupení a požádám ji, aby zavolala organizátorovi a něco mu vyřídila.
Líbí se vám tedy samostatné ženy?
Já mám rád emancipované ženy, které se umí postarat samy o sebe. Jako partnerky mě motivují pouze ženy, u kterých vím, že se můžou kdykoliv sebrat a odejít ode mě v tom smyslu, že na mně nejsou ekonomicky závislé. Já jsem taky samostatný, nechci od ženy, aby mi vařila nebo uklízela, nepotřebuji posluhovačku.
Soutěžíte ve vztahu s partnerkou?
Od rozvodu jsem měl dvě české partnerky, ale momentálně žádnou nemám. Jsem však připraven na vztahu pracovat, budovat ho. S ženami se nehádám. Realizuji se ve svém zaměstnání, tak nevím, proč bych se měl hádat doma. Když mě žena přesvědčuje o svém názoru, tak to je pro mě vrcholně sexy představení! Já se na to rád podívám a pak to odkývám.
I když s tím, co říká, nesouhlasíte?
Jde jenom o názorovou rovinu a ne byznys, tak proč ne. A ještě jí dám pusu a pohladím ji. Já mám ženy rád a užívám si té jinakosti
