Děláte dnes v nadaci něco úplně jinak než v době, kdy jste se ji rozhodla založit?
To ne, pořád pomáháme dětem. Pořád se řídím víc pocitem než rozumem. Ale některé věci už nedělám. Například před těmi deseti lety jsem si brávala na víkendovou péči děti z kojeňáčku domů. Pochopila jsem, že tím spíš komplikuji život - dítěti i sobě. Když si někoho vyberete, jedno dítě možná na chvíli uděláte šťastným, ale co ty ostatní, co tam zbydou? Mají si připadat, že je nikdo nechce? A když ho po víkendu vracíte, jak se asi cítí?
A jak to tedy děláte dnes?
Moc ráda zajedu do děcáčku na návštěvu nebo sportovní akci, zahraju si s nimi volejbal, ale se všemi. Už nechci udělat radost jenom jednomu, deset dní z toho 
nespat a děcku částečně ublížit. Protože jim jenom ukážete, co nemají. Myslím, že je to vhodnější pro starší děti, protože jim nesuplujete mámu, ale spíš se stanete jeho kamarádem. Kdežto malé děti se na vás okamžitě upnou. Trpí nedostatkem lásky, a když jim pozornost věnujete, okamžitě vztah navážou. Ale pozor, stejně tak rychle ho dokážou rozvázat! U nich jsou vztahy velmi křehké, protože neznají pevné stabilní vazby rodič-dítě-sourozenec. Tyhle normální věci nevykompenzujete. Můžete mu koupit plyšáka, aby s ním spal v postýlce, ale nemůžete mu koupit babičku, co mu poví pohádku nebo upeče buchty.
Nenapadá vás někdy, že by bylo pohodlnější tu a tam poslat někam peníze a koupit si tak bezpracně dobrý pocit?
Jasně, že mám někdy záchvaty ,zítra to tu zamykám a končím´. Když něčemu věnujete spoustu energie a výsledek je v nedohlednu, občas s tím chcete seknout. Protože se všechno nedaří, jak si představujete. Nevíte, jestli to navzdory vší snaze děláte dobře. Ale pocit, že máte možnost pomoct něčemu konkrétnímu, děláte to s partou mladých lidí, kteří zastávají stejný názor a nadšení, mi dává větší smysl.
Ale to přece platí u každé práce, kterou děláte s láskou.
Ano, to určitě, ale moje práce je pořád modeling, to mě živí, zatímco nadace a čas, který tam trávím, mě baví. Samozřejmě, mám i jiné ambice, své práci dávám spoustu času, ale nezapomínám, že to nejdůležitější je, aby se z Tobiáše stal normální slušný člověk. Aby cítil, že on své zázemí má.
Nezcyničťuje tahle práce?
Nezcyničťuje. Jenom jsem možná otrlejší, protože číst si příběhy, které se mi denně dostávají do rukou, to je někdy vážně náročné.
Takže si u některých dětí říkáte, že tohle ještě není tak hrozné?
V žádném případě. Každé to děcko je malý tragický příběh. Když čtete to, co prožily, a hlavně jak to píšou, oni tu hrůzu někdy ani nevidí nebo si nechtějí 
připouštět! Nic lepšího totiž neznají. Že táta zapálí dům, uhoří tam dva sourozenci, kluk uteče a dostane se do dětského domova? Díky bohu, pro něj to je výhra - útěk z prostředí, kde táta byl alkoholik, máma ve vězení, doma nebylo co jíst, a oni i v tomhle dokáží vidět pozitivní stránku. Takovému dítěti nepomůžete penězi, ale jenom nějakou terapií, aby si tyhle zážitky neneslo dál, a hlavně pomocnou rukou, když odchází z domova. Tahle práce nezcyničťuje. Ale musíte se obrnit.
Co jste dělala dnes, než jsem přišla?
Byla jsem v nadaci. Zrovna řešíme spolupráci s azylovým domem ,Máří Magdaleny‘. V domově bydlí handicapované ženy s dětmi. Obvykle by jim je odebrala sociálka, protože se samy nedovedou o dítě postarat. Ale že mají lehké mentální postižení, přece neznamená, že svému dítěti nemohou dát lásku a péči. Tohle zařízení usiluje právě o to, aby děti mohly zůstat se svou mámou, a my hledáme cestu, jak je podpořit.
My všichni spíš známe vaši podporu dětí v dětských domovech...
