Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Tereza Brodská: Stydím se, být sama za sebe je jako striptýz

  4:42aktualizováno  4:42
Tereza Brodská si po šesti letech intenzivní práce naordinovala pauzu. "Začínám si užívat," říká v nebývale otevřeném rozhovoru o úzkostech, citových ztrátách, vztazích k nejbližším a vlastních snech.

"Snažím se být poslední dobou ke všemu otevřená a empatická," říká herečka Tereza Brodská. | foto: Lenka Hatašová

Vizitka

  • Narodila se v květnu 1968 slavnému hereckému páru Janě Brejchové a Vlastimilu Brodskému.
  • Má nevlastního bratra Marka Brodského.
  • Vystudovala konzervatoř, prošla divadlem J. K. Tyla V Plzni, divadly Na zábradlí, Na Vinohradech a Činoherním klubem. V televizi poprvé vystupovala v Kachyňově seriálu Vlak dětství a naděje. Se svým otcem si zahrála coby malá ve filmu At´ žijí duchové, s matkou pak ve snímku Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo. Za filmovou vedlejší roli ve snímku Má je pomsta získala Českého lva a za roli hlavní ve filmu Dvojrole rovněž.
  • Aktuálně je známá divákům ze seriálu Ulice, který letos v létě z vlastní vůle opustila.
  • Žije v druhém manželství s fotografem Herbertem Slavíkem, se kterým mají téměř šestnáctiletého syna Samuela.

Proto jste odešla ze seriálu Ulice, abyste si mohla plnit sny?
Ano. Už dlouho mám v hlavě myšlenky na režii. Láká mě dokument. Dřív to byla drsnější témata, ale usoudila jsem, že začnu něčím lehčím.

A tím je?
Inspiroval mě jeden reálný výjev ze života: jela jsem noční ulicí a najednou se přede mnou zjevil úkaz prosklené stěny, kde dvanáct  lidí v rondonech vařilo.  

Divné?
Přece mohli být v kině, číst si, milovat se, ale oni se učili vařit. Pro mě je to známka toho, že se lidé v téhle šílené, elektronické a fastfoodové době pozastavili a našli něco, co nás všechny spojuje. O takových typech lidí bude můj film. Ne o jídle a gastromii, ale o lidech a jejich příbězích.

Půjde o scenáristickou a režijní premiéru, troufáte si? 
Obklopila jsem se lidmi, kteří už mají zkušenosti a moji ruku povedou. Ale co já vím, třeba to v polovině vzdám a skončí to katastrofálně. Je to jen splnění si snu, jak říká Jack Nicholson v Kukaččím hnízdě: Aspoň jsem to zkusila.

Jste vyhlášený gurmet. Nebylo by jistější pořídit si vlastní restauraci?
Ne, na to nemám. Nejsem dobrý manager a nejsem moc střelec. Všechno si dobře rozmyslím a zvážím, než něco udělám.

Vaše pověstná opatrnost?
Já jsem opravdu byla dost dlouho katastrofista a skeptik. A už jsem si řekla, že je nejvyšší čas to na stará kolena změnit a neobtěžovat okolí. Snažím se být poslední dobou ke všemu otevřená a empatická. Dívám se na věci pozitivně a chci vidět sklenici poloplnou, ne poloprázdnou.

Fotogalerie

Když říkáte, že jste byla pesimista a katastrofistka, co přesně to znamenalo?
Podědila jsem tatínkovu roli: hypochondr a katastrofista. Převzala jsem ji a zároveň to trochu byla image. Ale je fakt, že jsem byla hodně úzkostná.

A to jde tak jednoduše změnit? Já jsem taky hodně úzkostná povaha, nejvíc vůči svému dítěti a nic s tím neudělám.
Můj syn nemá rád, když se o něm mluví, ale udělám výjimku. On miluje adrenalinové sporty a začal jezdit free ride. Musela jsem si říct, že je přece pod dohledem a já mu to nemůžu zakazovat. Udělala bych z něho těmi svými obavami skleníkovou kytku a trosku nervů.

Kam zmizel ten strach?
Ten tam někde je, ale už ne tak sžíravý, který vás ochromí. Katastrofické scénáře, které jsem viděla, sotva se za ním zavřely dveře, už nemůžu dopustit. Možná jsou dílem naší fantazie, ale nechat je žít, zbláznila bych se.

Škoda, že na bujnou fantazii není nějaká pilulka. Co vám pomáhá?
Chodím pěšky. V metru jsem nebyla ani nepamatuju a do hromadné dopravy mě nikdo nedostane. Mám ale psa, malého ohaře, a tak si plánuju dlouhé procházky. Rychlá chůze je pro mě droga, vyplaví všechny negativní myšlenky. Člověk se od podstaty nezmění, ale dá se na tom pracovat a hledat vnitřní harmonii. Proto je dobré, dělat si malé radosti. 

