Ona

Světlana Nálepková | foto: Archiv S.N.

Světlana Nálepková: Od mužů už nemůžeme čekat vůbec nic

  • 143
Když se řekne Světlana Nálepková, starší si možná vybaví Mimtrio, jiní její zálibu v koních a milovníci hudby zase sytý hlas, který tak skvěle interpretuje francouzské šansony.


Jako zpěvačka inklinujete k písničkám z počátku minulého století. Co vás na nich přitahuje?
Lidé se mě často ptají, proč vlastně zpívám písničky právě z této doby. Na to je jednoduchá odpověď: z mého pohledu je první republika vrcholným obdobím jak z hlediska kulturního, tak i společenského. Patří sem samozřejmě i krásná muzika, která vznikala vedle architektury či výtvarného umění a je nesmírně pozitivní. Já tomu říkám, že má pozitivní fluido. Swingové melodie jsou veselé a období první republiky mám ráda, proto se sem tak ráda hudebně vracím.

Mají v sobě tehdejší šlágry něco, co dnešním hitům chybí?
Řekla bych, že určitou dávku romantiky a sentimentu, což u dnešní muziky postrádám. Ale nejsem si jista, jestli to současné generaci nějak vadí. My jsme vyrůstali ve zcela jiné době, proto je pro nás obtížné některé věci strávit. Nynějším písničkám možná schází víc vtipu nebo ironie, zkrátka humoru. Staré písničky, jak se dříve říkalo šlágry, tohle v sobě mají, a proto jsou ještě dnes tak posluchačsky přitažlivé.

Jsem dívka k rytmu zrozená je jedna z mnoha slavných písní, které interpretujete. Co myslíte, k čemu jste zrozená vy?
Nevylučuji, že i k rytmu. U nás se geny totiž pěkně promíchaly. Po předcích jsem zdědila temperament a věčný neklid. Tyto vlastnosti jsou mi v podstatě životním hnacím motorem. Vzpomínám, jak moje maminka často chodila nešťastná z třídních schůzek. Vyučující si stěžovali na moji hyperaktivitu a je možné, že kvůli mně zestárli o deset let. Je však těžké definovat, k čemu je člověk zrozený. Ale vzhledem k mému temperamentu nikoho nepřekvapí, že u mě rytmus hraje jednu z hlavních rolí.

Pokud byste měla dostat do vínku hlas některé z dřívějších hvězdných zpěvaček, ovšem kompletně i s jejím osudem, kterou byste zvolila?
Jsem velký fanda a čtivec všech biografií a autobiografií. Osudy slavných mě velice zajímají. Když se však do vzpomínkové literatury pozorně začtete, tak záhy zjistíte, že většina velkých osobností neměla právě na růžích ustláno a jejich osudy bývají často nesmírně smutné až tragické. Nevím, jestli z nich vůbec někdo prožil celý život úžasně, aby byl až do konce spokojený, nebyl opuštěný a zhrzený...  Týká se to samozřejmě i zpěvaček, jejichž repertoár mám možnost zpívat. Když porovnáte celý jejich život, tak se chvíli hřály na výsluní a po všem pěkném, co pro hudbu vykonaly, kolik lidí svými písněmi potěšily, by si zasloužily alespoň důstojný závěr života. Ale opak je pravdou.  Proto bych nezvolila asi žádnou z nich.

Je i vaše nová deska z prvorepublikové kategorie?
Já jsem tentokrát udělala malý úkrok stranou. Jde o nový projekt českých a francouzských šansonů. Jsou skvěle přebásněny Jiřím Dědečkem a Václavem Koptou. Ale odbočila jsem ze starých osvědčených kolejí a zkusila nové aranže. Takže písničky, které už mají nějaký ten pátek za sebou, zní v této úpravě velmi současně. Deska se jmenuje Láska se vrací a je – jak jinak - samozřejmě celá o lásce. Většinou o zhrzené lásce, nenaplněné. Myslím, že potěší především ženy.

Je hodně těžké vydat novou desku?
Kromě dobrého hudebního projektu je neméně důležité finanční zázemí. Já jsem na desku hodně dlouho sháněla peníze. Nakonec se mi to podařilo a deska se natočila. Až pak jsem zjistila, že ty peníze byl podvod, a že jsem do toho zahučela penězi svými, ale strašlivě. Teď můžu jen doufat, že se mi to nějakým způsobem vrátí... za dvacet let (smích).

