Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tomáš Klus: Žena je nejvíc na světě, díky ženám jsme tady

  0:01aktualizováno  0:01
Pro někoho ezoterický blázen, pro jiného zpěvák s fajn písničkami. Kdo je vlastně ten Klus? Třicetiletý chlapík, kterému se v červnu narodilo druhé dítě a který se po roční pauze vrátil na hudební scénu s velkolepým turné. Zpívá, přehodnocuje a filozofuje - a říká tomu recyklusace.

Co všechno recyklusujete?
Myšlenky. Přebírám si, co na sobě mám rád a co bych mohl z hlavy vypustit – co se mi nehodí, co mi nic nepřináší... Hodil jsem se do obrovského kontejneru, jsem na pomyslném lisu... Lisuju se a vytékají ze mě různé věci, které jsem ještě nestihl vymýt.

Klusovinky

Rozhovor se odehrává mezi zvukovou zkouškou a velkým koncertem ve Foru Karlín. Tomáš Klus odpovídá na otázky pro Rodinu DNES a zároveň provoňuje koncertní halu vonnými tyčinkami – prý kvůli atmosféře a detoxu energií, chodí bez bot – kvůli intenzivnějšímu kontaktu se zemí, popíjí hodně zvláštní japonský čaj matcha, vtipkuje. Každému muzikantovi, který nakoukne do šatny, věnuje laskavou ironickou poznámku typu: „Tohle byl původně buben, ale vypracoval se na bubeníka.“ Nakonec místnost zamkne, ať máme klid na rozhovor, a zasměje se: „Tak, a teď přijdeme do řečí.“

Které to jsou? A které si necháte?
Teprve uvidím, pořád jsem v procesu. Dal jsem si čas po dobu celého turné.

Proč na sobě vlastně chcete něco měnit?
Jde o to, že jsem byl zacyklený, jako mytický drak Uroboros zakousnutý do svého ocasu, a pořád jsem se točil v cyklech. Teď se snažím kroužení v určitém momentě rozstřihnout a změnit ho v pohyb dopředu – abych neblokoval energii zvanou život, která bují všude okolo mě. Miluju lidi, ale mám problém sám se sebou. Tutéž lásku, kterou dávám lidem a kterou jsem našel hlavně prostřednictvím své ženy a dětí, chci dávat i sobě. Jsem kluk z malého města, který v dětství přišel o tátu a měl neustále potřebu obhajovat svoji existenci. Dokazovat, že všechno zvládne. Ale ono to není potřeba. Vlastně to spíš unavuje. Všechno ostatní už mám zvládnuté. Mám určené svoje priority, svoje cíle. Když totiž člověk ví, co v životě chce, má napůl vyhráno.

Promiňte, „vědět, co chci“ mi připadá jako klišé. Co to vlastně znamená?
Mít jasnou představu, jak vypadá vaše štěstí. Jak vypadám šťastný. Co konkrétního ve své představě vidím. Pro mě je to rodina, já otec, já manžel, pak fakt, že spolu budeme stavět dům, že do něj zhmotníme naše představy. Stejně jako chuť dělat muziku. Dřív jsem měl pocit, že musím dělat spoustu různých věcí, realizovat se na všech možných úrovních, ale to nejde zvládnout. I tak chci po sobě moc. Pořád mám na sebe strašně vysoké nároky.

Proč jste na sebe tak přísný?
To právě potřebuju zjistit. Abych byl spokojený, potřebuju v životě harmonii, aby okolo mě vládla spravedlnost. Mě se prostě příliš dotýká, když je někomu ukřivděno, když se neříká pravda. Nechápu třeba, proč někdo považuje za hanlivé označení „pravdoláskař“. Co je špatné na slovech pravda a láska?

Fotogalerie

Lidi je vnímají jako prázdné fráze.
Tak je něco asi špatně. Špatně nastavený systém a naše vnímání hodnot. Pravda, láska, harmonie, štěstí jsou a priori naše nejsilnější potřeby. Co se stalo s naším myšlením, že máme osypky, když takhle někdo mluví? Většinou kvůli tomu, že si lidi neodpouštějí. Že v sobě mají spoustu křivd. Žijeme už x let v křivdách totality a války a já nevím čeho všeho, co už je dávno pryč. Mnoho lidí, kteří se rozčilují, ani jedno neprožili. Ale křivdy omílají pořád dokola.

