Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Taťána Kovaříková: Šila jsem šaty pro hraběnku na královskou svatbu

  0:21aktualizováno  0:21
Módní návrhářka Taťána Kovaříková patří dlouhá léta mezi ikony české tvorby. Nedávno se jí ale podařil opravdový ‚majstrštyk‘: její róbu barvy holubičí šedi si na červnovou švédskou královskou svatbu oblékla snacha britské královny Alžběty II., Její královská Výsost hraběnka z Wessexu.

Taťána Kovaříková | foto: Lucie Robinson

Jaké to je, šít šaty na královskou svatbu?
Ale já vůbec netušila, že si je hraběnka Sophie na svatbu vezme. Když mi to volali z Anglie, byla jsem v šoku a taky jsem samozřejmě měla velkou radost. Normálně mi z toho naskočila husí kůže.

Vy jste šila člence britské královské monarchie šaty, aniž byste tušila, na jakou jsou příležitost?
Skutečně to tak bylo. Ty šaty hraběnka dostala jako dar.

Nechce se mi věřit, že jste šila šaty ‚nablind‘ a náhodou jste vystihla hraběnčin vkus, trefila jste velikost, proporce...
Netvrdím, že to byla náhoda, dar se řešil dlouho dopředu. Kontaktovali mě z nadace DofE a z Britské obchodní komory, na jejichž pozvání měla hraběnka do Prahy přijet. Sestavovali pro ni program, a protože se velice zajímá o módu, chtěli jí předvést českou módní tvorbu. Pro tento účel si vybrali návrhářku Kláru Nademlýnskou a mě. Domluvili jsme se, že v mém salonu bude módní přehlídka, v jejímž závěru večerní šaty Její královské Výsosti předám.

Co se dělo pak?
Brouzdala jsem hodiny po internetu. Chtěla jsem se o manželce nejmladšího syna britské královny co nejvíc dozvědět, abych ji poznala a udělala si obrázek o jejím stylu. Pak jsem do Buckinghamského paláce poslala pět návrhů včetně materiálu, barvy a tak podobně. Já osobně jsem měla dva favority a udělalo mi radost, že jednoho z nich si hraběnka Sophie nakonec vybrala. Pak jsem dostala informace ohledně velikosti a to bylo všechno.

Britský princ Edward a jeho manželka Sophie na svatbě švédského prince Carla Philipa a Sofie Hellqvistové (Stockholm, 13. června 2015)

Britský princ Edward a jeho manželka Sophie na svatbě švédského prince Carla Philipa a Sofie Hellqvistové (Stockholm, 13. června 2015)

Šít na dálku a ještě pro takovou personu, to je hodně neobvyklé. Byla jste nervózní?
Mám za sebou práci pro hodně celebrit a slavných lidí, ale takhle vystresovaná jsem nikdy nebyla. A to jsem si mohla pořád opakovat, že vůbec o nic nejde, praktikovat různé zklidňující dýchací techniky, ale nic nepomohlo. Větší nervozitu jsem v životě nezažila.

Z čeho jste měla největší strach?
To bylo jedno s druhým. Nervózní jsem byla kvůli přehlídce, kvůli tomu, že budu s hraběnkou konverzovat, kvůli všemu tomu ruchu kolem. Co se týče šatů samotných, věděla jsem, že jsou dobré, jenom jsem doufala, že jí padnou. Zkusila je poprvé večer po přehlídce na ambasádě. Seděly jí a moc jí slušely. Jediné, co se upravovalo, byla délka a drobnost na boku. To jsme udělali, poslali šaty do Anglie a tím jsem tuto kapitolu považovala za uzavřenou.

Nezajímalo vás, kam bude hraběnka Sophie šaty nosit?
Upřímně řečeno jsem ani nečekala, že si je někdy vezme. A když, tak jednou a dost. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si je obleče na takovou příležitost, jakou je královská svatba. Když jsem se to dozvěděla, bylo to pro mě obrovské překvapení a pocta. Doslova mě oblévaly vlny nadšení.

Co jste udělala po telefonátu, který jste zmiňovala? Nastartovala internet a hledala fotky ze svatby?
To jsem ani nemusela, z Buckinghamského paláce mi poslali odkazy. Navíc se téměř okamžitě ozvaly britské módní blogerky. Vrtalo jim hlavou, proč si vévodkyně na tak prestižní událost oblékla model od neznámé české návrhářky a ne z nějakého věhlasného módního domu.

