Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěla jsem být herečka, letuška anebo „myss“, říká blogerka Marková

  0:20aktualizováno  0:20
Tereza Marková je důkazem, že narození dětí neznamená konec kariéry. Její videoblog o všem kolem mateřství je jedním z nejpopulárnějších v Česku. Díky tomu má teď vlastní pořad v nové internetové televizi.

Videoblogerka Tereza Marková | foto: Ondřej Košík

VIZITKA

  • Tereza Marková (28) se narodila v Ústí nad Labem.
  • Vystudovala střední hotelovou školu, magisterský titul má z oboru veřejná správa a regionální rozvoj. Rok strávila na studijním pobytu ve Skotsku.
  • Pracovala pro britskou personální agenturu jako headhunterka.
  • Před dvěma lety spustila svůj videoblog na YouTube pod názvem MamaLifestyle, který odebírá přes 70 000 divaček a diváků.
  • Nově má vlastní pořad na videoportálu Playtvak.cz, kde se věnuje např. slovníku mimibazaru nebo s 200 Kč vyrazí do secondhandu a zkusí sehnat outfit pro svou tříměsíční dceru.
  • Je vdaná, má syna Šimona a dceru Adélu.

Čím to, že právě vaše videa se stala tak populární?
Dělám něco, co tady někdo jiný nedělal. Třeba těhotenské deníky – divačky baví, že moje miminko sledují od druhého měsíce těhotenství, teď jsou dceři čtyři měsíce a já jim měsíc co měsíc popisuji, jak roste a co jako máma řeším. Video jsem natáčela i v porodnici třetí den po porodu a nyní má přes sto třicet tisíc zhlédnutí. Je vidět, že lidi zajímá, jak to v porodnici chodí.

Máte nastavenou hranici soukromí? Pro některou maminku už by možná tohle bylo přesmíru.
Na to se také často ptám sama sebe. Do porodnice jsem si přibalila kameru s tím, že když budu v pohodě a budu mít štěstí, že ostatní maminky ze společného pokoje na chvíli odejdou, tak něco natočím. Povedlo se. Moje videa jsou reálná, zachycují můj život, nehraju si na to, že za každé situace vypadám skvěle a jsem odpočatá. A když tím videem pomohu nějaké ženě, která aktuálně řeší, co ji čeká v porodnici, má to pro mě smysl.

Kdy vás napadlo stát se blogerkou?
Blogerská videa na YouTube se mi líbila už dlouho, sledovala jsem hlavně ta anglická a říkala jsem si, že to by mě bavilo, že bych v tom mohla být dobrá. Když byl prvorozenému synovi rok, péče o něj byla sice náročná, ale protože jsem motorová myš a zas tolik se s věcmi nemažu, potřebovala jsem nový impulz. Napadl mě vlastní videoblog. Přednesla jsem tu myšlenku manželovi coby test, jestli se mnou nevyběhne, a ten řekl, ať to zkusím. Sám viděl, že potřebuju dělat i něco jiného.

Řada lidí má představu, že stoupnout si před kameru je snadné, do té doby, než jsou před ní sami. Jaké pocity máte, když si pustíte svá první videa?
Na svoje videa většinou zpětně nekoukám. Vidím se, když je stříhám, to trvá několik hodin, a to řeším hlavně technické věci, jako je hlasitost, titulky... Uznávám, že můj projev byl na začátku špatný. Pořád se snažím na sobě pracovat, byla jsem třeba na kurzu u moderátorky Štěpánky Duchkové, abych vypilovala nedostatky. Další věc je, že když vidíte video, zdá se to jako spontánní zábava, ale je za tím obrovský kus práce a peněz, které musíte vložit do techniky: potřebujete světla, mikrofony, objektivy, dobrou kameru...

Přitahovala vás kamera odjakživa? Toužila jste být slavná?
Když se nás učitelka v první třídě ptala, čím bychom chtěli být, napsala jsem, že bych chtěla být herečka, letuška anebo myss s tvrdým y. Odmala jsem byla ukecaná extrovertka, mám k tomu přirozené vlohy. Ve škole jsem byla showmanka třídy, dostávala jsem poznámky, že se bavím při hodině a vyrušuju. Jednu dobu jsem chodila do dramatického kroužku a přemýšlela jsem, že bych šla na DAMU. Ale tehdy mi ji někdo vymluvil s tím, že herci třou bídu s nouzí.

Proč nevyšla ta miss nebo letuška?
U soutěží krásy nejsem naivní a vím, na co mám a na co ne. Navíc strašně ráda jím čokoládu a ta s modelingem nejde dohromady. Nejblíž jsem asi měla k letušce, protože mě vždycky bavily jazyky a cestování. Na střední hotelové škole jsem studovala obor hotelnictví a turismus, ale vdávala jsem se poměrně mladá, bylo mi dvaadvacet, takže jsem zůstala na zemi u manžela.

