Jmenuji se Magdaléna a je mi 27 let. Mám ráda život, zábavu, společnost. A najednou jsem se dobrovolně rozhodla vdát za člověka, kterého jsem znala jen krátce. Jenže on mě pobláznil a já byla přesvědčená, že svatba je to nejlepší, co mohu udělat, abych si ho udržela.
Život rodičů mě od závazků odradil
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jsem holka z malého města, nejstarší ze čtyř dětí, nejmladší sestře je osm let. Moje máma mě měla sotva ve dvaceti. Ještě zdaleka jí není padesát, a když se na ni podívám, říkám si, že bych takhle nikdy dopadnout nechtěla. Maminka je uštvaná, na sebe nemá vůbec čas.
Život mých rodičů se točí jen kolem dětí, domu a zahrady. Nepamatuji, že by si ti dva někdy udělali chvilku jen sami pro sebe. Když jsem se nabídla, že nejmladší sourozence pohlídám, aby mohli spolu někam aspoň na pár dní odjet a odpočinout si, máma mi řekla, že ani neví, co by kde sami dělali, že si ani nedovede představit, o čem by si povídali.
A takový život já rozhodně mít nechtěla. To byl i důvod, proč jsem si po maturitě našla práci v cestovní kanceláři v Praze a z domova odešla. Samozřejmě své rodiče i sourozence pravidelně navštěvuji, ale nikdy bych nechtěla skončit jako moje máma. Po pár letech jsem si na hypotéku pořídila malinkou garsonku a spokojeně si užívala svobodný život.
V Praze jsem si našla spoustu přátel, také jsem měla několik známostí, ale když vypadaly moc vážně, vždy jsem vycouvala. Představa, že se vdám a přijdou děti, mě opravdu děsila.
Zbrklá svatba
Jenže pak jsem poznala Ondřeje. Je o čtyři roky starší než já. Moc fajn kluk, podobně zaměřený jako já, miluje společnost, zábavu a rodinný život mu nic neříkal. Bláznivě jsem se zamilovala. Bydleli jsme na střídačku u mě, ale častěji u něho, má větší byt a bylo to pro nás pohodlnější. Ale doma jsme stejně moc času netrávili.
Když jsme spolu byli asi půl roku, kamarádi nás hecovali, že jsme tak nerozluční, že bychom se měli vzít. V této době, kdy spolu lidé žijí "na psí knížku" a mají děti, jsme se my, kteří o děti nestojíme a nemáme potřebu mít na náš vztah papír, do této myšlenky úplně zbláznili. A během 14 dnů jsme se vzali. Na svatbě byli jen naši kamarádi a pak následoval dva dny trvající mejdan. Mí rodiče to vzali v pohodě, ovšem Ondřejovi byli v šoku. On je totiž jejich jediný syn a bylo jim moc líto, že jim nic dopředu neřekl a na svatbu je nepozval.
Přestěhovala jsem se k Ondřejovi a svůj pidibyt pronajala dceři kolegyně z práce. Zpočátku bylo všechno v pohodě, žili jsme dál, jak jsme byli zvyklí. Jenže docela brzy začal Ondřej s tím, že bychom měli být víc doma, užívat si jeden druhého, že už ho ten život trávený zábavou a s kamarády docela dlouho nebaví a že prý doufal, že svatba to změní, že budeme pár, který chce být víc spolu. Jenže to mi před tím neřekl.
Já rozhodně netoužím dělat domácí hospodyňku, která přijde z práce a čeká na manžela s teplou večeří. A Ondřej to věděl. Taky věděl, že nechci děti (aspoň v příštích pár letech ne), a když jsme navštívili jeho rodiče, tak se mluvilo jen o vnoučatech a on rodičům přikyvoval, že ano, že na tom pracujeme.
Doma jsme se hrozně pohádali. Vynadala jsem, mu, proč rodičům tak lhal, vždyť zná můj názor a sám měl ještě nedávno stejný. A jeho odpověď? Prý si to rozmyslel a děti by už docela chtěl. Myslela jsem, že ho v tu chvíli něčím praštím.
Čím dál víc cítím, že svatba byl velký omyl. Ondřej mě tlačí do něčeho, co já nechci. Jenže na druhou stranu mi přijde nefér vykašlat se na něj a žít si svůj život jako dřív, když jsem byla svobodná, vyrážet do společnosti a za přáteli bez něj a bavit se jako dřív. Nerada bych ho dostala do řečí, že je trouba, kterému manželka flirtuje za zády s jinými a domů se vrací pozdě v noci.
Ale co s tím? Mám Ondřeje ráda, nechci mu ublížit.
Magdaléna
Názor odborníka: Zkuste si sama sebe představit za 10 let
Dobrý den Magdaléno, děkujeme vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete o tom, že půl roku po svatbě máte pocit, že to byl omyl. Svého muže máte ráda, ale nedokážete si s ním nyní představit být celý život.
Z toho, co píšete, mi připadá, že jste zřejmě opomněli probrat, co si oba se svatbou spojujete, co si slibujete od manželského života, jestli očekáváte nějakou změnu a jestli ano, jakou. Zkrátka, co vám tato změna může přinést a co vám může vzít. Nyní se cítíte pod tlakem a zároveň nechcete manželovi ublížit. Ptáte se nás, jak se máte zachovat. Co máte udělat, vám nemohu říct, a ani nikdo jiný nemůže být zodpovědný za rozhodnutí týkající se vašeho života.
Kladete nám a zároveň také sobě otázky, které vedou od varianty přizpůsobit se manželovým očekáváním, v této poloze vám však není dobře. Zvažujete možnost kompromisu. Ta je samozřejmě vždy možná, tedy v případě, že si o všem, co a jak oba cítíte a potřebujete, otevřeně promluvíte s manželem. Tam byste mohla dostat cenné podněty pro další rozhodování.
Zmiňujete také možnost ignorovat očekávání manžela. Tady se může objevit špatný pocit, ať už na vaší, nebo manželově straně, který by pravděpodobně nějak ovlivňoval vývoj vašeho vztahu. Možný je i rozvod? Zřejmě by mu předcházel také otevřený rozhovor s manželem, což je v jakémkoli partnerském vztahu vždy základ fungování a možnosti dobrat se nějakého řešení. Samozřejmě konkrétní smysl by to muselo dávat hlavně vám samotné.
Je vidět, že o těchto věcech opravdu přemýšlíte a neberete je na lehkou váhu. Ať už se rozhodnete jakkoli, moc vám přeji, abyste cítila, že je to vaše rozhodnutí, a věděla, na základě čeho jste se tak rozhodla. Věřím, že vám v rozhodování může nejvíce pomoci právě rozhovor s manželem. Někdy v podobných situacích, na životních rozcestích, pomáhá zkusit si představit, jak byste sama sebe ráda viděla za pět nebo deset let. Takovýto časový odstup může dodat potřebný nadhled nad situací. A ještě je tu vždy možnost poradit se s někým, komu důvěřujete. Může to být někdo z rodiny, kamarádka nebo někdo z odborníků, psycholog nebo psychoterapeut, který vám dokáže pomoci se v situaci lépe zorientovat. Držím vám palce.
Yvona Holčáková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 12. května 2014. Anketa je uzavřena.
