Ona

Tereza Kostková. | foto: Lenka Hatašová

Tereza Kostková: Stáří se nebojím, jsem na něj zvědavá

  • 16
Patří mezi nejobsazovanější herečky a moderátorky. Stačí s ní být chvíli a je jasné proč. Je to příval slov a energie. Tvrdí, že se stejnou vervou, s jakou pracuje, také uklízí, umývá nádobí či vaří. Tereza Kostková to tak prostě má.

Tereza Kostková je typ, na který se pánové v televizi rádi dívají. Když uváděla soutěž StarDance, byla její pěkná postava i odvážné šaty oblíbeným předmětem diskusí. Teď zase v roli plastické chiruržky jménem Mandlová čechrá osudy mužských hrdinů v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Stejně příjemný pohled jako v televizi však na ni je, i když se řítí nákupním centrem s kočárem plným dvouletého syna Tondy. Bahno stříká na všechny strany, kluk se domáhá vstupu do herny, ale jí mírný stres svědčí. "Čím více toho mám, tím více toho stíhám," pochvaluje si. Nehraje to.

Tohle je už třetí rozhovor, který spolu děláme. Poprvé byla ještě svobodná, podruhé těhotná, teď už je s námi malý Tonda. Ta její energie je však stále stejná, ať mluví o výchově syna nebo o svém vztahu k mužům.

Máte jasno, jak budete syna vychovávat, aby z něj byl muž, po jakém ženy touží?
Ráda bych, aby z něho takový muž byl. Jak toho docílím, v tom úplně jasno nemám. Jsem ale moc ráda, že se mi narodil chlapeček.

Ale? Ženy obvykle touží po holkách.
To je klišé. Samozřejmě že bych se stejně radovala i z holky, ale já mám dobrý vztah k mužům. Nepatřím k ženám, které rády sedí ve skupině dalších žen a mluví o tom, jak je jiné pohlaví hrozné. Naopak, ráda si s muži povídám, zajímají mě jejich názory a argumenty. Tak si říkám, že se mi možná proto narodil chlap.

Jaké vlastnosti by podle vás ideální muž měl mít?
Nebudu mluvit o vrozených vlastnostech, o dispozicích. S těmi se dá pracovat jen částečně. Druhou část osobnosti tvoří výchova a na tu bych se chtěla zaměřit. Nemám ráda hulvátství. Tím neříkám, že hulváti jsou jen muži, poznala jsem hodně vulgárních žen. Vadí mi, když má muž sklony ženy ponižovat. Když muž ženu vyzdvihne, sám se v tu chvíli ocitá výše.

Cizinky často říkají, že čeští muži jsou rozmazlení.
V čem přesně?

Prý jsme zvyklé je hodně obskakovat.
Já takovou zkušenost nemám. Mezi přáteli a kamarády mazánky nemám. Máma mi řekla, ať si vždy vybírám muže, který nemá poškozený vztah k mamince.

VIZITKA

* Tereza Kostková se narodila 14.6.1976 v herecké rodině. Její otec je Petr Kostka, máma Carmen Mayerová.

* Od roku 1999 hraje v Divadle pod Palmovkou.

* V televizi se stala známá díky seriálům Pojišťovna štěstí, Proč bychom se netopili a dalším. Nyní je jednou z hlavních postav seriálu Ordinace v růžové zahradě.

* Je také žádanou moderátorkou, uváděla například televizní soutěže StarDance, Clever, naposledy Duety... když hvězdy zpívají.

* Jejím mužem je režisér a ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik,mají syna Antonína.

Co si pod tím představujete?
Jsem poslední, kdo by někoho chtěl soudit. Ale například mi připadá zvláštní, když muž miluje matku tak, že s ní bydlí ještě ve třiceti, nechává si vařit a přepírat. Na druhé straně se mi líbí, když muž své mamince často volá, radí se s ní, mluví o ní. Kdyby k ní měl negativní vztah, vadilo by mi to. Asi by mě to zarazilo.

