Co vás v první chvíli napadlo, když jste se dozvěděl, že manželka bude na vozíčku?
Bral jsem to jako životní situaci, před kterou je člověk postavený, kterou život přináší. Když se něco takového stane, nevíte, proč se to děje, ani nemá cenu ptát se po smyslu. Ten vám aspoň v první chvíli zůstává utajen. Člověk může přijmout osud a snažit se odžít každý jednotlivý den, jak nejlépe to svede, a moc nekoukat dopředu. To jsem dělal a dobře jsem udělal.
Jak to myslíte?
Protože časem zjistíte, že to všechno je k něčemu dobré. Že každý kříž, který život přináší, když se k němu dobře postavíte, tak většinou taky dostanete shůry dost síly na to, abyste ho zvládnul. Zkraje to je ale vždycky dost těžké. Vždycky.
Co například?
Třeba když vyjedete poprvé s vozíkem na ulici a oba dva jste mediálně známí, tak je to taková malá pouliční senzace. Když s ním vyjedete popáté, už vám to tak nepřijde, když s ním vyjedete popadesáté, tak se to dá velmi slušně vydržet, a když s ním vyjedete popětitisící, tak už ani nevíte, že ten vozík vezete. Je součástí vašeho života, zakombinovali jste ho tam. Vlastně vás ani nijak netrápí, protože se s ním dá velmi dobře žít. Samozřejmě hodně záleží na tom, komu se něco takového stane, jak je schopný všechno unést. Vy můžete udělat jen to, že se mu pokusíte pomoct a být oporou, jak nejlépe dovedete.
Změnilo se od roku 1986, kdy žena onemocněla, chování lidí vůči vozíčkářům?
Samozřejmě, po roce 1989 přestali handicapovaní lidé zůstávat v ústavech. Všichni víme, že předešlý režim měl tendenci je izolovat, protože se to nehodilo do té radostné socialistické výkladní skříně. Dneska se na ně daleko víc myslí. Tím pádem se handicapovaní dostanou mezi zdravé, a to je dobře, protože to potřebují obě skupiny. Handicapovaní potřebují pomoc zdravých a zdraví zase potřebují vidět, že to má někdo v životě možná těžší. Navíc si uvědomí, že si mají vážit svého zdraví. Už není taková senzace vidět vozíčkáře a lidé k nim přistupují přirozeněji.
Co na tom všem pro vás bylo nejhorší?
Začátek. Mně bylo osmadvacet, ženě šestadvacet, oba nás to zastihlo absolutně nepřipravené, bez varování. Byli jsme ve věku, kdy vás vůbec nenapadne, že by vás něco takového mohlo potkat. Musíte se potýkat se spoustou věcí, třeba s bydlením. Žili jsme v panelákovém bytě, ke kterému vedlo třiadvacet venkovních schodů. Jezdili jsme po nich sedm let. Než jsme našli bydlení, kde se můžete s vozíkem pohybovat, tak jsme si to opravdu „užili“. Začátky byly těžké pro oba. Samozřejmě pro Markétu daleko horší, i když ona je extrémně, opravdu extrémně statečný člověk. Její přístup k vlastnímu handicapu je něco výjimečného i mezi postiženými, a že jsem jich za ta léta poznal spoustu. Je opravdu výjimečná a mimořádná v tom, jak dobře situaci zvládá, že se přes to byla schopná dostat. Zkraje to ovšem snadné nebylo, protože vám to úplně změní život.
Jak dlouho manželka ležela v nemocnici?
První rok jsme po špitálech strávili skoro celý. Nejdříve na ARO, pak na rehabilitaci, později v rehabilitačním ústavu. Jezdili jsme do Karviné, kde nám moc pomohli, ale bylo to z ruky. Tehdy jsem měl trabanta, a než jsem s ním dojel těch tři sta kilometrů, nebo kolik to je, byla to opravdu dlouhá pouť. Do toho všeho musíte samozřejmě nějak zvládat svoji profesi.
Jak často jste u ní byl?
Když byla na ARO, tak denně.
Pomohli vám lékaři zvládat situaci, nebo jste zkoušeli metodu pokusu a omylu?
Obojí je pravdou. Doktoři byli ohromní. Měli jsme na ně velké štěstí. Asi je výhoda, když se něco takového stane někomu známému. Přijdete a oni vás vlastně znají, mnoho věcí vám to ulehčí. Má to i nevýhody. Třeba právě když vyjdete na ulici, vzbuzujete daleko větší pozornost.
Měl jste tendenci ženu litovat?