Napadá vás, čím to je?
Nemluvíme spolu. Komunikace je řešení všeho. Neznáme svoje sousedy ani si s nimi nedokážeme popovídat a potom máme pocit, že žijeme ve zlém světě. V oddělení. Jenže to je jenom náš přístup k okolí. Pocítil jsem to na vlastní kůži. V momentě, kdy jsem se otevřel a jsem ochotný se rozdat – a nemyslím to jako oběť, necítím se jako mučedník – jsem zjistil, že svět není zlý, vůbec. Navíc ho můžu ovlivňovat. Asi nezastavím hladomor v Africe – mohl bych se pokusit, pokud bych se rozhodl, že je to můj cíl, a odjel bych tam něco řešit – ale můžu měnit věci ve svém okolí.

Třeba co?
Třeba otevírat diskusi na téma ekologie. Je to náš společný problém tkvící vysoko nad volbami Losny, nebo Mažňáka. Loď se potápí a my ztrácíme čas hádkami, kdo za to může a kdo nám z toho pomůže. Přitom změna může nastat pouze zevnitř. Z nás. Nejprve sebeuvědoměním, pak uvědoměním si sebe v rámci společnosti, uvědoměním si své občanské moci. Měnit svět lze v dosahu vlastních rukou – tak vnímám například komunální politiku.

Nechtěl byste kandidovat do místního zastupitelstva?
Nechtěl, nejsem ten typ člověka. Ale chtěl bych, abychom přestali žít v podivném přesvědčení, že do politiky můžou jenom lidi se silnými žaludky. Dokud budeme vnímat politiku jako něco nečistého, bude přitahovat jen takové jedince, kterým nevadí se „trochu ušpinit“. Nedáváme prostor ideálům, které chceme v politice vidět. Protože neumíme diskutovat – buď se bavíme jen s lidmi, kteří mají stejný názor, anebo se s lidmi s odlišným názorem rovnou pohádáme. Nebo se s nimi nebavíme vůbec. Znám to z hudby. Mnozí alternativní umělci špatně snáší popové umělce, protože... Proč vlastně? V momentě, kdy máte pocit, že je vaše hudba – tedy pravda – lepší než jiná, ztrácíte objektivitu. Zavíráte cestu diskusi, cestu poznání.

Pojďme se vrátit k tomu, že jste chlapec z malého města...
Z Třince. Nechci, aby znělo hanlivě, že Třinec je malé město. Ale je to přesně jedno z těch měst Čechovovských dramat, kde všichni tak trochu touží po Moskvě a vzhlíží k Petrohradu, protože tam „se děje svět“. Z většiny měst téhle velikosti jsou lidi, kteří to v uvozovkách někam dotáhnou, protože v sobě mají houževnatost.

Myslíte, že kdybyste byl z Prahy, nebudete úspěšný?
Mám svou teorii, kterou jsem vypracoval, když mi bylo asi tak dvanáct a snažil jsem se sbalit jednu dívku. Myslím, že s ní se dají vysvětlit všechny rozdíly, a zároveň mě utvrzuje v rovnosti nás všech. Pamatuju si přesně, jak jsme s onou slečnou šli z koupaliště a vedli filozofickou debatu. Utkvělo mi v hlavě, jak jsme viděli přijet pána na vozíku, který potom plaval v bazénu. Bavili jsme se o tom, jak je možné, že někdo je zdravý a všechno mu jde a někdo se narodí postižený nebo nemocný, někdo takový a někdo makový a někdo tady a někdo tam. Vymysleli jsme, že si v rámci různých životů musíme prožít všechno, abychom mohli jít dál. Protože na světě jsme proto, abychom poznávali. Život je o poznání. Někdo má poznat kariéru úspěšného člověka, která třeba v půlce krachne, někdo se narodí s postižením a někdo během života zažije velké uzdravení. Jde o to, přistoupit k tomu tak, že vím, proč to tak je. Jedna naše kamarádka má nemoc motýlích křídel. Když si to v hlavě nevyřeší a nepřestane svojí nemoci všechno vyčítat, bude ji mít v příštím životě zase, protože nepochopila svou lekci. Musíme přijmout zodpovědnost za svůj příběh, který jsme si vybrali. Což mi připomíná jednu moji povídku. Je o duších, které si v cestovní kanceláři někde na Měsíci vyplňují dotazník, kam by se chtěly podívat, co by chtěly prožít... A pak vyrazí na výlet.

Vyznáním jste kdo? Pořád se spekuluje o tom, že jste snad v nějaké sektě.
Věřím v boha. V toho, co je nad všemi slovy, co nás matou a rozdělují. Všechna náboženství světa v zásadě mluví o tomtéž, věřím i v to, že nám to brzy dojde a přijdeme k sobě. Víra totiž spojuje, pakliže dělá opak, není to víra, ale manipulativní lež.