To jsou ty vaše sny?
Nedávno jsem si řekla, že si napíšu seznam věcí, které ještě chci.

A v něm kromě režie máte?
Teprve o tom přemýšlím, začínám. Třeba se ještě chci naučit španělsky.

Španěl byl váš první manžel. Nikdy o něm nemluvíte, proč?
Protože se mě nikdy nikdo neptal. On byl poloviční Španěl, maminka byla Češka a tatínek Katalánec. Manželství trvalo čtyři roky a bylo to moc hezký, takový studentský.

Nebyla jste mladá na vdavky?
Bylo mi jednadvacet. Brali jsme to jako takový happening. Vdávala jsem se v květnu, kdy jsou svatby zakázané, v černých šatech a večer jsem šla hrát s Jirkou Bartoškou Havlovu hru Largo Desolato. Absurdní, že? Rozešli jsme se velmi noblesně a v dobrém.

Zato seznámení s vaším současným mužem moc happening nebyl.
Vy to víte? My jsme se tenkrát před těmi sedmnácti lety hrozně pohádali. Dělala jsem rozhovor pro jeden titul a odmítla jsem se nechat fotit, protože se hrozně stydím.

Jenže Herbert na vaše přání nedal a ...
... přišel tam. Já se naštvala, chovala se arogantně a zrovna diplomat jsem v tu chvíli nebyla.

Že byste šla tak daleko a vyhodila ho?
On se nenechal a poslal mě do háje. Řekl, ať se nechovám jako fracek a nejdřív se na fotky podívám.

Měl pravdu? 
Po roce a půl jsme se náhodou potkali a já se omluvila, pak jsem mu upekla bábovku a do dvou týdnů jsme spolu začali žít.

Váš stud mi vrtá hlavou, jak s ním můžete hrát?
Když hraju, schovám se za postavu.

Ale nedej bože, abyste byla sama za sebe?
Přesně tak. Sama sebe nezahraju. Jsem v podstatě plachý a submisivní člověk. A třeba obyčejné focení k rozhovoru je pro mě něco jako striptýz, duševní obnažování.

Herbert je vaše stabilita?
On je naprostá opora. Takový můj maják. A nade vše ctí rodinu, což je pro mě neotřesitelné vědomí.

A zároveň to nejdůležitější ve vašem životě? 
Ano, asi se to odvíjí od dětství. Vždycky, když jsem někde citově zakořenila, přišel střih. Od šesti týdnů do šesti let jsem žila v rodině Blanky, sestry mé mámy. Pak si mě naši vzali a rozhodli, že se s Blančinou rodinou rok neuvidím, abych se dobře adaptovala. Dalších šest let jsme byli najednou rodina s domečkem a psem a najednou šup, ze dne na den jsme se s mámou stěhovaly k Jaromíru Hanzlíkovi. Bylo mi třináct.

Takové emoční skoky se asi nemohou na člověku nepodepsat...
Možná proto chce mít člověk kolem sebe nějaké jistoty. A možná proto je tak úzkostlivý a nade vše dbá na udržení rodinného hnízda.

Vy jste jako dítě měla volnost?
Od těch třinácti let už naprostou a taky jsem hned putovala na pionýrák. Co se vztahů týče, nefungovaly vůbec, proto jsem spíš bydlela u prarodičů.

S Jaromírem Hanzlíkem jste se neměli rádi vzájemně?
To bych takhle neřekla. Jsem Jaromírovi vděčná, díky němu jsem začala být soběstačná a nevyrostl ze mě rozmazlený fracek. Což by asi jinak vyrostl, protože maminka nejspíš měla pocit, že musí dohnat mateřství a v těch předešlých letech se na mě extrémně upnula. Jaromír se správně rozhodl, že to vezme do svých rukou a převychová mě. Jen to pojal po svém... A já se v sedmnácti odstěhovala.

Co na jeho výchovu říkala máma? 
Láska, mocná čarodějka...

Aha. Mluvily jste o tom všem někdy s mámou?
Ne.

A stane se to někdy?
Nevím, ale já nemám potřebu. Víte, já vůbec nemám pocit křivdy ani ublížení. To mám v sobě vyřešené. Chápu, že neměla kapacitu na miminko, přicházely role, chtěla hrát. Máme každá svou verzi a já akceptuju její postoj.

A váš postoj je jaký?
Jsem jiného založení. Byla jsem se synem Samem skoro pořád a nedala bych přednost ničemu jinému.

Maminka své rozhodnutí vysvětluje jak?
Byla jsem vymodlené dítě a ona byla tolik úzkostlivá, že by mě spíš zkazila. Budila mě i desetkrát za noc z obavy, jestli dýchám. A navíc jsem se narodila zrovna do doby, kdy měla hodně práce a a vznikaly její nejlepší bijáky.

