„Jo, to je jedna z těch slušnějších,“ zněly všechny hlasy okolo, když jsem zmiňovala, že jdu dělat interwiev s političkou Vlastou Parkanovou.
,Slušnější‘ politička ovšem rozhovor zahájila poznámkou: „Dnes možná v politice skončím, protože zabiju jednoho člověka!“ Do tří do rána totiž pózovala fotografce ONA DNES a na sedmou ráno se hnala do parlamentu na schůzi imunitního výboru. Dotyčný si bohužel popletl hodinu začátku a poslal Vlastu Parkanovou do téměř spícího parlamentu. A tak si potencionální ministryně obrany sotva na hodinku zdřímla.
Když už jste kvůli focení nespala, užila jste si ho aspoň?
Užila. Fotografka pořád dokola vychvalovala soulad křivky mého nosu a brady. Přesně to, z čeho jsem měla v mládí mindráky. Další důkaz, jak je všechno relativní.
V osmnácti, v devatenácti jsem proseděla rande ve strnulých pózách s jako že ležérně podepřenou hlavou, abych rukama maskovala svůj děsnej profil. A nic.
Za hvězdu jsem teď, když jsem se se svojí tváří konečně sžila a nos mne už vůbec nebere. Tělo je nakonec stejně jenom nosičem duše.
Vy si evidentně píseň Sweet Seventeen - sladkých sedmnáct - nostalgicky nepobrukujete…
Ne, moje dospělost je i se všemi starostmi a nerváky výrazně lepší než dětství a rané mládí.
Proč?
Narodila jsem se v padesátých letech svobodné matce. Dnes je jiná doba. Nikdo nemanželský původ neřeší. Dokonce se do rodin bez sňatku rodí 30 procent dětí, protože svatbu rodiče považují za formalitu. V mém dětství jsem byla široko daleko s tímhle ostudným škraloupem jediná. Totální bílá vrána. Maminka mne odjela porodit do Prahy a pak se se mnou vrátila k rodičům do Tábora. O tom, jak se na ženy jejího osudu nahlíželo, svědčí její naprostá neochota mi o otci cokoliv říct. Nepomohlo, ani když začala ono téma otevírat i moje dcera a ptala se po dědečkovi. Máma reagovala pláčem, že mi zkomplikovala život. Přitom pro mne dělala první poslední a já ženy, jako je ona, považuji za hrdinky. Až teď vím, o co to měla všechno těžší než my, které jsme mohly v kritických chvílích chytnout za ruku svého muže. Ten nátlak do pocitů viny a hanby na maloměstě byl za jejího mladí tak silný, že mu máma uvěřila.
Dítě, kterému začne život takhle zostra, má dvě možnosti: buď ho to vyřídí, anebo naopak vybudí. Vy působíte tím druhým dojmem. Jak sama sebe hodnotíte?
Na jednu stranu jsem byla v něčem vyspělejší než vrstevníci. Na druhou stranu naopak zaostalejší, zeslabenější. Jako když máte jednu nohu vytrénovanou sportem a druhou nemocnou a slabou. Ve výsledku nejdete rovně, ale napadáte.
V čem jste kulhala vy?
V sebevědomí. Odvržené dítě pracuje se směsicí protichůdných pocitů: komplexů, trucu a velké touhy po přijetí a uznání. Tak vy jste mě podceňovali a odstrkovali? Počkejte, já vám ukážu!
To, že je pohodové dětství nejlepší přípravkou na budoucnost, všichni teoreticky víme. Protože si
však nevybíráme a pracujeme s tím, co je, odnesla jste si něco z oné zkušenosti do vrcholné politiky?
Nevnímám ani pracovní, ani soukromý svět černobíle. Nebo že je složený jen z jedné, maximálně dvou vrstev. Tak jako já mám svůj skrytý příběh, přistupuji k lidem, že i oni mají své skryté příběhy. Vadí mi klišé a paušalizování. Můj otec lidsky selhal a nechal maminku na holičkách. Kdybych podle něj měřila všechny muže, nikdy se nevdám a manželství mi nevydrží třicet let. Stejně tak bych nemohla dělat politiku a vlastně nic, kde se muži vyskytují. Proto mi i vadí, když někdo paušálně prohlásí: Všichni muži jsou gauneři a slaboši. Nebo: Všichni politici lžou a kradou. Jak to ví? On všechny zná? Minimálně mne ne. S mámou jsme například žily v hrozném suterénním bytě bez tekoucí vody, pak v jiném, o dvě patra výš, ale vždy se společným záchodem přes chodbu. Alimenty otec neplatil, velice složitě je vymáhala soudně. Proto si v duchu vždycky povzdechnu, když mi někdo, kdo možná nikdy nezažil zdaleka tak skromné poměry jako já v dětství, začne líčit, jak se má hrozně a co my politici víme, jak se žije obyčejným lidem.