Fotogalerie

Ve Velké Británii,kde je bedlivě sledován a rozebírán každý krok a skutek členů britské monarchie, to asi způsobilo velký rozruch.
No právě. Tušila jsem, že jsou u nás v Evropě královské svatby fenomén, ale dokud jsem se sama nestala jeho součástí, neuvědomovala jsem si naplno, jak velký je. Je to obrovská mediální událost a speciálně ve Velké Británii se hodně řeší, co měli hosté na sobě, a to do posledních detailů. A hraběnka, která je pověstná svým zájmem o módu, si najednou oblékne šaty, o kterých nikdo nevěděl, od koho jsou. Nakonec mě vypátraly právě blogerky.

Co je zajímalo nejvíc?
Kdo jsem, co mám za sebou. A víte, co bylo milé? Všechny chtěly vědět, jak se píše moje příjmení, aby ho napsaly správně se všemi čárkami i háčkem.

Letos máte dvacáté výročí otevření vašeho salonu. Když nad tím tak přemýšlím, dostala dárek nejen hraběnka, ale svým způsobem i vy.
Přesně tak. Už konečně nemusím nikomu nic dokazovat a přesvědčovat, že jsem módní návrhářka.

Máte pocit, že po tolika letech v branži ještě musíte něco dokazovat?
Mám to pořád v hlavě, asi je to pozůstatek z dob socialismu. Když jsem začínala, pořád dokola jsem slýchala, že to, co pochází z Francie, Anglie nebo Itálie, je nejlepší. Česká tvorba? Všichni se tvářili, že neexistuje. A přitom nebyla vůbec špatná. Přesto jsme pořád museli dokazovat, že neděláme nekvalitní věci. Akorát nebyly materiály, protože když jsem v devadesátých letech začínala, zrovna se masově zavíraly textilní fabriky. Dneska už výroba českých materiálů téměř neexistuje. Je to škoda, ráda bych je při své tvorbě využívala, pokud by byly kvalitní.

Věřím, že tunika se vrátí

Co si obléct, když je parné léto a chce se cítit příjemně?
To je těžká rada. Nejlepší je lehnout si k vodě a nepracovat. Jenže kdo si to může dovolit? Takže bych volila něco úsporného, jednoduchého a z přírodních materiálů. Třeba vzdušné šaty na ramínka.

Myslela jsem, že nám poradíte tuniku. Všimla jsem si, že je to váš oblíbený kousek.
Tuniky mám ráda, ale v současné době je to model určený spíše na pláž, trendy jsou trochu někde jinde. Ale jinak je to výborný kousek oblečení. Sama jsem se o tom přesvědčila před pár lety na dovolené. Jsem totiž klasická kovářova kobyla, nemám nikdy nic na sebe. Co si zabalím do kufru, často řeším na poslední chvíli. Rychle něco vymyslím, nakreslím a holky mi to ušijí. Tak to bylo i s tunikou. „Co já si na tu dovolenou vezmu?“ zoufala jsem si. Chtěla jsem něco volnějšího, vzdušného, žádné úzké šaty. Načrtla jsem si jednoduchý střih a ono to zafungovalo. Téměř celou dovolenou jsem z tuniky nevylezla. Pak se z ní stal úspěšný artikl i v mém butiku, ohlas sklidila i tuniková trika, která jsem navrhla pro dva ročníky Avon pochodu proti rakovině. Myslím, že čas tunik opět přijde. Je to totiž geniální věc pro všechny ženské, které potřebují něco skrýt.

Hrají podobné náhody jako ta s tunikou ve vašem životě velkou roli?
Já mám ráda všechno nalinkované a byla bych nejšťastnější, kdybych měla svou cestu přímou. Ale uvědomuji si, že náhody jsou v životě důležité, stejně jako lidé, které potkáte.

Kdo byl pro vás tím důležitým člověkem?
Na úplném začátku mé kariéry to byl určitě Jiří Korn a jeho bývalá žena Kateřina. Přišla jsem v roce 1987 do Prahy a nemohla zavadit o práci. Nikoho jsem neznala, ale za každou cenu jsem chtěla v Praze zůstat, byl to můj sen, který jsem si hodlala splnit za každou cenu. Naštěstí přišla nabídka na práci manekýny v Ústavu oděvní a bytové kultury, což byla tehdy slavná módní instituce. Tam jsem potkala Kateřinu. Stala se jednou z mých kamarádek, kterým jsem šila šaty. Ona tehdy randila s Jirkou, který potřeboval nějaké kostýmy na vystoupení. Tak mě s ním seznámila a zafungovalo to. To byl moment, který mi pomohl odlepit se ode dna.