A kde je hranice toho rozmazlování?
Teď se často mluví o tom, že se má chlapečkům věnovat hodně lásky. S tím souhlasím. Myslím, že mazlení a objetí není nikdy dost. Kdykoli Tonda přijde a chce vzít do náruče, okamžitě pokládám všechno, co mám v rukách, a beru jej. Nemyslím, že je to rozmazlování. Jasně, že musí mít mantinely. Dítě potřebuje, aby rodiče byli důslední. Ale ve finále přece všichni potřebujeme občas pohladit. Nezáleží na tom, kolik je nám let.

Líbí se vám, když se muž nebojí dávat najevo své city?
Něžný chlap je strašně mužný. Nechápu, proč se někteří muži stydí říct, že milují nebo že jsou zranění. Muži, kteří se nestydí zaplakat, bývají otevření, rovní chlapi. Nemám ráda pseudohrdinství, předstírání typu "mě nic nerozháže". Muž ze sebe nemusí přehnaně dělat chlapa, aby byl považován za muže. Stejně tak žena nemusí ze sebe přehnaně dělat citlivou, bezbrannou. Pak je ještě druhý extrém a ten mě zaráží rozhodně mnohem víc.

Jaký?
Jsou to holky, jejichž slovní zásoba se skládá z nejméně dvaceti těch nejobhroublejších výrazů na jedno rozvité souvětí. Slova, za která by se možná styděl i robustní chlapík v hospodě. I oblečením dokládají, že jsou cokoli, jen ne ženy. Z toho je mi smutno. Připadá mi, jako by se za své ženství styděly. Myslím, že kluci s nimi možná zajdou do té hospody, ale pochybuji, že se do nich zamilují. Ne každému se chce pátrat po ženském "já", když je ve vulgární skořápce. I když rozumím, že jde asi o pokus o jakousi obranu, nejsem si ale jista, že to je ta správná cesta.

Jak to máte se vztahem k domácím pracím? Jste pro to, čemu se říká tradiční rozdělení rolí v domácnosti?
Žijeme v pestré společnosti. To, že ženy pracují, je logický vývoj, takže je zbytečné odkazovat na něco, co bylo běžné před šedesáti a více lety. Náš život se prostě proměnil. Myslím, že pestrost je to, co naši společnost nejlépe vystihuje, a každý si může vybrat, co mu nejlépe vyhovuje.

Kdy se cítíte šťastnější vy? Když máte úspěch v práci, nebo když je doma čisto, navařeno a rodina je pohromadě?
Mě baví každodenní praktické věci. Ráda ráno vstávám, dělám kafe, oplachuju hrnek. Ale mám v sobě hodně energie, tudíž mi dělá dobře, že můžu zároveň obstarávat domácnost a pracovat. Potřebuju obojí. Nevadí mi, když mám hodně práce doma i venku. Jsem typ, který, čím více toho má, tím více toho stihne.

Jaká je v tomto směru vaše maminka?
Máma hrála hodně krásných velkých rolí, ale zároveň na ní stála rodina. Táta točil víc, byl hlavním tahounem z ekonomické stránky.

Měla jste někdy pocit, že na vás máma kvůli práci nemá čas?
Ne. Měli jsme sice paní na výpomoc, ale pro mě to byla babička. Pravou babičku jsem měla ve Španělsku, druhá už nežila. Mařenka u nás byla téměř denně, pekly jsme spolu koláče, vařily jsme. Ale úplně totéž si pamatuji s mámou.

Také máte pomocnici?
Mám děvče, které mi jednou týdně pomáhá s úklidem. Ona je jistota, že když opravdu nestíhám, alespoň jednou týdně bude opravdu uklizeno. Zajímavé je, že nemůžu říct, že bych díky té pomoci měla doma méně práce. Uklízím pořád taky. Pomocnice vytře, máma přiveze polívku, ale to neznamená, že já ležím. Čím více ženských se u nás do práce zapojuje, tím více té práce je. Požírá nás. Pořád jedeme. Asi si ji vytváříme. Je to jako se štrůdlem. Dáte mi jeden kousek, sním jeden. Dáte mi tři celé nohy, sním tři.