Když jsme u toho vyjíždění, v momentě, kdy jste byla nominovaná na post ministryně obrany, objevily se na internetu různé nelichotivé názory na vaši osobu. Jak přijímáte ataky v rámci politických bojů i nenávistné výlevy z venku?
Zvyknete si. Nebo spíš se učíte je nepouštět k sobě.
Což se mi daří se střídavým úspěchem. Můj muž nebo dcera by mohli vyprávět. Politika je konfliktní, stresové, konfrontační prostředí plné podpásovek. Kdyby mi někdo řekl, že jsem neschopná, do očí, tak je to nepříjemné, ale ocením, že šel do útoku čelem. Nikdo takový se mi takto nepostavil. Lidi, co se anonymně ukájejí na internetu nebo pletichaří zezadu, jsou zbabělci a tím, že je budu řešit, vlastně docílí toho, co chtějí.
Proč si myslíte, že se zrovna vám podařilo zachovat si i jako jedné z mála z oboru dobrou pověst? Přitom to v žádném případě není proto, že byste pasivně seděla v koutě podle vzorce: kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Tohle mi připadá trochu jako otázka: Čím to, že jste tak skvělá? Na to se špatně odpovídá. Ale dobrá, možná mě ovlivnil právě ten pocit z dětství, že lidí, kterým na mně záleží, je mnohem méně než prstů na jedné ruce. Ten pocit se mnou šel tak dlouho, až jsem si na něj zvykla a přijala ho jako svou součást. Nebojím se mít jiné názory než většina. Ani se mi nechce chovat se jako většina. Vlastně se dost divím, že mě politika dávno nevyplivla pryč. Svět je nastavený přijímat spíš tuctovost a klišé.
Ve zjevu, v jednání, v používání naučených frází.
Když se kouknete na modelky, tak jsou až na výjimky, jako je třeba Tereza Maxová, skoro zaměnitelné.
Krásné, ale stejné. Co vybočuje, znejisťuje.
Před volbami se vždy konají celonárodní závody VVDZ (vlez voličům do zadnice). Pan Kalousek odchytával ženy s kytičkou před kostelem. Jiní nalévají polévky. Pan Topolánek se i s rodinou nechal fotit na billboard. Kde je podle vás hranice politikovy osobní hrdosti? A může ji vůbec mít, aniž by se ohrozil?
Každý má tu hranici zábran nebo ostychu nastavenou někde jinde. Někdo se cítí přirozeně při rozdávání guláše, jiný rozdává kytky. Pro mě je těžko přijatelné odchytávat lidi za rukáv a vnucovat jim letáky před hypermarkety. Kontakt s lidmi musí být přirozený a musí vycházet z oboustranného zájmu. To je pro mě hranice, za kterou nemůžu, a ani nechci jít. Navíc si myslím, že politik, který ze sebe dělá pár týdnů před volbami kašpara, právem ztrácí kredit a sklízí posměch.
Vaše dcera Adélka se však kdysi též prezentovala v předvolebním čase v médiích.
To bylo tak. Nova natáčela - samozřejmě těžce komerční - pořad Děti známých rodičů a oslovila i naši rodinu.
Když už nabídka přišla, nechala jsem rozhodnutí plně na Adélce. Protože po mně zdědila zvědavost a já jí navíc vždycky říkala, že poznáváním nových věcí riskuje maximálně zklamání, do pořadu šla. Myslela jsem si, že tím to skončí. Ale Adélka je pro média docela zajímavý objekt, a tak se v nich čas od času objevuje dodnes. Naproti tomu můj muž jakékoliv zviditelňování - s výjimkou jednoho letošního rozhovoru pro časopis Instinkt - striktně odmítnul. Oba přístupy, Adélčinu vstřícnost i manželovu zdrženlivost, plně respektuji.
Jste jakožto žena, která odešla do vrcholné politiky, když bylo dceři jedenáct let, feministka?
Sama sebe bych tak asi neoznačila. Ale připouštím, že když někdo zvenčí vyhodnocuje můj způsob života, tak se tak jevím. Přesněji řečeno: ne jako feministka, ale jako hodně emancipovaná žena. To podle mne není totéž. Mně vyhovuje propojování vybojovaných nároků, o kterých se předcházejícím generacím žen ani nesnilo, s tím hezkým z klasického rozdělení rolí. Ideální je spojovat z obou proudů nejlepší prvky, nebo se o to aspoň pokoušet, protože ideálu nedosáhnete nikdy. Nemám prostě ráda hysterii a feminismu v Čechách škodí hysterická uštěkanost.
Co tím míníte?
Byla jsem nesmírně nadšená z dokumentu Olgy Sommerové O čem sní ženy. Ale pak to téma začala autorka rozmělňovat. Z nějakého důvodu prezentuje dál a dál samé ukřivděné a ještě ukřivděnější ženy a v jejich pocitech frustrace je podle mého pocitu podporuje. Z na začátku nosného a záslužného tématu se stala karikatura. Nejsem schopna přijmout, aby se žena, které nevyšel život, jak si představovala (a komu z nás tak úplně vyšel), ustanovila jako nějaká naše mluvčí!
