Umíte podojit krávu?
Umím. Někdo měl školní praxi ve stájích, ale ty já znám. Osm let jsem měla svoji kobylu, takže jsem si řekla: Do stáje nejdu - chci se naučit i něco jiného. Tak jsem šla na praxi do demonstrační stáje agronomické fakulty ke kravám. Tam jsem byla celý týden, vstávala jsem v pět ráno a měla jsem tam deset holek, jak já jim říkám. Věděla jsem, které jsou hodné a které mají vemena v zachovalém stadiu, a tak jsem se do toho každé ráno pustila. Nejdřív mi to vůbec nešlo, ale člověk to tou praxí za chvíli získá. Mozoly byly vydatné.
Myslíte, že vám to k něčemu bude?
Praxi v tom mám a doufám, že to ještě využiju, třeba až budu mít kozí nebo ovčí farmu...
To opravdu plánujete?
Proč ne!
Máte doma holínky?
Mám jedny rybářské, ne žluté, ale klasické zeleňáky, a ty vozím s sebou v autě, protože člověk nikdy neví, do jakých hoven se dostane. Teď ještě uvažuji, že si pořídím jedny ultra šik moderní. Teď se nosí holínky normálně na ulici, to je tak strašně vtipné. A pak mám samozřejmě jezdecké holínky, kterým se sice říká holínky, ale jsou to prostě vysoké boty z tvrdé kůže. Zatím mám tedy dvoje a doufám, že se moje sbírka brzy rozroste o nějaké nové.
Za deset let budete spíš zootechnička, nebo hvězda pódií?
Hrozně bych jednou chtěla dělat to, co studuju. Mám pocit, že když už na té škole jsem a vím, jak to v zemědělství je a není, tak bych se tomu měla nějak věnovat. Mrzí mě, že spousta lidí školu vystuduje, a pak jde dělat něco jiného. Že bych se živila ryze jako zootechnik, co jezdí inseminovat, to se pravděpodobně nestane. Chtěla bych dělat oboje. Ale myslím, že se nikdy nebudu za každou cenu tlačit dopředu, být megastar, jak říkám "šoustár". Bylo by super, kdybych zvládla obojí.
Co bylo zatím ve škole nejtěžší?
V každém ročníku je něco, na čem se zapečete. Letos jsem se hrozně bála zkoušky z jakosti, ale nakonec jsem ji "dala". Taky genetika byla hrozně těžká. Naučit se, kolik krmiva musíte kravám dát, aby byl přírůstek, to se dá odvodit, ale genetice musíte rozumět.
Bojíte se zkoušek?
Zrovna včera jsem udělala zkoušku, které jsem se hrozně bála. Kdo by to byl řekl, že prasata a slepice budou těžká zkouška, ale ten systém, který na zkouškách panuje, je hrozně náročný. Celé dopoledne jsem strávila na oné místnosti, jak strašně jsem se bála, ale nakonec jsem ji udělala.
Manuální práce vám nevadí? Co kydání hnoje?
Já se manuální práce nebojím, naopak. Člověk nad ní nemusí přemýšlet, vyvětráte si hlavu. Přemýšlíte si nad svými věcmi. Vzít si lopatu a jít místovat, jak se tomu odborně říká, to mi vůbec nevadí. Navíc posílíte zádové a pažní svalstvo.
Ulijete se někdy ze školy?
Já to neumím, jsem poctivák. Někdy se uleju z časových důvodů. Pramení to z toho, že dělám dvě věci dohromady a zároveň potřebuju obě dělat dobře.
Vychází vám škola vstříc?
V prváku jsem měla rozložené individuální studium, i přerušený ročník. První ročník jsem nakonec dodělávala tři roky. Myslím, že kdyby mě tam nechtěli, tak mi tohle neumožnili. Když jsem napotřetí dělala zkoušky z genetiky, tak jsem měla hrozné nervy a strach, aby mě nevylifrovali. Profesor na genetiku mi ale povídá: "Nemějte strach, vy sem patříte." To byl první člověk, který mi něco takového řekl.
Ostatní vás zrazovali?
Všichni mi vždycky říkali: "Co tam děláš? Proč nejsi na konzervatoři?" Tomu, proč jsem se vrhla na studium zemědělské fakulty, spousta lidí nerozumí. Jedině ten profesor poznal, že kdyby mě to bylo nebavilo, tak se tam po roce přerušení nebudu vracet.
Říkala jste, že jste měla svoji kobylu. Teď žádného koně nemáte?