Čtěte v pondělí

Taťána Kovaříková

Rozhovor s Taťánou Kovaříkovou vyšel v příloze MF DNES OnaDnes 17.8. 2015

Co jste všechno musela svému úspěchu obětovat?
Hodně jsem řešila rodinu. Syn byl tehdy malý, chtěla jsem mu být nablízku. Na druhou stranu ale návrhařinu k životu potřebuji, bez ní bych byla nešťastná. A dítě nepotřebuje nešťastnou mámu, naopak. Musela jsem se proto naučit skloubit práci a péči o malé dítě, což nebylo lehké a nejspíš mě to stálo i vztah s otcem mého syna. Ale pochopila jsem, že kdybych práci podřídila rodině, nefungovalo by to. Mě prostě baví být návrhářka. Vydupala jsem si to, a tak jsem to chtěla dělat.

Vydupala na kom nebo na čem?
Vlastně na všem. Toužila jsem studovat pražskou Uměleckoprůmyslovou akademii, ale nevzali mě. Strašně mě to mrzelo, ale řekla jsem si, dobře, stejně tou návrhářkou ale budu. Chtěla jsem to vzít oklikou přes studium historických kostýmů, ale tenhle obor se na DAMU zrovna neotevřel. Přesto jsem na DAMU nastoupila na jiný obor a dneska se mi to hodí. Jednou za rok za dva si od klasické návrhařiny odskočím a vytvořím kostýmy pro film nebo televizi. Je to pro mě příjemné zpestření práce.

Konfekce se zlepšila, ale pro mě není

Co nejraději nosíte?
Kromě džínsů a spodního prádla nejsem schopná nosit nic jiného než modely od nás.

Ostatní oblečení vám není dost dobré?
Jsem hodně vysoká a kvůli tomu mi skoro nic nesedí. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem se stala módní návrhářkou. Vždycky mi všechno bylo krátké, pas jsem měla vysoko, odmítala jsem takové věci nosit. Navíc se objevují nové a nové materiály a nejlepší způsob, jak je vyzkoušet, je si z nich něco ušít a chvíli to nosit. Tak nejlépe poznám, jak se materiál chová, jak funguje. Když ho sama na sobě otestuji, můžu ho pak s klidným svědomím zákaznici doporučit. To je asi ten hlavní důvod, proč nosím výhradně svoje věci. No, a taky se mi dřív nelíbilo, jak je zpracovaná konfekce. To se naštěstí už trochu zlepšilo, ale za tu dobu jsem si na své oblečení natolik zvykla, že bych snad ani nemohla nosit jinou značku.

Nebojíte se, že vás řetězce s oblečením připraví o práci?
Za posledních pět let to opravdu zhoustlo. Řetězce jsou čím dál profesionálnější, ale na druhou stranu mi připadá, že všechny firmy mají to samé nebo aspoň dost podobný styl. Takže my, návrháři, máme právě teď jedinečnou možnost nabídnout lidem něco kreativnějšího, výrazného.

Naše maminky šily, protože v krámech nic nebylo. Dnes jsou obchody plné, ale nabídka nepřekvapí. Takže nakonec vytáhneme staré dobré singrovky a vrátíme se k domáckému šití?
Na to už má dneska málokdo čas. Já bych řekla, že to bude spíš tak, že si čas od času pořídíte nějaký originální kousek od návrháře. A ten pak budete kombinovat s konfekcí.

Taťána Kovaříková

  • Módní návrhářka (48) se narodila v Ústí nad Labem.
  • V roce 1995 založila módní značku TATIANA.
  • Mezi její zákaznice patří dlouhá léta Hana Zagorová nebo Helena Vondráčková.
  • Navrhuje také pro Jitku Asterovou nebo Moniku Absolonovou.
  • Kromě módní tvorby tvoří kostýmy pro divadlo (například Sen noci svatojánské nebo Radúz a Mahulena) a film (Oběti a vrazi, Utajené známosti). Spolupracovala i na kostýmech pro seriály Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy.
  • Právě teď připravuje modely pro moderátorky hlavní zpravodajské relace České televize Události. Moderátorky se v nich poprvé představí v říjnu.
  • Ráda maluje, cestuje, chystá se na kurz fotografie. Má dvaadvacetiletého syna Maxmilána.

Kolik u vás zaplatím za modelové šaty?
Top od nás z butiku vás vyjde na dva a půl až tři a půl tisíce, denní šaty od třinácti tisíc.

Stane se i módní návrhářce, že si pořídí kus oblečení, který vůbec nenosí?
Já sice utrácím jenom za boty a kabelky, ale znám to. Dneska už třeba vím, že pro mě nemá cenu si kupovat barevnou kabelku, protože ji stejně nenosím. Pár takových doma mám, takže vím, o čem mluvím.