Co se vám vybaví, když se řekne Edith Piaf?
Velký hlas a tragický osud. Myslím, že její život nebyl nuda. Na jedné straně byl nesmírně veselý a bohémský, ale na druhé straně krutý. I když měla velké štěstí, že potkala svého posledního partnera Thea a neumírala sama. Ale odcházela z našeho světa jako troska. Ze současného pohledu umírala v dost raném věku, jestli se to tak dá říct, ale zdravotně i psychicky to byl úplně vyřízený člověk. Její život byl velký kontrast. Na jedné straně obdivuhodný hlas a úžasné umění, na druhou stranu nelehký život a hodně smutný jeho závěr.

Ještě bych zůstala na okamžik u Edith Piaf. Chápete ji jako žena ženu?
Ano, určitě. I když pro mě byla spousta věcí až nepochopitelných. Protože ona byla vyloženě nespoutaný temperament, neprosto nezkrotná, velmi živočišná, komplikovaná. V jejím životě jsou i věci, které nelze tak úplně pochopit a strávit. Ale Edith Piaf byla především ženská každým coulem. Emoce s ní strašným způsobem mávaly a řídily její život. Rozum byl v tomto případě spíš upozaděný. Ale já ji velmi chápu.

Muzika vás často zavádí do dob minulých. Nepřipadá vám, že současným mužům schází dřívější šarm, noblesa a zdvořilost?
To rozhodně a nejenom mužům. Naši mladí muži by se měli učit alespoň z filmů pro pamětníky. Ale bohužel, tato doba je už přímo zvlčilá a to, kam jsme se v zásadách slušného chování posunuli, je taková hrůza, až si říkám, co bychom nakonec sami od sebe chtěli, že? A od opačného pohlaví mi přijde, že už nemůžeme čekat vůbec nic.

Jaké vlastnosti by měl mít muž, aby vám imponoval?
Rozhodně velkorysost. Intelekt taky není na škodu, že jo (smích), smysl pro humor a galantnost, pozornost a rozhodně ne lakota. Nesnáším lakomé lidi. Tak to jsou základní vlastnosti, které mi u mužů imponují. Ale málokdy je najdete.

Nepřipadají vám dnešní muži tak trochu jako citoví lenoši?
Není to otázka jen mužů, i ženy mají problém citově investovat. Důvod může být buď kvůli nějakému předešlému zklamání, nebo kvůli kariéře. Prostě spousta žen se dnes  řadí svým společenským postavením na úroveň mužů nebo i výš. Občas si říkám, že jsme to s tou emancipací asi trošku přehnaly. Úloha matky a strážkyně domácího krbu je spíše upozaděná. Teď se hlavně vydělávají peníze a dělá se kariéra. Pak jsou ženy schopny jen velmi obtížně citově investovat. Některé to nedokážou vůbec. Pokud prožily velké či tragické zklamání a uzavírají se do čím dál větší ulity, potom je to s city velmi složité. Naše doba není lehká.

Možná i z profesního hlediska je dnes bezpečnější neodhalovat příliš své nitro.
To určitě. Já jsem spíš opačný typ člověka. Jsem velice sdílná a mnohokrát se mi to opravdu nevyplatilo. Říkala jsem si, že už bych se měla poučit a tolik se neotevírat, protože je to velmi lehce zneužitelné.

Co pro vás znamená víc - když svého partnera ve společnosti představujete jako svého přítele, nebo jako svého manžela?
Zažila jsem obé a musím říct, že v tom žádný rozdíl není. Že by bylo víc, pokud je to manžel, a ne přítel? Určitě ne. Ale mnozí lidé to tak chápou, že když máte manžela, tak je to něco jako svazek do konce života. Jenže on to nemusí být svazek do konce života. Když se podíváte, jak se každé druhé manželství rozvádí, tak je to pofiderní.

Dnes je trend, že homosexuální páry touží uzavírat manželství a heterosexuální se mu vyhýbají, upřednostňují soužití bez sňatku. Co o tom soudíte?
Myslím si, že to má každý jednou zkusit. Proto se zejména mladí lidé do svateb docela hrnou a chápu je. Už míň to chápu u starších párů. Myslím, že do budoucna bude většina lidí žít - jak se říká - na hromádce a ještě horší prognózy prorokují, že "v singlu". Soužití v jedné domácnosti prý bude opadat, a život ve dvojici snad nemá vůbec budoucnost. Tak nevím. U starších párů připadají sňatky v úvahu, pokud je tam nějaký majetek a chtějí zajistit jeden druhého, to samozřejmě taky chápu. A u homosexuálních párů? Hlavní důvod bude ve skutečnosti, že jejich společné soužití dlouho nemohlo být oficiálně posvěceno. Když nyní tato možnost je, chtějí ukázat gesto, jako že teď už můžeme, tak se vezmeme, abychom celému světu předvedli, že chceme být spolu. Možná to pomalu taky vyšumí.