Samozřejmě, že litujete svého partnera. Je těžké dívat se na někoho, koho milujete, když trpí a vlastně mu nemůžete pomoc jinak, než že sedíte vedle něj. Ale už to samo o sobě k něčemu je. Litoval jsem ji, protože ona si zkraje prošla opravdovým peklem. Teď mám druhý problém, protože dnes ji nevnímám jako nemocnou.
Co je na tom za problém?
My jsme si už tak zvykli, že postižení vůbec nevnímáme. A já si občas stěžuju na úplné pitomosti. Teď třeba mám trombózu v lýtku a musím nosit stahovací punčochu. Když jsem si Markétě postěžoval, tak se začala opravdu hodně srdečně smát.
To chápu.
Přišlo jí komické, že to říkám zrovna jí. Ale je to opravdu tím, že už ji těžko vnímám jako nemocného člověka. Beru ji jako zdravou.
A politovala vás aspoň trochu? Muži to přeci potřebují.
Ne, smála se mi! (směje se) Pak sice trochu jo, tak v mezích manželského soužití, ale hlavně se smála. A já pak už taky. Uvědomíte si, že prkotiny, které se dějí vám, a ve vašich očích jsou veliké, jsou banální, když máte vedle sebe někoho, kdo musí zvládat tisíckrát horší věci.
Museli jste někdy za ta léta vyhledat psychologa, aby vám poradil, pomohl?
To jsme nepotřebovali. Psychologové byli v nemocnicích, ale to spíš patřilo k zábavným návštěvám pro nás oba. Probíhalo to tak, že přišel psycholog, který Markétu vůbec neznal. Nemohl odhadnout, jak je na tom psychicky, přinesl dětskou knížku a řekl: „Tak mi ukažte rybičku, koníka...“ Markéta velmi ochotně zvířátka ukazovala, přestože nikdy neměla sebemenší psychický problém. Žádný. Ale byla velmi trpělivá, vždycky všechno ukázala a jim to udělalo radost. Dost jsme se tomu tenkrát nařehtali.
Promiňte, že se takhle zeptám, ale měl jste někdy takovou krizi, že jste si řekl, že se sbalíte a od manželky odejdete?
Až takhle to nebylo nikdy. O tom jsem nikdy neuvažoval, ale krize jsou, ty se vám nevyhnou. To je příliš silná káva na to, aby se vám mohla vyhnout. Přichází, ale člověk je musí přežít.
A manželka? Řekla vám třeba, abyste odešel a našel si jinou ženu?
To taky ne. Samozřejmě nemůžu říct, že bychom byli ideální pár, který se nikdy nepohádá, to se děje. Když jsme se poprvé „kousli“, tak jsem si řekl, že to začíná být dobré, že všechno je tak, jak má být. I hádky přeci k manželství patří.
Jak reagovali známí, když se vrátila z nemocnice? Věděli, jak se k ní chovat?
Jak kdo. Pro někoho to byl šok, protože Markéta vypadala jinak, nečekali to. Ale naši kamarádi si rychle zvykli, úplně se adaptovali na tu situaci a hodně nám pomohli. Alfa a omega je psychika člověka, kterému se něco takového stane. To, čím pohne a nepohne, není až tak podstatné, důležité je, jak postižená je osobnost. A když není, tak je to v podstatě, jako když si necháte přešít šatník. Sice se do všeho nevejdete, ale pořád jste stejný člověk.
Jak se tedy s něčím takovým vyrovnat?
Strašně záleží na tom ,jak ke všemu oba přistoupí. Číslo jedna je ten, komu se to stane. Podstatná je síla jeho osobnosti, protože často to postižený dokáže udělat partnerovi, i když ten se sebevíc snaží, tak obtížné, že se to prostě vydržet nedá. Když si začne stěžovat, začne se litovat, tak partner nejenže se o něj musí starat, ale ještě spotřebuje spoustu psychické energie na to, aby mu vymlouval nevymluvitelné. Přitom to k ničemu nevede, změnit to nemůžete. Situace je taková, jaká je. Musíte to přijmout. Je to kříž, ale každý má v životě nějaký kříž. Tenhle jsme si aspoň nestloukli. Nejhorší jsou ty, které si stloukáte sami, a pak na nich skončíte. Za ten náš nikdo nemohl.
Vydržel byste sám se sebou na místě své manželky?
Tak to nevím. Neumím si představit, jak bych se choval, kdyby taková věc postihla mě. Ale vím, že chlapi jsou v tomto směru měkčí než ženy. Ženy mají víc síly. Všimněte si, že na veterině nejvíc řvou psi, feny jsou relativně v klidu. Velcí psi, machové, ti řvou na celou čekárnu.
