Ani o jednom nic vědět nechci. Při výběru partnera jsem dokonce vědomě přihlížela k tomu, aby ani on žádný vztah k fotbalu neměl. Významné turnaje mě míjejí, aniž si všímám, že se vůbec konají.
Řeknu vám, i sama sobě teď připadám zaujatá a nesnášenlivá a zajímalo by mě, kde vlastně tahle moje averze pramení. Poctivě: je to mužský svět. Smrdí a bolí. Je agresivní. Nerozumím jeho pravidlům. Nerozumím jeho řeči a ustálená slovní rčení ve sportovních zprávách, v rozhovorech s hráči a trenéry a ve slovníku fotbalových taťků mě ničí. Nerozumím fandění a hrdosti na domovský klub.
Slavní hráči pocházejí z jiného světa a galaxie než já, a kdyby mě s některým z nich osud uvrhl třeba na dvě hodiny do rozbitého výtahu, vládlo by tam ticho, rozpačité pokašlávání a nepochopení.
Ale čeká mě zkouška. Naši základní školu si jako partnerskou vybral jeden slavný pražský fotbalový klub. Přetrpěla jsem návštěvu jeho manažera na třídních schůzkách a moje znechucená pantomima v zadní řadě musela až hraničit s drzostí. Doma jsem potom nápad, že by některá z našich dcer mohla vstoupit do oddílu dívčího fotbalu, odvyprávěla jako vtip. Nečekala jsem, že tu mladší to zaujme.
A ono zaujalo. Moji holčičku!
Moji růžovou princeznu bude nějaký opíšťalkovaný teplákář prohánět po škváře a řvát na ni: Makej, makej, di do toho po hlavě a makej! To tedy bude test tolerance a mateřské lásky, to vám povím. Já jí to samozřejmě dovolím, když ji to bude bavit, ale bojím se, že se pak budu jenom dívat, jak se stěhuje do jiné galaxie. Na planetu, kde je normální prošlápnout někomu koleno, abych se dostal dřív k míči. Kde si lidé deset let huntují tělo třífázovým tréninkem, aby pak skončili v předčasném invalidním důchodu s každou šlachou a kostí evidovanou na místní chirurgii. Kde se lidé mlátí a v extrémních případech i zabíjejí proto, že ten druhý má jinak barevné triko a na krku šálu s jiným emblémem.
Ne, já nemám fotbal ráda a fotbal nemá rád mě. Ale jestli to to moje dítě chytne, třeba se s mým kyselým ksichtem setkáte na tribuně.
V rohu.
Budu si číst a možná, jednou, potichu řeknu: Makej!