Nemám. Ale zrovna nedávno jsem si říkala, že ten prodej byla jedna z mých největších blbostí. Zvíře je úžasné v tom, že se člověk v jeho blízkosti odreaguje. Holt někdy se stane, že člověk skončí na zemi se zlomenou rukou. Musíte to tak brát, to k tomu patří.
Okolo koně je ale dost práce.
Mě hrozně baví o někoho se starat. Byla jsem ochotná se pro koně rozdat. Když měla moje kobylka zdravotní problémy, tak jsem se snažila je řešit. Naštěstí jsem na to tenkrát i měla, protože jsme s Black Milk intenzivně koncertovali. Můj veškerý výdělek šel do léků a různých uzdravovacích procedur. Teď nemůžu vůbec na koni jezdit, rve mi to srdce. Já se totiž do každého koně hned zamiluju. Když jsem ji odstavila, tak jsem si pronajala jednu kobylku. Pak se zjistilo, že není zdravá, a já se od ní zase musela odpoutat. Jsem rak - velmi citlivý člověk. Potřebuju nějakého ňuníka, kterého můžu neustále žmoulat a dávat mu lásku. Patnáct let máme psa westíka, už je to takový starší pán a penzista, a na něm si to léčím. A na partnerovi samozřejmě taky.
Měla jste na koni úraz?
Znám hodně lidí, kteří měli takové úrazy, že to vypadalo, že se z následků nikdy nevylížou. Já jsem na tom ještě relativně dobře. Prokousnutý prst jsem měla před zkouškami z klavíru. Jednou mě drahá milovaná šlápla na nohu, až z toho byl naštíplý malíček, málem jsem přišla o zuby, ale to se tak nedá brát. Vždycky musíte hned zase sednout na koně.
Koně jsou většinou hobby žen. Jak to má s koňmi váš partner?
Já jsem se svým partnerem hodně dlouho a poprvé jsem ho chtěla překvapit, tak mu říkám: "Hele, uděláme si výlet do přírody." Pořád vyzvídal, ale když jsme přijeli ke stáji, tak mi vyděšeně říká: "Teď jako jdeme kam?" Když jsem řekla, že na koně, tak z něj vypadlo, že má z koní panickou hrůzu. Odmalička byl vychovávaný k obezřetnosti před velkým zvířetem, které má mozek dost velký na to, aby si mohlo vymyslet nějakou "bejkárnu". Ke koním opravdu nešel. Dokonce se mu z toho stresu vyrazil obrovský opar.
Takže žádné romantické vyjížďky?
Vyjížďka s ním nemá šanci. Trávím tedy romatiku zásadně s ženami.
Láska ke koním vás drží už dlouho?
Ke koním mě přivedl táta, máma moc ke koním netíhne. Máme příbuzné ve Vyšším Brodě, kteří mají u kláštera stáj. Táta se tam naučil jezdit hodně dobře a jezdil rád. Jednou jsme tam přijeli na dovolenou, byly mi asi tři, a tam mě poprvé posadil na koně. Byla jsem šílená blahem jenom z toho, že jsem na tom zvířeti mohla sedět. Pak se divil, že vůbec nejsem doma a jsem pořád na koních. Toho koně mi taky koupil on.
Kamera je svině
Předpokládám, že hudbě se věnujete stejně dlouho jako koním.
Nejsem si jistá, jestli jsem byla ve třech letech už zdatná zpěvačka.
Vy jste jako malá nezpívala?
Doma se zpívalo hodně. Máma se dokonce po gymnáziu rozhodovala, jestli má zpívat, nebo jít na medicínu, nakonec šla na tu medicínu. Takže bych zpěv měla mít v genech. Bavilo mě i učit se nazpaměť básničky a předříkávat je před spaním. Máme schované na kazetě, jak je jako čtyřletá žvatlám. Myslím si, že to tátu přivedlo k tomu, že mám dobré ucho. Začala jsem chodit do hudebky a do sboru. Proto jsem pak šla na hudební gymnázium.
S tátou jste jako dítě nevystupovala?
Zpívala jsem ve sboru, ale až na gymnáziu jsem začala chodit na operní zpěv. Vystupovala jsem jenom v rámci hudebních večírků a s tátou jen příležitostně a většinou jen pro známé, když se slavily narozeniny.
Vy jste nechtěla být zpěvačka?
Vždycky jsem po tom tajně toužila, to ano. Ale táta mě nechal, ať si vyberu sama, ať počkám, jestli něco přijde, a ono náhodou něco přišlo.
A nebylo by lepší jít studovat spíš muziku než chovatelství?
Ale kam: Na konzervatoř? Abych měla druhou maturitu?
Třeba na AMU.