NECHCI BÝT HORST FUCHS

Mama Lifestyle má přes 70 000 odběratelů, některá vaše videa vidělo přes sto tisíc lidí. Ve světě úspěšní videoblogeři vydělávají spoustu peněz. Platí to i v Česku?
Abyste měla slušný příjem, počet sledovatelů musí být opravdu velký a v Česku jsme diskriminovaní i tím, že platba za reklamu je tu několikanásobně nižší než třeba v Americe. Funguje to tak, že YouTube prodává inzerentům reklamu, kterou poté umisťuje před videa, a část z těch příjmů jde i mně coby autorce. Také se v ohodnocení bere v potaz každý tisíc zhlédnutí. Jenže řada firem stále spíš dává reklamu do televize a periodik než na internet. Takže živit se blogováním u nás může jen pár lidí. Spíš je úspěšný blog dobrý v tom, že vám pomůže k další práci. Já moderuji a nově mám pořad v internetové televizi Playtvak.cz.

Fotogalerie

V Americe byste už byla za vodou?
Tam ano. Navíc platí, že když natočíte video v angličtině, ten trh, který můžete zasáhnout, je obrovský. Ale zase je tam ohromná konkurence. Ovšem ta vidina zbohatnutí je asi veliká, protože často se mi stane, že mi napíše třináctiletá slečna, že by chtěla začít, že nějak překlepe střední a bude se věnovat YouTube kariéře. To jim odepisuji, ať se raději víc soustředí na školu.

Není tajemstvím, že řada firem posílá blogerkám zdarma produkty, aby je na svých stránkách promovaly. Jak se bráníte, aby se z vašich videí nestal reklamní kanál?
Pro ty firmy je to levná forma prezentace, tak ji využívají. Denně dostávám pět nabídek, od tamponů přes hračky, oblečení až po kosmetiku. Ze začátku se cítíte bezvadně, je to signál, že jste úspěšná, je to opojné. V tu chvíli se láme chleba. Buď to stopnete a zachováte si objektivitu, nebo těm dárkům podlehnete, stanete se komerční a ztratíte důvěru těch, kteří vás sledují. Já 95 procent nabídek odmítám, protože to bych se proměnila v Horsta Fuchse. Ale když přijde možnost spolupráce například s dětským e-shopem, kdy je přirozené, že si můžeme vzájemně pomoct, tak proč ne. Ráda také podpořím začínající firmu, kterou si založila maminka s dětmi.

Fenoménem internetu jsou negativní a často velmi kruté komentáře a hodnocení. Co nejhoršího jste si pod svými příspěvky přečetla?
Jednou mi někdo přál rakovinu. Nebo útočí na moje děti. To je náročné ustát, ale už jsem dost obrněná. Jsou diváci, kteří kritizují pod každým videem, vždycky si najdou záminku. S tím jsem ale do toho šla, já dávám kůži na trh, zatímco oni jsou v anonymitě. Komentáře čtu poctivě všechny. Ze začátku jsem kvůli nim v noci nespala, trápilo mě to. I proto radím mladým slečnám s kariérou videoblogerky počkat, ten tlak na psychiku je velký.

Jedna z největších diskusí se spustila na vašem facebookovém profilu, kde jste s kladným komentářem sdílela článek o tom, že ministr zdravotnictví chystá registr, v rámci kterého budou ženy povinně udávat důvod potratu. Následně jste napsala, že některé reakce vám vyrazily dech. Proč?
Tohle je pro mě hodně citlivá oblast, a když se tam objevily komentáře typu, že jít na potrat je normální a že jsou ženy, které ho podstoupí několikrát za rok, tak to ve mně vřelo. Netajím se tím, že jsem věřící, a chci využít té své on-line popularity k tomu, že veřejně prohlásím, že jít na potrat normální není. Pro mě je to člověk od samého počátku, kdy se spojí buňky. Chci se o tom bavit, protože třeba některé mladé holky povzbudím, aby o věcech přemýšlely jinak.

Rozumíte ženám, které děti nechtějí?
Ano, je to volba každé ženy, neodsuzuji to. Sama si svůj život už bez dětí představit nedokážu, ale respektuji ty, které upřednostní kariéru, koníčky, partnera. Nebo se prostě na děti necítí. Pak je tu ale také druhá skupina žen, které děti nemají, i když by je chtěly. V tomhle případě by měla být společnost zvlášť citlivá a tolerantní.

KDE TY JSI MOHLA BÝT

Před těhotenstvím jste pracovala jako headhunterka, což znamená, že jste sháněla zaměstnance na konkrétní pracovní pozice. Byla to vaše vysněná práce?
Vysněný typ je asi silné slovo, ale ten obor mě bavil a dodnes ho sleduji. Je to práce, kdy se potřebujete prodat klientovi, prodat mu vaše kandidáty, musíte umět opravdu dobře komunikovat. Líbilo se mi i to, že nesedíte jen za počítačem, děláte pohovory, pořád potkáváte nové lidi. Je to hodně dravý obor s důrazem na čísla a peníze. Kdybych neotěhotněla, asi bych headhunterkou byla pořád a nejspíš vydělávala zajímavé peníze.