Tereza Kostková.

Máte někdy pochybnosti, zda jste dobrá matka? Hodně žen nad tím přemýšlí.
Dnes se zbytečně přehání různé rady, co by člověk měl dělat. Čtu: Buďte s dítětem doma. Nebuďte s dítětem doma. Dejte dítě do jeslí. Nedávejte dítě do jeslí... Jsme společnost, která strašně paušalizuje. Každý si musí sám ujasnit, co mu vyhovuje nejlépe.

To se snadno říká, ale pochybnosti přece vždycky přijdou. Vy si to opravdu umíte ujasnit?
Každý den se učím, jak na to, abych byla dobrá máma. Přemýšlím nad tím, ale vždycky nakonec dojdu k tomu, že samy přece nejlépe poznáme, kdy jsme my a naše dítě šťastné. Nejdůležitější je pro dítě to, jak se chovají jeho rodiče. Můžu mu říkat cokoli, ale když neuvidí, že se tak sami s Petrem chováme, nebude mi věřit. Dítě si neumí vysvětlit, co to znamená, když doma cítí nějakou disharmonii. Nerozumí složitým vztahům mezi dospělými. Potřebuje příklad.

Nemáte takové ty časté výčitky, že se synem netrávíte dost času?
Moje práce je taková, že se dá zařídit, abychom spolu byli často. Ono se možná zdá, že hodně pracuji, ale někdy jsou období, kdy trávím hodně času doma. Například loni jsem byla od března do září z devadesáti procent doma, jen sem tam jsem hrála nebo něco moderovala. Velmi jsem si to domácí období užívala. Jak se blížil konec srpna, diář se začínal zaplňovat a já se začala těšit na práci. Když se střídá, je to ideální.

Máte strach ze stárnutí?
Neřekla bych strach. Spíše jsem zvědavá. Samozřejmě bych ráda co nejdéle zachovala současný stav a oddálila nevyhnutelnou budoucnost.

Aha. Znamená to čím dál více času stráveného v koupelně?
Ano,ale ne při nanášení make-upu. Spíše při večerních procedurách. Co nanést, co smýt... Ono se sice hezky říká, že ve vrásčité tváři je popsán život. Jenže upřímně, žádná z nás neaplaudujeme kvůli nové vrásce. Ale myslím, že věk kolem třicítky není špatný. Obličej už není telecí, pro chlapy jsme možná přitažlivější než dříve. Kdyby to tak nějak mohlo zůstat. Takže o sebe pečuju, investuju do kosmetiky. Ráda bych se jednou ušetřila těch různých drastických zákroků. V mé profesi nejsou zrovna ideální.

Jak to? Vždyť právě herečky, zpěvačky a moderátorky se snaží nejčastěji vylepšovat, aby udržely krok s mladými.
Příliš mnoho zákroků vám naopak v herecké profesi může znemožnit pracovat. V padesáti mi stejně nikdo roli třicetileté nedá. Dají ji třicetileté holce, ne padesátileté mumii.

Máte v nějaké ženě vzor, jak se dá stárnout s noblesou?
V mámě. Kéž bych stárla jako ona. Nemá plastiky, cvičí, chodí na kosmetiku, pečuje o sebe zvenku i zevnitř. Dobře smýšlí, nemá v sobě ani miligram nenávisti. Je absolutně pročištěný člověk, přitom je velmi realistická. Myslím, že to je klíč k tomu, jak vypadat dobře. Je čistá uvnitř, proto má čistou pleť.

Jste patronkou nadačního fondu Veselý senior. Proč jste se zaměřila na staré lidi?
Jižanské národy určitě mají méně publikací, ve kterých se píše, jak má vypadat soužití generací, ale přesto berou stáří stejně přirozeně jako dětství. Já bych ráda staré lidi u nás více zapojila do života. Proto nejen sháníme finance, aby se zalepily různé nedostatky, o které se společnost není schopna postarat, ale také se snažíme lidem dělat program. Velkou radost mám z našeho projektu Burza vzájemné pomoci.