To ano, ale podporujeme také třeba pěstounské rodiny nebo neziskovky. To je ta část práce, co není moc vidět, ale je hrozně důležitá. Dostaneme do ruky projekt, a když nám připadá smysluplný, podpoříme lidi nebo sdružení, která problematiku znají a kterým důvěřujeme, že to dělají dobře. Nerozhodujeme se podle toho, ,jak se zrovna vyspíme‘, ale spolupracujeme s naší odbornou radou a do grantové komise zapojujeme i dárce. Možná, že nás lidi vidí tak, že pomáháme jen dětem v domovech. Ale taky se snažíme, aby se děti do domovů vůbec nedostávaly. Aby ve své rodině mohly zůstat nebo aby našly co nejdřív nějakou novou, náhradní rodinnou péči. Jedna věc je sehnat peníze, ale nejsložitější je dobře je přerozdělit.
Ono není nejsložitější ty peníze vůbec sehnat? Myslela jsem, že jejich rozdělování už je ta hezká část práce.
Je nejhezčí, ale taky nejtěžší. Ale ani shánění peněz není procházka růžovým sadem. Postupně jsme si budovali důvěru. Teď už dárci reagují jinak - ale někdo si zas může myslet, že už máme spoustu peněz, které tady přehazujeme vidlema. Ne vždycky vám nabídne firma služby zdarma - právě teď hledáme někoho, kdo by nám chtěl pomoct a zdarma tisknout brožurky a letáky.
Vaší nadaci je deset let. První počin bylo předání sanitky kojeneckému ústavu v Krči. Téhle přímé materiální pomoci se už nevěnujete?
Když přijdete do domu plného opuštěných dětí, říkáte si, co jim dám, koupím jim nějakou hračku pro radost. Nebo jim postavím hezčí hřiště. Nebo jim koupím nějaké oblečky. To je ten první pocit, skoro reflex, něco jim dát, aby se aspoň na chvilku cítily líp. Ale dělat to takhle je strašně krátkozraké. Tenkrát, když jsme poprvé věnovali sanitku, dělali jsme to s pocitem, že nebudou muset jet do kojeňáčku v nevytopené staré rachotině. Ale ono nezáleží, čím jedete, ale kam jedete. Nechceme už řešit krátkodobé materiální záplaty, ale chceme se pokusit odstranit důvod, proč děti v dětských domovech končí.
Většinou asi proto, že je jejich rodina nechce. To se dá řešit?
Musíte zjistit, proč to tak je. Každý příběh je jiný. Někdy jsou to sociálně slabší rodiny, které čekají na azylové bydlení, někdy mají rodiče problém s drogami nebo alkoholem a někdy opravdu dítě nechtějí. Odloženým 
dětem chybí máma, táta, zdravá normální rodina, kde by každé dítě mělo mít právo vyrůstat. Snažíme se přemýšlet nad tím, jak jim tuhle citovou deprivaci kompenzovat nebo jim pomoci z jiného úhlu: ty menší dostat co nejdříve zpět do rodin nebo jim najít náhradní rodinnou péči. Některé děti se dostanou do kojeňáčků jenom proto, že jejich rodina je sociálně slabá. Někdy stačí jí odborně pomoci, dříve než se rozpadne.
Když rodiče dítě nechtějí nebo se o ně nedokáží postarat, nechají si ho, když od vás dostanou peníze?
Pokud ho nechtějí, tak ne. Pak je ale lepší než český systém dětských domovů třeba způsob, který už roky funguje ve Skandinávii. Žila jsem v Dánsku, v oblasti sociální problematiky velmi vyspělé zemi, a pro ně jsou dětské domovy přežitek. Byly tam naposledy někdy před patnácti lety. Dnes existují profesionální pěstounské rodiny placené státem, a tak děti mají svou mámu, tátu, sourozence a zázemí. A navíc to stát stojí míň než dětské domovy. Kdyby se věnovala větší pozornost potřebám pěstounských rodin a více se pracovalo s těmi sociálně slabšími v duchu přísloví „nedám ti rybu, ale naučím tě ji chytat“, pak by se děti z ústavu dostávaly rychleji. A místo toho, aby se stavěly domovy nové, by se ty stávající mohly rušit.
To už jste ale od pouhé podpory adopce dost daleko.