Otěhotněla jste ve čtyřiadvaceti, krátce po škole, kdy řada dívek po vysoké startuje svou kariéru a o dětech nechce slyšet. Jak reagovali v práci?
Těhotenství se tam nenosí, dodnes jsem jediná zaměstnankyně na mateřské dovolené. Reakce byly smíšené, pro mě bylo těžké se s tím vyrovnat. Sama jsem měla co dělat, srovnat se s tím, že mi začíná nová životní etapa, kdy se budu muset upozadit, a do toho slýcháte od spolupracovníků ťafky typu: „Tebe je škoda, kde ty jsi mohla být, kdybys neotěhotněla.“

Byla jste natěšená na rodičovství?
Pro mě bylo zpočátku náročné si na fakt, že jsem těhotná, zvyknout. Svůj život jsem směřovala trochu jiným směrem, neplánovala jsem otěhotnět ve čtyřiadvaceti. Takže moje první těhotenství byla lekce v tom, že jsem se naučila být míň sobecká. Přiznávám, že to bylo náročné a své jsem si užila i v šestinedělí. Šimon se narodil v lednu, a když jsme přišli z porodnice, začaly minus dvacetistupňové mrazy. První tři týdny jsem byla zavřená doma. Když manžel přišel v šest večer z práce, dala jsem mu miminko a dvacet minut jsem se procházela závějemi ve sněhulích. Paradoxně ale teď na mateřské se dvěma dětmi zažívám osobně i pracovně nejúspěšnější období svého života a mám téměř tu svoji v dětství vysněnou práci. Jsem důkaz, že s dětmi nic nekončí, naopak začíná.

Váš manžel pracuje v IT oboru. Jak jste se spolu seznámili?
Byli jsme dětská láska, já chodila do deváté třídy na základku, Martin do druháku na střední. Bydleli jsme ve stejné ulici a ze začátku to bylo jen kamarádství. Stále jsme nejlepší přátelé, nejraději trávíme čas spolu, a možná proto nám to tak klape celých čtrnáct let.

Málokomu vydrží první láska.
Pro několik mých kamarádek jsem přírodní úkaz. Mám manžela, který byl mým jediným přítelem, máme spolu dvě děti a spokojený vztah. Ony většinou toho pravého stále hledají a já jim to upřímně moc nezávidím, protože dneska se muži do závazků nehrnou.

Nikdy nehrozil rozchod?
První test byl, když Martin odešel na vysokou školu do Prahy, já studovala hotelovku v Teplicích a vídali jsme se jen o víkendech. Ale o to to bylo hezčí, těšili jsme se na sebe. Na vysoké jsem pak odjela na rok do Skotska a to lidé kolem nás měli za to, že náš vztah skončí. Ale zvládli jsme to. No, a pak už mě manžel konečně po osmi letech požádal o ruku. (směje se)

Bylo vám přes dvacet a už jste toužila po svatbě?
My už v šestnácti sedmnácti věděli, že se chceme vzít. Jen jsme čekali na to, až budeme finančně soběstační.

Kdybyste nebyli věřící, brali byste se takhle brzy?
Určitě ne. Ta víra je zásadní, je tam jasně dán tradiční model rodiny.

Ale vy jste do kostela začala chodit až v šestnácti. Ve víře jste nebyla vychována?
Jsem z nevěřící rodiny a manžel z věřící. Po roce dvou jsem začala chodit na setkání mládeže, kde se probíraly otázky smyslu života, školy, budoucnosti a i manželství, sexu, vztahů. Pravidelně jsem navštěvovala kostel. Stěžejní byl pro mě rok ve Skotsku, kde jsem byla poprvé sama za sebe. Neměla jsem za sebou rodiče, kterým se to celé nezdálo, ani přítele, pro kterého je víra strašně důležitá. Seznámila jsem se tam s misionáři, chodila jsem do křesťanských unií, mohla jsem se nadechnout a srovnat si spoustu věcí v hlavě.

Fungovalo by partnerství, kdybyste tenkrát neuvěřila?
Myslím si, že vztah, kdy má jeden z páru křesťanské hodnoty a druhý ne, nemůže fungovat, nebo alespoň ne úplně hladce.

Co říkali vaši rodiče na to, že jste se dala na víru?
Jako miminko jsem byla křtěná, protože prarodiče byli katolíci. Ale rodiče nikdy nechodili do kostela, nežili jsme podle Bible. Pro ně to bylo tehdy těžké, báli se, abych nespadla do nějaké sekty. Nechodila jsem totiž do katolického kostela, ale jsme součástí reformované církve. A v ateistickém Česku je to tak, že když se řekne víra, je to automaticky katolická církev a cokoliv mimo je malinko podezřelé. Moje puberta pro rodiče znamenala dva problémy – měla jsem vztah, který ne a ne skončit, a začala jsem věřit. Ale zase mě to ochránilo od spousty jiných věcí, takže myslím, že jsou nakonec rádi, že jsem dopadla takhle.

Dnes už jsou rodiče ze zetě nadšení?
Nedají na něj dopustit, protože se o nás velmi dobře stará, uznali, že už v pubertě jsem měla dobrý odhad, koho si vybrat.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.