Také si někdy koupíte boty, které vám jsou malé?
No jéje. Pamatuji si na nádherné kozačky od Donny Karan, na které jsem narazila v New Yorku. Neměli mou velikost, tak jsem si vzala o půl čísla menší. Tam mi byly akorát, v Praze jsem v kozačkách nemohla udělat ani krok.

Vy, odbornice na oblékání, chápete, proč jsme schopny koupit si věc, kterou nikdy víc nenosíme?
Asi je to nějaký moment euforie a nadšení, který způsobí, že samy sebe přesvědčíme, že nám budou sedět boty o číslo menší nebo šaty velikosti šestatřicet.

Vzpomenete si na nějaké módní faux pas, které jste spáchala sama na sobě?
Největší úlety jsem měla na střední škole. Studovala jsem textilní průmyslovku, byly jsme tam tři kamarádky. A strašně jsme obdivovaly kluka z vyššího ročníku. On byl naše ikona, zbožňovaly jsme ho. Všechno, co nosil on, jsme musely mít a nosit i my. Co udělal on, to jsme udělaly my. Takže když ze svých krásných blonďatých dlouhých vlasů přešel na vyholenou hlavu, vyholily jsme si ji taky. Na začátku osmdesátých let. Umíte si to představit? Máma se za mě styděla, nesměla jsem doma v Ústí nad Labem na ulici. Z té doby mám vyzkoušené všechny možné módní výstřelky, které byly v té době dostupné. Zkoušela jsem i neobvyklé věci, třeba jsem si nechala ušít kabát z gobelínu. Byl nádherný! Škoda, že už ho nemám... Nosila jsem fakt leccos, ale nemohu říci, že by to bylo faux pas. Spíš jsem oblečením vyjadřovala svůj názor.

Dá se v módě objevit něco, co tu ještě nebylo?
Za sebe říkám, že by to musela být velká náhoda, podle mého bylo vše vymyšleno. Máme několik délek u kalhot i sukní, v současné době se dá vše navzájem libovolně kombinovat.

Myslíte, že se někdy vrátí striktní diktát, jako třeba když před čtyřiceti lety ženy nosily mini, ať měly nohy jakékoliv?
Asi ne, protože móda se ubírá opačným směrem. Čím jste dnes kreativnější a víc odlišná, tím víc jste in. Styly se navíc kombinují. Lidi jsou sebevědomější, kladou větší důraz na individualitu.

Kam se podle vás bude oděvní tvorba v budoucnu ubírat?
Já si myslím, že budou dva směry. Věřím, že si lidé víc začnou vážit ruční práce a budou ji vyžadovat. Oproti tomu bude stát vlna high-tech materiálů, které třeba budou měnit teplotu, přijdou nové technologie zpracování a jistě se objeví i nové spojovací technologie. A vedle toho pořád bude klasická konfekce, protože třeba džíny prostě musíte ušít. Pro ně si k návrháři dojde málokdo.

Vaše profese je věc vizualizace, myšlení v obrazech, kreslení. Hodně také přijdete do styku s módní fotografií. Neláká vás zkusit některý z těchto uměleckých směrů?
Už několik sezon si slibuji, že jednou si nafotím svou kolekci sama. To mě láká. Kromě toho ráda maluji. Do jednoho lifestylového časopisu jsem rok dělala kresby do horoskopů. Když kreslím modely, nedělám se s postavou, jedu spíš ten model. Tady jsem si užila propracovanou kresbu do detailů. To mě baví, ale musím na to mít chuť.

Co jiného děláte ve volném čase?
Ráda cestuji. Je to pro mě jistý druh inspirace, moji známí si ze mě dělají legraci, že mám všechno přes obrázky. Co vidím, uložím v mozku, pak mi z toho něco vypadne. Navíc si vyčistím hlavu, mám jiné vjemy. Vnímám místa přes architekturu, umění, chodím na výstavy. A to klidně i na internetu. Mám ráda hezké věci kolem sebe.

Cestujete sama?
Samotnou by mě to nebavilo, zážitky potřebuji sdílet. Samotu mám ráda, ale nejsem samotář. Takže cestuji s tím, kdo je zrovna ochoten se mnou jet. S přítelem nebo se synem, s kamarádkami.

Dlouho jste žila sama, bez přítele. Nemohla jste najít toho pravého?
Spíš jsem dlouho nebyla vztahu schopná. Já bych ze všeho nejradši měla jednoho muže na celý život, jsem takový typ. Jenže osud tomu chtěl jinak. Ani v tomto případě není moje cesta úplně rovná.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.