Zas tak ne. Vlastní pomoc dětem začíná už prevencí a potom i podporou adopce. U nás je složitý problém třeba s osvojováním etnických menšin, romských dětí. Lidi k nim nemají důvěru, protože média ukazují pouze ty negativní případy. Ale proč se stejnou intenzitou nepodpoří i pár pozitivních případů? Proč se neoslavují lidé, kteří mají adoptované romské děti? A mají jich třeba pět? A zvládají to? Jich je třeba se zeptat, jak to dělají. A vyzvednout je. Vždyť jsou to, aspoň pro mě, hrdinové! Jejich okolí je většinou nedocení. Přitom je potřeba dát jim finanční i psychickou podporu. Nedávno mě překvapilo, jaký mediální rozruch rozpoutala Madonna s adopcí afrického chlapečka. Tím, že ho adoptovala, vyvolala neuvěřitelný zájem mnoha tisíc lidí, kteří zažádali o adopci v Africe.
Vážně si myslíte, že se v lidech probudilo vědomí, že i oni mohou pomoci? Není to spíš nápodoba pop ikony?
Je to možná jen impulz. Nikdo neříká, že dělá dobře, ale to můžeme zpochybnit cokoli. Někdy i samotná mediální pozornost situaci zlepší.
Nevím, jestli je v pořádku, třeba na Madonnině případu, vytrhnout dítě od táty jenom proto, že nemá na výchovu peníze. Nebylo by lepší, kdyby Madonna nechala dítě v jeho přirozeném prostředí a podpořila rodinu finančně?
Ani vy, ani já neznáme detaily Madonnina rozhodnutí, ale takový krok nikdy není prvoplánový. Jako dítě si neuvědomujete ekonomickou stránku věci a její důsledky. 
Jestli budete mít na lékaře nebo že vás v tom vašem ,přirozeném prostředí‘ čeká maximálně život na ulici. A nákaza HIV. A nebo že na HIV můžou umřít vaši rodiče. Tak co je potom horší? Zůstat tam, anebo být vytržen?
Všechny děti tam můžou být nemocné, všechny žijí v bídě, všechny to mají nepředstavitelně těžké. Je tedy jediný správný postup je všechny vzít a odvézt je odsud?
Neříkám, že jediný. Madonna tam zkrátka jela, viděla to na vlastní oči, a protože jim nemohla pomoct všem, rozhodla se takhle. Nezachráníte celý svět, ale můžete přispět aspoň málem. Navíc spása Afriky je v úplně jiném nastavení systému. Ale o to se snaží jiní. HIV tam narůstá o sto procent za rok. Předloni 15 milionů nakažených. Loni 30 milionů. A letos kolik? Bude jich 60 milionů? Materiální záplaty jsou jistě prospěšné, ale nepomohou jenom ty. Musí se změnit systém, nastartovat osvětový program, a ne že vám přímo sama ministryně zdravotnictví bude v médiích tvrdit, že proti AIDS je dobrý česnek! Nebo jiná pověra, čím víc panen znásilníte, tím lepší ochranu před AIDS máte! A jestli odsud odvezou jedno jediné dítě a zachrání ho před tímhle, pak je to přece dobré!
Není to ale v rozporu s tím, co jste tvrdila předtím? Že je třeba sociálně slabým rodinám pomáhat, a ne jim děti brát?
Ve srovnání s Afrikou je u nás situace řešitelná a nejde tu o život. Tady bych se toho dobrého konce mohla dožít. Až budu starší, třeba si budu moci říct: jo, povedlo se to, nejsou tu dětské domovy, každé dítě má svou rodinu.
Ve srovnání s prací v nadaci vypadá modeling skoro jako relax.
Modeling? To je procházka růžovým sadem! Díky práci v nadaci získáte na všechno jiný pohled. Začnete si vážit jiných věcí. Už si nestěžujete na třináctihodinový let na Martinik ani že musíte zase vstávat v šest, abyste stihla východ slunce. Méně si stěžuju, více věcí si vážím a modeling je dneska pro mě lepší dovolená. Ta pozornost, kterou máte, hezky vás nalíčí, hezky obléknou a vy dobře vypadáte, v podstatě si cestujete a ještě jste za to dobře zaplacená.
Čím se budete živit, až tahle lepší dovolená skončí?
Ono se něco najde… Kdo ví, ale hlavně ať jsme zdraví. Já toho moc k životu 
nepotřebuju. Nekupuju vily po světě, nemusím mít nejnovější auto a nepotřebuju mít šatník narvaný značkovými věcmi. Ale upřímně musím říct, že to může být i tím, že vilu si můžu pronajmout, auto vypůjčit a oblečení většinou dostávám zdarma. Nikdy jsem neměla strach, že se neuživím. Kdybyste mi ve třiadvaceti řekla, že ještě v pětatřiceti budu dělat modelku, zeptám se, co blázníte. Ale dokud to jde a baví mě to, tak proč ne.