Akademie je klasicky zaměřená, a já jsem vždycky inklinovala k modernímu stylu. Spíš jsem uvažovala o dramaturgii nebo něčem podobném. Ale protože jsem zrovna měla kobylu a intenzivně na ní jezdila, tak jsem si řekla, že bych klidně mohla jít studovat něco úplně jiného.
Byly Black Milk velká životní změna?
To byla hodně razantní změna. Holky už zpívaly dřív, měly zkušenosti, ale já do toho spadla naprosto nečekaně. Neuměla jsem se malovat, hýbat na jevišti, tvářit se do foťáků a do kamery.
V podstatě cizí holky vám tehdy hodně vstoupily do života.
To jo, ale když člověk slyšel to, co jsme vyrobily, tak z toho měl hroznou radost. Hlasy k sobě pasovaly a všechny tři jsme se dost doplňovaly. Samozřejmě nebyl čas na kamarády, na rodinu. Většinou, když něco přinese něco dobrého, tak to taky něco vezme.
A v tomto případě to bylo jak?
To se nedá, to je jako když máte dítě. Sama ho sice ještě nemám, ale od mámy i kamarádek vím, že je to podobné. Někdy jste tak vyřízená, že si říkáte, jestli to nemělo přijít někdy jindy. Byly situace, kdy jsem toho měla plné zuby, probrečela jsem celé noci, některé věci jsem si strašně brala, měla jsem nervy z maturity, dělala jsem přijímačky na školu...
Byly jste vůbec kamarádky?
My se ale nedaly dohromady jako kamarádky. My se daly dohromady jako tři cizí holky a za pochodu a obrovské euforie jsme se poznávaly. Bylo jasné, že jsme každá z jiného těsta a že každá z nás musí vůči těm ostatním udělat spoustu kompromisů - to tak je. Kapely, které zkouší v garáži od patnácti let, to mají v tomhle jednodušší, znají se a jsou opravdoví kámoši iks let.
Nutili vás zhubnout nebo nosit kostýmy, ve kterých jste se necítila?
Do kostýmů nás nutili všechny tři, a vždycky se u někoho sekli. Každá jsem byla jiná a sjednotit nás, abychom vypadaly stejně, nebylo jednoduché. Občas jsem si při focení vyslechla nějaké komentáře. Když jsem se třeba viděla poprvé v televizi, tak jsem dva dny brečela. Vypadala jsem jak almara. Ta kamera je taková svině, u mě udělá tohle (Tereza rozpažuje ruce) a u párátek udělá tohle (Tereza připaží a mezi dlaněmi zůstane mezera 10 cm). Říkala jsem: "Proboha, tohle přeci nejsem já!" Pak nám hrozně pomohl Josef Klír, tedy hlavně mně. Ten mi dodal sebevědomí. Říkal mi: "Ty seš ženská! Když mi řekneš, co se ti líbí, a já ti zase řeknu, co se líbí mně, tak to dáme dohromady a bude to fungovat. Uvidíš, že budeš vypadat k ostatním poměrně." Měl pravdu a vždycky se mu to povedlo.
Sólovou desku jste natočila jako poslední z Black Milk. Co jste dělala mezitím?
Školu.
Věřila jste si, že zase budete veřejně zpívat?
No, někdy byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli na návrat mám. Jestli nemám zpívat jen tak anonymně s nějakou kapelou po klubech. Ale kus exhibicionismu v sobě mám a mám ráda, když mi někdo řekne, že ten koncert byl super. Mám ráda, když někdo napíše, že moje deska je dobrá, nebo že mi nabídne vystoupení.
Čekala jste, že budou kritiky tak dobré?
Asi jo.
Opravdu?
Kvůli kritikům jsme ale desku nedělali. S muzikou Romana (Holého) se maximálně ztotožňuju. Mám dojem, že na co sáhne, to dopadne dobře. I když je to komerce, reklama či píseň k seriálu, tak ji dokáže vymyslet tak, že to není tupá, pitomá komerce.
Lidi kolem Romana Holého jsou proslulí svým otrlým humorem. Zapadnete tam?
Jde o to, jestli ten humor přijmete. Já ho přijímám a líbí se mi. Humor ale obecně spoustě kapelám chybí.
Jak jste se dostala k Romanovi Holému?
Vždycky jsem měla pocit, že se k němu dostat nemůžu. Dostala jsem se k němu přes Helenu Zeťovou, která ho pozvala na křest druhé desky Black Milk. Přišel i s Matějem Ruppertem a okamžitě nám všem došlo, že jsme naladění na stejnou notu. Pak jsme se scházeli u pivíčka. Potkávali jsme se spíš nehudebně, až jsme se jednou potkali hudebně.