Co považujete z patriarchátu za prvek, který stojí za to respektovat?
Muž jako ochránce rodinného krbu a žena jako udržovatelka ohně. To je pro mě symbolický obraz, který může nabrat mnoho podob. I žena, která je silná, prosadí se v mužském prostředí, vydělává víc než partner, potřebuje mít citové zázemí. Aspoň já ano a velmi silně.
Dnešní názorový trend je: mateřství je vlastně vedlejšák ke kariéře a zvládne se levou zadní! Dva měsíce s miminem doma bohatě stačí, pak by matce utekla kariéra. Jaká je vaše zkušenost?
Neodvažuji se radit. Jestli něčeho nepřestanu do smrti litovat, je to, že jsem dala dceru do jeslí a pak i do školky. Adélku jsem nejdřív ráno obtížně budila, pak odcházela s nechutí. A to vše ještě v nervózním spěchu. Dneska to zpětně považuji za zločin. Odpoledne ve školce nikdy neusnula a koukala z okna, kdy už přijdu. Dodnes společně vzpomínáme, že jsme si nejvíc užily, když mi doktor napsal paragraf a já s ní mohla zůstat doma. Ona neměla ráda školku, já práci podnikové právničky. Můj plat byl tak prťavý, že ani finanční přínos nestál za řeč, takže to celé vůbec nedávalo smysl. Ale neustála jsem tehdejší tlaky a názor, že žena, která ,nedělá‘, je příživnice. Trošku mne omlouvá kontext doby. V sedmdesátých a raně osmdesátých letech se mateřství nepovažovalo za práci. Tedy přesně řečeno, nepovažovalo se za nic. Jenomže na to si musí přijít každá žena sama. A sama také platí za jakékoliv rozhodnutí v tomto směru. Stejně jako třeba já, i když pozdě bycha honím.
Proč se jiné političky tváří, jaká je to pohoda kloubit svoji profesi i soukromí? Handicapovalo by je to v očích mužských kolegů?
Možná to tak některé vnímají, ale také je pravda, že neexistuje stejná startovní čára. Jiné podmínky pro práci má politička-matka Pražačka, která může zapojit babičky a chůvy, může si na otočku zaskočit i přes den domů a hlavně se tam vrací každý večer. A jiné přespolní, které pendlují mezi bydlištěm a Prahou, což klade pochopitelně mnohem vyšší nároky i na jejich manžely. Tato rozpolcenost je dlouhodobě velmi únavná, kdo
někdy dojížděl byť jen deset kilometrů za prací, ví,
o čem mluvím, tím spíše ten, kdo dojíždí kilometrů sto. Nikdo také předem neví, co to dlouhodobě udělá s rodinnými vztahy. Proto jsem odpůrkyní kvót žen do politiky, mimo jiné proto, že by stejně došlo k selekci podle místa bydliště.
Vy sama jste velmi otevřená žena. Jste pro otevřené informace o zdraví a finančních poměrech politiků?
Jsem pro zcela otevřený přístup ve všem! Je mi sympatické, že si každý americký občan může přečíst, že jde jejich senátor na operaci s prostatou. Jestli by tahle informace měla snížit jeho vážnost, tak asi nepracoval dobře. Respekt se přece buduje na něčem jiném. Sama klidně přiznám, že mi je padesát. Pro ženu zlomové období a poměrně těžké zadání pro další život. Netajím se s tím, že mě štve, že je mládí, myslím to fyzické, definitivně fuč. A že zrovna teď těžce bojuji s poruchou spánku, což je velice nepříjemné a na kráse mi to nepřidává. A co? Přece to, že mě ráno někdo vidí s kruhy pod očima, nemá vliv na můj charakter ani na práci. Od nikoho nežádám žádné úlevy, ale nebudu se ke všem svým starostem ještě stylizovat.
Máte ještě vůbec čas a chuť na zpívání?
Chybí oboje. Až letos v létě, kdy mě nespavost trápila už nesnesitelně, jsem si znovu uvědomila, jakou má hudba pro mě léčivou sílu a ráda se k ní vracím.
| VLASTA PARKANOVÁ
Narozena 21. 11. 1951. Vyrůstala v Táboře, studovala PF UK v Praze. Pracovala jako právnička, v letech 1991-1997 členkou ODA. V lednu 1997 byla jmenována ministryní spravedlnosti, po rozpadu kabinetu V. Klause byla ministryní i ve vládě J. Tošovského. Od roku 1998 byla poslankyní Poslanecké sněmovny, je členkou KDU-ČSL. Manžel Zdeněk podniká, dcera Adéla je letuška. |
