Jak se vystudovaná historička dostane ke kožichům?
Přes šaty, pro ty mám velikou vášeň od malička. Nepřemýšlela jsem, odkud se to bere, došlo mi to až v dospělosti. Dědečka - krejčího jsem nepoznala, babičku – švadlenu ano.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Tamarou Suchou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Šila vám šaty?
Šila. Hlavně realizovala blbosti, které jsem si vymýšlela. O řemeslu jsem neuvažovala, protože mi šlo dobře učení. Dneska vidím, že to bylo správně, hlava se má zaměstnat. Vystudovala jsem gymnázium a historii, ale tím oborem jsem se živit nechtěla. Zlákal mě svět reklamy, tehdy po revoluci úplně nový obor.
Kdy jste se začala živit módou?
To bylo postupné. Mezi dvěma dětmi máme velké odstupy, občas jsem pro někoho něco dělala, spíš drobnosti. Pak se to překlopilo, protože jak celý život řeším šaty a kožichy, okolí mi začalo říkat: „To sis vymyslela? Já chci taky.“ Přátelé mi dodali kuráž.
Jak vlastně ten materiál vnímáte?
Že kožešina má být běžnou součástí šatníku. To jsem nevymyslela já, první s tím přišel Karl Lagerfeld, když pracoval pro značku Fendi. Začal zacházet s kožešinou jako s látkou a takhle se snažím přistupovat k materiálu i já. Klidně si pak ke kožichu vezmu tenisky a jdu do sámošky. Samozřejmě kožešina chce určité zacházení a péči, ale není jen ztělesnění snobství.
Ovlivňují vás módní trendy?
Moje věci jsou nadčasové, ale jak je nosíme, je součástí trendu. Považuju za důležité, že když člověka něco nudí nebo otráví, může to upravit. Chodím po obchodech s oblečením, tam najdu spoustu věcí, které lze propojit s kožešinou. Pořád něco vstřebávám, sleduju, co vymýšlejí kožešníci a módní domy, jak kožichy nosí holky. Dobrým zdrojem street módy je třeba pinterest - sociální síť s inspirativními obrázky z jakékoliv oblasti.
Co tam ukládáte?
Vytvořila jsem si nástěnku, kde mám sbírku asi třinácti set kožichů. Ne všechny se mi líbí, ale je na nich třeba detail, který mě zaujal. Jedu v kožichách celý rok, z hlavy je nikdy nedostanu.
Tamara Suchá
|
Jak se srovnáváte při práci s kožešinami s etikou?
S novými nepracuju, ale když už zvíře padlo na oltář odívání, chci, ať slouží dál. Dneska je móda všechno recyklovat, já se s tím zdánlivě svezla, ale můj koncept je starý už dvacet let. Předběhla jsem dobu. Odmítání kožešin je podle mě jedním z novodobých předsudků. Většina z nás nosí kožené boty a ráda si dá jehněčí, jenomže když jde o kožichy, dojímá se nad zabíjením jehňat. Přijde mi to pokrytecké
Máte pragmatický přístup ke zvířatům, protože váš druhý dědeček byl Kozák?
Zřejmě. Dědeček měl jako každý Kozák silný vztah k přírodě, k půdě a ke zvířatům. Součástí kavkazské uniformy byla perziánová čapka a plášť. Ovce patřily do života, chovaly se, aby přinesly užitek. Dědeček musel za revoluce z Ruska odejít, protože by poslali na Sibiř, kde skončila část jeho rodiny, nebo pověsili. Byl vybrán do doprovodu Jeho imperátorského veličenstva, následníka trůnu Alexeje, a to nebyl za bolševiků ideální kádrový profil. Sem přišel v sedmnácti a velice si vážil vzdělání, které tu získal, splácel ho pracovitostí. Prvních dvacet let neměl žádnou dovolenou. Jako inženýr agronom vedl statkářům hospodářství, po převratu dělal vedoucího státního statku.
Tohohle dědečka jste poznala?
Jako malá, zemřel, když mi bylo šest. Když jsem si jako čerstvě dospělá upravila perzián a k němu si vzala vysoké kozačky, otec řekl: „Děda by byl na tebe tak hrdý.“ Tak jsem si pomyslela, že ke mě perzián díky dědečkovi patří.