Pořád čekám, že se táta vrátí
Na nové desce s vámi v jedné písničce zpívá i táta. Bylo to plánované?
Táta se pro desku nadchnul - stejně jako já - a i přes jeho zdravotní stav mu to dodávalo spoustu energie a síly. Začal komunikovat s Romanem, pořád si volali, co měl kdy kdo k jídlu, a jen tak mimochodem se bavili i o muzice. Když jsme natáčeli desku u Romana na chalupě v Sušici, tak byl nedaleko táta na dovolené s mámou. Vždycky večer přijel a chtěl slyšet, co jsme natočili. Pátý den říká Roman: "Hele Karle, sem by se tvůj sameťák hrozně hodil. Chceš?" Odpověděl mu: "Já to slyšel jen dvakrát, neznám text." Roman mu podal text a sluchátka a za půl hodiny bylo hotovo. Pak jsme seděli u ohně, grilovali a pouštěli si to pořád dokola.
Podědila jste jeho gurmánství?
Stoprocentně. Byl nejenom gurmán, ale také skvěle vařil. Já si u vaření vždycky hrozně odpočinu, baví mě dobré jídlo. Kdybych jednou měla mít osobního trenéra, který by mi sestavil jídelníček, tak bych s ním asi rychle vymetla. Když mám stres, někdo mě naštve nebo nemám dobrou náladu, tak se jdu dobře najíst. V poslední době za jídlo utrácím nejvíc peněz. Něco za hadříky, něco za muziku, ale nejvíc za jídlo.
Bavila jste se s tátou hodně o své muzice?
Jasně, ale byl tam generační rozdíl. On jako velký profík mi občas říkal moudra jako "Kšeft je svatej". To je sice pravda. Já jsem ale moc tvrdohlavá. Nemám rodinu, nikdy mně netáhlo na holý zadek, tak si to nemyslím. Prvoplánově komerční věci mě nebaví a myslím si, že člověk by neměl dělat nic za každou cenu. Paradoxní bylo, že když na tom byl táta hůř, tak mi najednou začal rozumět. Pochopil, že nejdůležitější je zdraví a radost z toho všeho. Občas za mnou přišel a ptal se mě, co si o tom myslím. To se stane málokdy, aby se takový profík zeptal na názor někoho, kdo nemá jeho zkušenosti, ne?
Chybí vám víc v muzice, nebo v těch obyčejných věcech?
To se ani nedá vypovědět. Chybí mi maximálně a ve všem. V listopadu, když byla máma na kongresu, tak byl táta sám doma. Nevím, co mě napadlo, ale koupila jsem u řezníka celou kachnu, hlávku zelí a zavolala jsem tátovi: "Přijdeš na večeři?" Hned ho zajímalo, co bude k jídlu. Strašně se těšil, a když přišel, tak spořádal půlku kachny na posezení. Dívala jsem se, jak si pochutnává, jak si pomlaskává a pak si k tomu dá cigaretku a je tak spokojený. To mi chybí. Strašně mě mrzí, že nemohl využít svoje rezervy v muzice, mohl toho ještě spoustu udělat, ale nebylo mu to přáno. To je nespravedlivé. Včera jsem dělala poslední zkoušku. Volám mamince, příteli a v duchu si říkám, že to ještě musím zavolat tátovi. Pak mi to došlo: "Aha, nemusím." Myslím na něj každý den a mám zatím pořád pocit, že je jenom na zájezdu a vrátí se, sedne si na svoje místo ke stolu a dá si tlačenku nakrájenou na jemňoučký plátky. Tak, jak to měl nejradši.
Byl nemocný dlouho, jde se vůbec na odchod připravit?
To se na to připravíte, a stejně vás to položí. To je tak nepopsatelně hnusný zážitek. Vůbec nevíte, jak budete reagovat. Jeho první lékařská prognóza byla ještě dramatičtější, nebudu říkat o kolik, ale tím, že byl takový bojovník, tak doktorům dokázal, že pojede dál. Když to přijde zničehonic, tak to je asi rána. Když ale vidíte, jak člověku, kterého máte rád, ubývají síly, když čekáte, jestli ráno bude při smyslech, nebo to už bude jinak, to se ale nedá popsat. Táta byl ale hlavně chlapík, který miloval život, kamarády i práci.
Tereza Černochová (24)Dcera Karla Černocha, který na konci loňského roku podlehl rakovině, zpívá i jezdí na koni odmalička. Vystudovala hudební gymnázium v Praze, dnes studuje zemědělskou univerzitu. Nedávno vydala první sólovou desku Small Monstrosities. Její maminka je lékařka, bratr Marek je také zpěvák. |
