Klára Antošová

Klára Antošová | foto: Lukáš Faltýnek

Svět očima dětí

  • 2
Teta Kateřina, postava ze Saturnina pana Jirotky, je úplně jiná teta než já. Nevím přesně, kdy a kde nastala chyba, ale zjistila jsem, že u svých neteří vůbec nemám autoritu.

Vzpomínám na svůj respekt z tet, některým jsem se i bála tykat, natož abych jim na otázku, co měli ve školce k obědu, s klidem a pěkně nahlas odpověděla: "Prd a vořech!"

Napadlo mě zeptat se, zda jí to chutnalo a jak vlastně takový "prd a vořech" chutná, ale vím, že bych slyšela další ne příliš vhodná slova, proto jsem to zkusila výchovně.

"Jak to mluvíš s tetou, uvědomuješ si, že jsem dospělá, jako tvoji rodičové, jako paní učitelky ve školce, jako paní holička!" vybuchnu žalostně.

Rychle jsem se dozvěděla, že nejsem žádná teta, protože nejsem dospělá, jsem úplně normální dítě. No nazdar, proběhne mi hlavou.

"Proč myslíš, že nejsem dospělá? Nevšimla sis, jak jsem oproti tobě velká?" ptám se trošku vyděšeně pětileté holčičky Terezky.

"Protože chodíš do školy!" vykřikne. "Všechny děti chodí do školky nebo do školy."

Vysvětlovat jí vzdělávací systém České republiky včetně vysokého školství jsem si netroufla.

"I dospělí někdy chodí do školy, aby se více dozvěděli," odpovídám.

"Seš dítě! Máš dětskej pokojíček a úplně sama pro sebe. Máš i hračky! Seš dítě babičky a dědy - jestli sis toho ještě nevšimla! Já to vím už dávno," zvyšuje na mě hlas svou argumentací. Babička nás slyší a snaží se mě zastat. "Terezko, ona je vážně dospělá, nemůžeš se k ní chovat jako k dětem ve školce."

"Mě to neba," ukončí rozepři pěkně po dětsku Terda a odchází do mého pokojíčku.

Začíná další boj. "Tak se podívej, jak na ty děti působíš, podívej se, kolik ti je, ty se chováš jak jim rovná, je to normální? Zamysli se nad sebou. Jiný v tvým věku už jsou schopný postarat se o rodinu, uvařej, ukliděj, a ty...," spouští proti mně i máma a její monolog končí jako vždy u toho, co všechno dělala a zařizovala ona v mém věku. A jak byl život tenkrát drsný a my si ničeho nevážíme.

Hezky jsi mi to Terdo zavařila, říkám si v duchu. A mám na ni lehký vztek. Nakonec reaguji úplně stejně jako ona, došly mi argumenty a síla a odcházím do svého dětského pokoje, kde si už spokojeně hraje Terda s "mými panenkami". Usmívá se na mě. Jako by se vůbec nic nestalo, to je liška ryšavá, říkám si.

"Budem si hrát na školu, jo?" navrhuje. Přitakávám. Píšu domácí úkoly, čtu nahlas, a dokonce překonávám překážkovou dráhu v hodině tělocviku. Za všechny úkoly dostávám samé jedničky. Tak to je asi taková její forma omluvy, říkám si. A vztek ze mě pomalu vyprchává.

"Teď si budem hrát na holičku!" změní náhle hru Terda. "Dobrý den, paní. Jak si to přejete?" vyká mi. "Jako obvykle, umýt a ostříhat," odpovídám. "Tak se posaďte...," říká Terda a pouští se "jako" do práce. Přes ramena mi přehodí šátek, myje mi hlavu, češe mě, šermuje mi kolem hlavy nůžkama.

Tak to asi pochopila a smířila se s tím. Koneckonců i jedničky jsem dostala, teď mi dokonce u holiče vyká, to jsme na ni s babičkou asi zapůsobily. Ulevuje se mi. Při odchodu z "kadeřnictví" dokonce dostávám slevu pro stálé zákazníky. Na oplátku nechávám spropitné. "Tak Teri, jdeme domů, oblíkej se," velí babička.

"Proč se neoblíkáš?" ptá se Terda.

"Nejedu s váma," vysvětluji. "Ty tu budeš sama?" dostávám další otázku. Vypadá překvapeně. "Ne, jedu vlakem, do Prahy," odvětím.

"Sama? A to tě babička samotnou pustí?" udiveně se ptá Terezka.

"Mně by to teda moje máma nedovolila," dodává a kroutí hlavou.

Autorce Kláře Antošové je 30 let. Vystudovala informatiku, absolvovala kurzy tvůrčího psaní a Letní školu žurnalistiky a poprvé publikovala v Lidových novinách. Pracuje v oblasti personalistiky, speciálně pro obor informační a komunikační technologie.