Vidíte na tom něco špatného?
Ne. Dneska je úplně běžné, že matky porodí a jdou do práce. Tenkrát jen byla jiná doba. Že to máme nastavené každá jinak, neznamená, proboha, že je něco z toho špatně.

Stýkáte se dnes?
Velmi intenzivně a pořád si voláme. Je to i taková moje vrba, má zdravý názor na věci, už je méně emotivní a více racionální.

Očima autorky

Tereza nejásá, když ji požádáte o rozhovor, dává jich svými slovy jako šafránu a nechce ztrácet čas hovory o ničem. Naše původní téma bylo charita, jenže nakonec jsme žádný intelektuální motiv nepotřebovaly. Rozpovídaly jsme se o mnohem prozaičtějších věcech, o kterých život je. Tak nějak si obyčejně povídají dvě kamarádky. Ani stopa po Terezině plachosti, i když možná jsem ji jen neměla možnost vidět. Dokáže působit sebejistě, a to i přesto, že během rozhovoru vystřídá několik svých podob: od úzkostlivé matky ochranitelky, přes ženu toužící po silném rameni, až po vtipnou holku s nečekaným nadhledem a odvahou.

Jí jste se v životě nejvíc svěřovala?
Moje vrba se vším všudy byla vždycky máma Blanka, která zemřela vloni v létě. Na ni jsem byla hodně citově fixovaná. Říkala jsem jí mami, ona mě brala jako svou dceru a já ji jako mámu. Měla jsem dvě mámy a dva táty, jeden mi ještě zůstal.

Když se vás ptají na otce, odpovídáte, že s jeho odchodem nejste srovnaná. Trápí vás myšlenka, že jste něco mohla udělat?
Tyhle výčitky jsme s bratrem neměli. I lékaři vám potvrdí, že pokud se pro odchod z tohoto světa někdo rozhodne, nezabráníte mu. Spíš jsem propadla panice, že jsem tatínka vůbec neznala. Dala bych bývala ruku do ohně za to, že ho nikdy nenapadne něco takového udělat. Proto jsem tomu nemohla dlouho uvěřit a nedokážu se smířit s formou jeho odchodu.

Další ztracená jistota. Táta odešel, ale bratr zůstal?
Čím jsme starší, tím hezčí vztah s Markem máme. Zažíváme jakousi renesanci. Pochopili jsme, že máme jeden druhého. A já mám konečně pocit, že mám toho velkýho bráchu.

Marek se netají tím, že podědil po tátovi sklon k depresím. Nemáte strach, že i jeho vám takové břímě zase odvede?
Marek je na druhou stranu dost silný po své mámě a vlastně i po tátovi. Myslím, že má všechny předpoklady, aby své démony přepral. Daří se mu profesně i v životě a to je nejdůležitější.

Vám geny s psychikou nezamíchaly? Máte přece jen z táty hodně...
Těžko říct. Nic takového na sobě nepociťuju, nikdy jsem s tím nebojovala a žádnou pomoc jsem nemusela vyhledat. Ale nemůžu vám říct, co bude za rok. Byly roky, kdy mi bylo hůř a kdy líp, ale já jsem v tomhle Býk a ten se nedá.

Děkujeme Penzionu v polích za poskytnutí prostor pro focení.

Autor: pro iDNES.cz




Nejčtenější

Nafukovací lehátko ve tvaru plameňáka je "must-have" sezony.
Plameňáci ovládli léto, ale ikonami jsou už šedesát let

Luxusní šaty a šperky, obyčejná trička z řetězců, neonové lampy a nafukovací lehátka mají letos jedno společné. Vládnou jim plameňáci. Kýčovití, přesto...  celý článek

Lake Bellová
Lake Bellová: Děti vychovávám tak, aby si vážily starých lidí

Herečka Lake Bellová (38) denně naráží na to, že si dnešní mládež neváží starších lidí. Své děti tak vede k tomu, aby ke starším lidem měly úctu. A hlavně po...  celý článek

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní...
Modelky představily nejnovější kolekci návrhářky Vivienne Westwoodové

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní přehlídka Vivienne Westwoodové. Dámské a pánské modely z kolekce na podzim a...  celý článek

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Magazín Vogue je ikonou mezi dámskými magazíny.
Magazín Vogue udává trendy už 125 let. Nyní ho ohrožují sociální sítě

Magazín plný luxusu, který si zamilovaly ženy po celém světě, odstartoval kariéru mnoha topmodelek a návrhářů. A přestože je Vogue stále prestižní titul, ubývá...  celý článek

Další z rubriky

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky
Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky

Pořídit je můžete v pudru, tubě i v peru a pokud víte, jak je správně nanášet, dokáží vaši tvář opravdu zkrásnět. Přesto... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.