Co potřebujete k tomu, abyste měla pocit domova?
Být s někým, s kým je mi dobře. Být obklopena přáteli. Být s dítětem na místě, kde jsem šťastná, a s lidmi, které mám ráda.

Baví vás spíš domov budovat nebo až druhá fáze, takzvané hnízdění?
Protože jsem vybudovala asi čtyři domy, tak už bych do toho asi těžko šla popáté, to mě nebaví. Kdyby se jednalo o budování v normálních podmínkách, v normální společnosti, tak snad. Ale tady v tom Klondiku je hrůza cokoli dělat. Takže mě spíš baví to hnízdění, dělání tepla domova. Ale stavět už bych fakt nechtěla. (smích)

Bez čeho si svůj současný život neumíte představit?
Rozhodně bez lásky. Říkám, že to je to nejhlavnější, co člověk v životě musí mít. Bez ní je život strašně smutný. A samozřejmě bez práce, protože se musím živit. Zatím jsem neměla to štěstí, že by se o mě chtěl někdo starat. Naštěstí mě práce ještě stále baví, ne úplně všechno, ale spousta věcí ano. A samozřejmě bez dítěte. To jsou základní věci. A taky bez přátel by to nebylo ono.

Když se vrátíme k vaší profesi, těší vás spíš vymodlená role nebo taková, která vám nečekaně spadne do klína?
Myslím, že spíš ta, co spadne do klína.

Jak moc je k vám v tomto směru štědrá televize?
Já jsem za svůj život pracovala v televizi opravdu hodně. Teď jsem točila Úsměvy s Jaromírem Hanzlíkem a byla jsem až překvapena. Volal mi pan dramaturg Oplustil, že si z archivu vytřídí nějaké věci, udělá výběr. Pak mi řekl: "Světlano, vy nemáte představu, kolik jste toho natočila. Nějakých tři sta nebo pět set zábavních pořadů." Divila jsem se, že tolik. To je prokazatelný důkaz, jak moc jsem pracovala. Musím říct, že i v poslední době jsem občas něco natočila, ale mnoho příležitostí jsem nedostala. Teď se roztrhl seriálový pytel, tak jsem si říkala, jestli mě třeba někdo osloví. Dlouho se nic nedělo, až teď jsem vstoupila do nového seriálu na Nově. Právě jsme začali točit. Takže po delší době dělám opět v televizi.

Pokud vím, měl by se seriál jmenovat První krok...
Ano. První krok.

A v souvislosti s vaší rolí, myslíte, že je v obyčejném životě možné, aby se žena skutečně až v dospělosti proměnila ze škaredého káčátka v krásnou labuť? Jde to vůbec? Ať je to proměna duševní nebo vnější?
Já myslím, že ano. Nevím, jestli má každá tu možnost, ale myslím, že šance cokoli zlepšit tu vždycky je.

Pakliže žena dostane do vínku takový půvab, jakým oplýváte vy, jak by s ním měla zacházet?
Těžko říct. Já jsem hrozně neukázněný člověk. Nemůžu se pochlubit tím, že bych žila naprosto spořádaně a dodržovala životosprávu, nekouřila, nepila...  Ale zvláště s přibývajícím věkem je zapotřebí se o sebe trošku starat. Prostě se sebou něco dělat. Nemyslím jen kosmetiku, ale i cvičení, zkrátka už to nejde samo. Jakmile vám uhodí určitý věk, už si pro sebe musíte vyhradit čas. Ale stejně důležitý je duševní stav. Ten se na člověku okamžitě odrazí i zvenčí. Je nutná vnitřní pohoda a smíření. Smíření se sebou i s věcmi, které člověka třeba celý život trápily. Teprve pak můžeme k lidem vyzařovat něco pěkného.