Představujete si, že až dokončíte svůj recyklusační proces, budete nějak osvícený?
Lampou třeba? Ne. Chtěl bych najít klid. Občas si ho naordinuju. Jdu třeba se psy, oni mi utečou a neposlouchají mě. Už najíždím do vzteku, chci křičet...

A hurá, s chutí si zakřičíte.
Taky, ale hlavně se snažím najít v sobě spouštěč vzteku. Ptám se sám sebe, kvůli čemu chci nadávat. Protože jsem je nedal na vodítko? Protože cítí hárající fenu? Chci se umět ovládnout. Říkám tomu zkrotit oheň mysli. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Chci být vědomý. Chci si uvědomovat, co dělám a proč. V momentě, kdy upadnu do splínu, chci identifikovat moment, který mě do splínu hodil. Může jít o jedno slovo, které se mě dotkne a celý den je kvůli němu nanic.

Doma, v běžném každodenním provozu, když děti pláčou, se vám daří krotit se, nebo se prostě normálně naštvete?
U dětí je to úplně jiný případ. Pořád ještě nejsem nabažený citem, který vůči nim chovám. Nedokážu se na ně pořádně zazlobit.

Vážně?
Když Josefína v noci nechce spát sama a začne si vymýšlet příběhy, že se bojí stěny, skla, bolí ji zuby a já nevím co všechno, řeknu si, že za deset let už nebude chtít, aby se s ní tatínek mazlil před spaním v posteli. Což mi bude strašně chybět. A řeknu si: Stojí mi za to, abych se tady teď dvacet minut rozčiloval, násilím ji uspával a svým způsobem ji traumatizoval? Anebo useknu trochu času ze svého života, kdy jsem si mohl číst knížku nebo si dát vanu nebo se podívat na MasterChefa? Stejně skončím u toho, že chci být s ní, protože ji miluju. Možná jsem v tomhle trochu extrémní a ani nevím, jestli je to dobře, že se jí snažím teď ve všem vyhovět, ale dělám, co cítím.

Ono se tomu vlastně říká rozmazlování.
Nemám pocit, že bych ji rozmazloval. Snažím se diskutovat, dojít k pointě náhlého vzteku, proč teď chce dělat zrovna tohle, když jsme byli domluveni na něčem jiném. Ano, poslouchám se, domlouvám se na něčem s tříletým dítětem. (smích)

Jste na sebe opravdu přísný - nedovolíte si normálně selhat.
Jasně že se někdy vytočím. Ale vždycky končíme objetím, smírem. Nechci nechávat dítě usínat se zmatkem v hlavě. Konečným ukazatelem toho, co je správné a co ne, je koneckonců výslednice našeho vztahu a ten je krásný a nekonfliktní. Harmonický! Kromě toho, že jsem měl být trenér – asi víte, že jsem dlouho dělal sport – jsem měl být vlastně i tak trochu doktor. Strašně rád bych byl doktorem. Miluju lidi, chci jim pomáhat. Ale nedokázal bych někoho přijmout v ordinaci, předepsat mu prášky, zašít ho, ošetřit, léčit ho a pak o něm třeba týden, než přijde na další kontrolu, nevědět. To bych nezvládl. Chtěl bych vědět, jestli mu je dobře.

Rozvinul byste nový druh péče - on-line s lékařem...
Jo, on-line s lékařem by bylo skvělé, ale zemřel bych. Mír ke svým válkám musím najít v něčem jiném. Harmonii hledám v rodině a muzice.

V čem vás vaše žena inspiruje? Mluvíte o ní s úctou až nábožnou.
Říká mi pravdu. Je kvůli tomu vyhledávaná i mezi přáteli a přáteli přátel. Když jsme se poznali, nebyl jsem schopen pochopit, že ona není schopná pochopit spoustu věcí. Amorálních. Že lidi říkají někomu něco a pak někomu jinému tvrdí úplný opak. Tamarka nechápe podvojnost, lež, podvádění. Ona je rovná, ona je pravda. Dost často působí jako obrovská rozbuška, protože lidi nechtějí slyšet pravdu, o sobě už vůbec ne. Nechtějí slyšet „Seš sobec.“

Dovedete si představit, že by všichni najednou začali kašlat na společenský bonton a jako Tamara říkali bez obalu nahlas, co si myslí?
Vznikl by chaos. Ale chaos je potřeba. Aby se lidstvo vyléčilo ze všech nádorů zvaných války, násilí, mordy a hladomory. Musíme si říkat, co si myslíme.