No právě váš věk. Stále si udržujete skvělou postavu, je za tím nějaké speciální cvičení nebo diety?
Zatím se mnou cvičí jenom Tobiáš, můj nejlevnější a nejefektivnější fitness trenér, a diety jsou dneska už tak rafinovaný, že se v tom člověk těžko vyzná, a tak se řídím heslem - všeho s mírou.
Kde teď žijete? Přece jenom váš syn už chodí do školy...
Stále pendlujeme mezi Prahou a Monakem. Dřív se mnou Tobiáš lítal i na focení, ale dnes, právě proto, že už je školou povinný, nám skončily ,zlaté časy‘. Je to velmi kosmopolitní dítě a cestování zvládá hladce. Má už třetí pas a svoji cestovní výbavu, která se skládá z pyžama, kartáčku, Mateřídoušky, hry Černý Petr, gameboye a figurek celé rodiny Úžasňáků.
Máte nějaké zajímavé zakázky?
V České republice jsem se nedávno stala tváří kosmetické značky Orifl ame, která už šest let spolupracuje i s nadací. Nafotila jsem také sérii fotek, která bude použita v rámci komunikační kampaně k prezentaci České republiky v zahraničí - a jak vidíte na obálce, tričko Born Czech, které navrhla Klárka Nademlýnská, jsem ještě nesvlíkla. Čekají mě cesty do Kapského Města, na jih Francie, kde budu natáčet reklamu, a jako každý měsíc focení v Barceloně.
Neustále cestujete, jezdíte vůbec ještě na dovolenou? A jestli, tak kam?
Mám ráda dovolenou, kdy si člověk připadá jako doma, a tak většinou s sebou vezu téměř všechny rodinné příslušníky. Nedávno přibyla malá Sofinka, která se narodila bráchovi, a tak budeme asi muset pořídit maringotku. V létě jsme většinou v Monaku a v zimě v Kapském Městě, kde se postupně zabydlujeme. Letos o Vánocích nebyla nouze o zážitky. Od těch dobrodružných, jako bylo potápění se žraloky, přes gurmánské - návštěvu vinic a sportovní - výstup na Stolovou horu až po ty smutné - návštěva chudinské čtvrti a místního sirotčince, kde většina dětí byla HIV pozitivní.
|
TEREZA MAXOVÁ Narodila se 31. 8. 1971 v Pardubicích. Krátce po revoluci v roce 1989 opustila studia práv a odjela jako modelka dobýt Paříž. Během kariéry se objevila na titulních stránkách většiny zásadních časopisů jako Vogue, Marie Claire a dalších. Pracovala pro módní domy Dior, Chanel, Prada, Gucci nebo Ralph Lauren. Žije střídavě v Praze a v Monaku. Informace o Terezině nadaci najdete na www.nadacetm. cz, pomoci můžete i zasláním dárcovské sms ve tvaru DMS NTMDETEM na číslo 877 77. JAK SE Z ČESKÉ TEREZY STALA SVĚTOVÁ TOPMODELKA Tereza Maxová patří společně s Evou Herzigovou a Jarkou Rytychovou k trojlístku, který vyslala ještě před revolucí do velkého pařížského světa módy Milada Karasová. Zatímco z Terezy i Evy se staly topmodelky světového věhlasu, Jarka se rozhodla s modelingem skončit. Pro tisk se tenkrát vyjádřila tak, že si přeje vést ,normální život´. Teď tvrdí, že nelituje, je maminkou tříletých dvojčat Anny a Františka. Eva Herzigová se nejdříve proslavila jako tvář Wonderbra. Slavná kampaň ,Dívej se mi do očí´ ji vystřelila mezi nejžádanější modelky světa, kde se drží dodnes. Tereza v Paříži pracovala pro nejznámější módní domy a fotila s nejlepšími módními fotografy. V roce 1997 při jedné z návštěv kojeneckého ústavu v Krči se rozhodla pomáhat dětem systematicky, a proto založila nadaci. Za deset let existence přerozdělila Nadace Terezy Maxové více než 130 milionů korun. Pomocnou ruku dostaly nejen dětské domovy, kterých je pod křídly nadace více než 200, ale i studijní programy, terapie či programy na přípravu na odchod z domovů, přípravu na budoucí profese apod. |