Jste hodně emotivní žena, nebo už máte všechno pod kontrolou a dovedete s emocemi zacházet?
Já vůbec neumím s emocemi zacházet. Dříve to bylo horší, ale stářím nekontrolované vzrušení opadává (smích), zklidňuji se. Hrozně se mi ulevilo. Ale jinak jsem vždycky byla hodně emocionální člověk a rozum stál někde v pozadí. Mnohokrát mi to i ublížilo, častokrát jsem díky tomu padla až na dno, ale už jsem zkrátka taková povaha a vím, že jiná nebudu. Kdyby mi tisíckrát někdo říkal, abych na to šla pomalu, já ne!

Co myslíte, v jaké životní fázi se teď nacházíte?
Teď prožívám celkem zajímavé období. Najednou mám pocit, že mě už spousta věcí nevyvede hned z míry. Člověk se jakoby srovnává. Těším se, že teprve začnu zúročovat, co jsem za celý život načerpala a naučila se. Právě teď by mohla přijít doba, kdy bych to vše uměla dobře použít. Hodně věcí si srovnávám v hlavě a vím, že už nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Že už umím třídit zrno od plev. Teď by moje tvůrčí práce mohla být ještě mnohem kvalitnější.

A co vám teď dělá radost z pracovního hlediska?
Určitě práce na zmíněném seriálu. Jak se v divadle stále setkávám se stejnými lidmi, začíná to hrozit stereotypem. Tohle je najednou jiný způsob práce, jiný okruh lidí, nový. Baví mě, že je to pestřejší. A teď mi spadla do klína i krásná divadelní role. Už jsme to nazkoušeli, měli jsme premiéru na festivalu ve Švihově a na konec listopadu je naplánována pražská premiéra v Divadle pod Palmovkou. Je to úžasná Albeeho hra Kdo je Sylvie? Občas sem s ní jezdí slovenská divadla. Já jsem byla po dlouhé době úplně nadšená, už když jsem to četla. Moje role je geniálně napsaná. A přišla ke mně přesně v tom dobrém věku, kdy má žena za sebou už nějaké zkušenosti a najednou ví, o čem je řeč.

Má tato hra ambice oslovit diváky?
Víte co, já nevím. Ta hra je zvláštní. Na jednu stranu to je velká legrace, kdy lidi umírají smíchy, a najednou vám zatrne, protože je to hrůza. Ale nejde jen o fakt, že on se zamiluje do kozy a že tam je nějaká zoofilie. Je to hra o vztazích obecně, o společnosti, o vztazích mezi ženou a mužem, o zradách a všech partnerských věcech, které se odehrávají. Je to specifická hra a někdo ji může odmítnout. Možná je místy i vulgární, i když my jsme ta místa hodně seškrtali. Těžko říct, jak široké spektrum lidí tato hra může oslovit, ale mně se moc líbí.

Co byste ze všeho nejvíc přála sama sobě?
Sama sobě? Aby člověk nebyl neskromnej (smích). Asi žít v klidu, mít partnera, na kterého se můžu spolehnout, nemyslím finančně, spíš psychicky, životně. Abych měla dost peněz na to, žít na takové úrovni, na jakou jsem zvyklá, aby se najednou něco zlého nestalo, a aby člověk nezůstal bez peněz a bez práce, to je hodně důležité. Abych si všechno mohla ještě užít, cestovat, prostě normálně vegetovat.

Světlana Nálepková

* Narodila se 2. července 1960 v Praze a zde také vystudovala hudebně dramatickou konzervatoř.

* V letech 1980-89 hostovala v divadle Ypsilon, od roku 1993 pak po čtyři léta v hudebním divadle v Karlíně, v letech 1979-1989 působila v pantomimické skupině svého prvního manžela Michala Nesvadby Mimtrio.

* Mezi řadu jejích úspěšných samostatných projektů patří Sněhurka na trampolíně (1986), Tenhleten Manhattan a jiné vedlejší příznaky (1990), Marlene - písně Marlene Dietrichové zpívá S. Nálepková (1995 a obnovená premiéra jaro 2005), Láska je fata morgána (1997) a v poslední době Milovat k smrti – malý muzikál o neobyčejné šansoniérce Edith Piaf (2003).

* Jako zpěvačka se zamilovala do písniček 20., 30. a 40. let. Na CD vydala tituly Marlene, Láska je fata morgána, Jsem dívka k rytmu zrozená a Nelituj – nejkrásnější písně Edith Piaf zpívá Světlana Nálepková.

* S Michalem Nesvadbou má nyní již dospělou dceru Josefínu.