Když se vám narodil syn Alfréd, dal jste na Facebook zprávu, že odteď budete před svou ženou klečet do konce života.
Tím bychom měli všichni začít.

Obdivem k ženám?
Ano. Vrátit ženám jejich pozice a odpustit Evám. Nejzákladnější křivda, ve které žijeme léta letoucí a která je úplně nesmyslná. My chlapi bereme ženám ženství, hrajeme si na bojovníky, kteří musí všechno ovládat. Přitom jim máme sloužit. Je nesmysl, že bůh uvalil kletbu na ženy prostřednictvím porodu, že ženy mají trpět v bolestech. Jednak žádný chlap by takové bolesti nedal a zadruhé: žena je stvoření, kterého se dotýká bůh, protože žena je brána života. V ní je posvátnost. Takhle to vnímám.

Jinak než většina mužů.
V tomhle ohledu jsem brutální feminista. My muži vás musíme začít nosit na rukou. Kdo to nedělá, je slaboch a buran. Žijeme v 21. století a přitom je na světě pořád ještě spousta míst, kde ženy neznamenají nic. A to je chabé. Trapné. Na hlavu postavené. Žena je nejvíc na světě, díky ženám jsme tady.

Chlapi jsou taky potřeba, ne?
Jsou. Ale jinak, než si myslí. Touhle mužskou vehemencí pak přichází případy žen s koulema, které jsou ochotny se s chlapy doslova porvat, mluví jak dlaždičky, plivou přitom na zem a jde z nich strach.

Někdy se musí rvát - třeba při rozvodech, nemyslíte?
Když na sebe začnou lidi být zlí, je to průser. Lidi, kteří se milovali, mají spolu děti a pak si je berou jako rukojmí, křičí na sebe, hádají se, dělají si naschvály... Tím se přece ponižují obě strany a hlavně je to destruktivní pro vnímání dětí. Je v pořádku, když se dva lidi rozejdou, což se prostě může stát, ale pořád jsou máma a táta. Musí být schopní se vídat. Ať táta přijede, vezme si děti na týden a jedou spolu na chalupu, klidně i s mámou. V momentě, kdy máte děti, jste především rodiče. Jestli děti mají dost hraček, je vedlejší věc. Především jde o to, že tady máte být vždycky pro ně, kdykoli vás potřebují. Tuto zodpovědnost jste přijali v momentě, kdy z lásky mezi vámi a partnerem vzejde fyzická bytost lásky: vaše dítě.

Jak pracujete na tom, abyste se s Tamarou nikdy nerozešli?
Respektujeme se a povídáme si. Když něco cítíte, nemá cenu to řešit s kamarádkou. Moje nejlepší kamarádka je moje žena. Hned spolu všechno vyřešíme. S kým jiným? Rodina má být váš přístav, všechno ostatní je bonus navíc.

Když je řeč o přístavu - znáte metaforu dětského psychologa Zdeňka Matějčka, která přirovnává rodinu k loďce? Když se narodí první dítě, musí si máma s tátou poposednout a loďka se trochu zahoupe. Když se narodí druhé dítě, rozkývá se o něco víc, protože se musí uvolnit další místo. Zakymáceli jste se?
Vůbec nemám pocit kymácení. Spíš se trup lodi rozšířil a je stabilnější. Míň se kýve, zvládne větší vlnobití, rodina je pevnější, víc lidí, kteří stojí za vámi. Jediné, co jsme s Tamarkou řešili, když jsme čekali Alfréda, bylo, co se stane s láskou. Vezmu půlku lásky vůči Josefíně a dám ji Alfrédovi, nebo jak? A pak přišel moment, kdy jsem uvěřil v nekonečnost lásky.

Mimochodem, Alfréd je hustý jméno pro miminko.
Že jo. On je celej hustej. Vykám mu: „Dobrý den, pane Alfréde, jak jste se vyspinkal?“

Budete chtít další děti?
Možná to tak asi dopadne. Ale teď mám silné ekologické období, teď ne.

Kvůli plenám, nebo proč?
Dělám si legraci, zase takový fašista nejsem. Ale říkám si, že dva lidi mají mít dvě děti, protože jsme jako lidstvo už přemnožení.

Tomáš Klus je zpátky po roční koncertní pauze. 21. října 2016 vystoupil v zaplněném pražském Foru Karlín:

Autor:






Hlavní zprávy




VitalCare White Pearl systém na bělení zubů 130 mlVitalCare White Pearl systém na bělení zubů 130 ml

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.