Co to je?
Něco jako prostor pro pracovní nabídky a poptávky. Místo, kam můžete přijít, když hledáte třeba paní, která by učila syna japonsky. A tam vám najednou jedna babča řekne, že je japanoložka. Je to prostor, kde starší lidé mají šanci ukázat, co umí. Pamatuji si, že jsem si v osmi letech našla učitelku francouzštiny. Byla to profesorka na penzi, kterou vzali jako doučování do školy v přírodě. Po třech týdnech jsem přijela domů a uměla jsem francouzsky, jako bych studovala tři měsíce. Byla jsem tou paní tak okouzlená, že jsem ji požádala, jestli by mě neučila i doma. Od té doby mě šest let učila dvakrát týdně francouzsky. Takové zapojení seniorů do života mi připadá ideální.

Tereza Kostková se synem Toníčkem

O kolik je starší váš muž?
O osmnáct let.

Přemýšlela jste někdy nad tím? Je to hodně? Nebo je to jedno?
Přemýšlela jsem nad tím, jak je zvláštní, že se každý nacházíme v jiné fázi života, a přesto si rozumíme.

Připadali vám i dříve starší muži zajímavější než vrstevníci?
Co se týká partnerství, tak ano. Ale kamarády a přátele mám různého věku a s vrstevníky si rozumím.

Víte vlastně, čím vás váš muž okouzlil?
Tyhle věci nerada říkám naplno. Takže to řeknu takto: On je obrovská studnice vzdělání, citu, zážitků. Připadá mi jako kra ledovce. Přestože je velmi společenský, to, co je z něj vidět, je jen deset procent toho, co se skrývá pod vodou. Konkrétněji se to vyjádřit nedá.

Když jste se poznali, měl už pět dětí?
Ano, náš Tonda je šestý.

Smím se zeptat, jak na takového partnera reagovali vaši rodiče?
Počet dětí rozhodně není ústřední berná mince, podle které se posuzuje přijetí do rodiny. Vyrůstám v liberálním prostředí, takže do osobního vkusu a životních cest mi nikdo nemluví.

A konkrétněji?
Petr nebyl pro mé rodiče neznámý. Pracovali spolu daleko dříve, než jsem ho doma představila v roli, řekněme, nápadníka. Měli ho jako režiséra vždycky rádi, tak nám teď drží palce, abychom se měli rádi i my dva. Jako rodič ani moc více dělat nemůžete.

Jak teď takové složité rodinné vztahy fungují v praxi? Vídáte se s jeho dětmi?
Samozřejmě že se Petr se svými dětmi vídá, ale nepředstavujte si kolem nás mateřskou školku. Nezapomeňte, že tři z Petrových dětí jsou už dlouhou dobu plnoleté. Nejčastěji se vídáme s Petrovou dcerou Hedvikou. Je o dva roky mladší než já. Má dceru Viktorku o půl roku mladší, než je Toník. Když si ti dva hrají, vtipkujeme, že strejda pusinkuje neteř. Já zase s oblibou Hedu představuju jako svoji dceru a sebe jako macechu. Lidé často říkají, že jsme si podobné, že jsme jako sestry. Jenže ve skutečnosti jsem vlastně babička její dcery.

Neměla jste přece jen trochu obavy z muže s pěti dětmi?
Ne. Proč?

No, protože má těch pět dětí.
Já znám jeho konkrétní životní příběh velmi dobře, takže nebyl důvod k obavám. Jsme zase u toho, o čem jsme mluvily na začátku. Lidé mají sklon vše paušalizovat. Něco se dozvědí, podle toho člověka automaticky posuzují. Je třeba chápat souvislosti, nahlédnout dál. Někdy nějaká rodina vypadá jako naprostý ideál. Když nakouknete pod povrch, utíkáte raději pryč. Taková kra ledovce je vlastně každý z nás. Je třeba se podívat pod vodu.

,