Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Po válce jsme museli zůstat doma, vzpomíná sudetská Němka

  0:56aktualizováno  0:56
I v dějinách existují výjimky. Když museli všichni Němci po válce opustit Československo, rodina Angely Friedbergerové ze šumavské Zátoně nesměla. Zůstali i přesto, že by nakonec bývali s ostatními německými sousedy ze vsi odešli docela rádi.

Angela Šimonová, za svobodna Friedbergerová, ze Zátoně na Šumavě | foto: Pavla Matějů, iDNES.cz

Zatímco odsunuté rodiny se v Německu brzy vzpamatovaly, ty, které zůstaly, tu ještě léta třely jen bídu s nouzí. „To víte, že maminka ještě dlouho po válce litovala, že jsme neodjeli,“ vzpomíná osmdesátiletá Angela Šimonová, rozená Friedbergerová.

Paměť národa

„Rodinná paměť národa se utváří při vyprávění z generace na generaci. Představuje autentické vzpomínky na události i vztahy tak, jak je lidé v dané době vnímali a také jak se měnily v čase, a to bez ohledu na to, zda existují důkazy a zda korespondují s historickými prameny.“
PhDr. Vojtěch Kyncl, HÚ AV ČR

Narodila se pět let před válkou na statku v Horních Světlých Horách blízko Strážného, pár kroků od hranice s Německem. Ani statek, ani ta vesnice už dávno nestojí. „Po válce odsud Němce vyhnali, území označili za vojenské pásmo a domy zbourali,“ začíná vyprávět jedna z posledních obyvatel malé šumavské obce, kteří tu žili ještě před válkou, kdy se ves nejmenovala Zátoň, ale Schattawa.

„Maminka chtěla porodit doma, ale byly jsme tam jen tři týdny. Pak se i se mnou vrátila na statek do Zátoně, kde hospodařila rodina mého tatínka. Bylo to tehdy asi nejbohatší hospodářství ve vsi. Měli jsme tak dvacet kusů dobytka, hodně volů, kteří tahali dříví v lese, prase, slepice. Jenže babička brzy umřela a děda hledal novou hospodyni. Máma byla z osmi dcer a nakonec právě ona to místo vzala. Tak se s tátou seznámili. Narodila jsem se já a o osm let později ještě sestra Helga,“ vypráví Angela Šimonová.

Angela s o osm let mladší sestrou Helgou.

Angela s o osm let mladší sestrou Helgou.

Malá Angela s maminkou a tatínkem před 2. světovou válkou.

Malá Angela s maminkou a tatínkem před 2. světovou válkou.

Táta musel do války

Dnes tvoří Zátoň pár chalup mezi Horní Vltavicí a Lenorou a jedna hospoda, ale před válkou tu bývaly putyky tři, stejný počet penzionů, vesnice měla svoji kapelu, vlastní pětitřídku a hrálo se tu divadlo. A žili tu převážně Němci, Čechů jen málo.

„Česky se tu nemluvilo, všechny nápisy byly německé, ale aby mladí uměli oba jazyky, rodiny si tu vyměňovaly své děti často mezi sebou. Táta vzpomínal, že měsíc měli na statku syna z české rodiny a on byl zas u nich, takže trošku česky uměl. Já se ale jako malá nikdy česky neučila,“ líčí paní Angela atmosféru zřejmě dost typickou pro české pohraničí té doby.

O Zátoni

První zmínka o Zátoni spadá do poloviny 14. století, prameny hovoří o obci Nezatony-Šatava, případně Zátonka, Ziatoncze, Žatuňka i Zátoň (podle „za tůní“, kterou tu tvořila Teplá Vltava). Název Schattawa, který se pro zdejší ves poprvé používá v polovině 15. století, vydržel i za dvousetletého panství Schwarzenbergů. Po skončení druhé světové války byla obec přejmenována na Zátoň.

Před válkou tu žilo bezmála 450 obyvatel, z toho jen slabé tři desítky Čechů, ostatní byli Němci.

Začala válka a Sudety obsadili Němci. „Nevzpomínám si, že by rodiče mluvili o nějaké zásadní změně. Žili jsme dál jako dřív, než si přišli pro tatínka. Jednoho muže v každém hospodářství nechali, ostatní dostali povolávací rozkaz, takže děda zůstal a táta musel narukovat do wehrmachtu. Byl to strašně hodnej člověk,“ vzpomíná jeho dcera a přiznává, že ho měla moc ráda, snad raději než maminku. „Když mi máma dala pár facek nebo mě třeba za trest nechala klečet v koutě a přišel táta, bylo po všem a ještě mámě vynadal,“ říká a popisuje ho jako nesmírně citlivého člověka, který v hospodářství nezabil slepici ani králíka. „To všechno musela dělat máma,“ říká Angela Šimonová.

Z fronty hned do vězení

Co s ním bylo za války, to jeho dcera přesně neví. Vrátil se jako jiný, uzavřený a zlomený člověk s žaludečními vředy a křik raněných slýchával ve dne v noci až do své smrti. „Táta byl velmi věřící a jen vím, že s vírou měl jako voják problémy. Byl jedna ruka s hornovltavickým farářem a často mě před válkou brával na faru s sebou. Kuchařka tam pro mě měla pokaždé čaj a buchtu. Za války pak, když dostal na pár dní dovolenou, šel rovnou od vlaku za farářem. Ale udělal velkou chybu! Přišel zrovna v době mše a farář sloužil v kostele. Šel tam za ním a čekal, až skončí. Když se pak po několika dnech vrátil zpátky na frontu, velitelé už věděli, že byl v uniformě v kostele, což se tehdy považovalo za její zneuctění,“ líčí paní Šimonová, co se od táty dozvěděla až dlouho po válce.

„Snad měli tátu dokonce zastřelit, ale nakonec mu jen sebrali uniformu a jako obyčejného pěšáka ho poslali do první linie sbírat raněné. Strašně špatně snášel ty hrůzy: bezmocný křik raněných, zoufalé prosby o pomoc a modlitby. Dostal žaludeční vředy a snad ho zachránilo, že musel do nemocnice,“ říká s odstupem sedmdesáti let jeho dcera.

Na konci války padl do zajetí. Angela Šimonová už po těch letech loví útržky informací, které stejně nikdy nedostala kompletní. „Když skončila válka, měl od osvoboditelů podepsanou propustku, a tak se vypravil z fronty zpátky domů. Ani ne měsíc na to si pro něj ale přišli Češi, odvezli ho a zavřeli.“

Vyhnali nás v noci z domu

Po válce museli Fridbergerovi nechat hospodářství i statek cizí rodině. Paní Angela vzpomíná, že noví hospodáři měli šest dětí a podle přízvuku je přivezli kdoví odkud. „Pamatuju si, že už byla docela zima a neměli moc co na sebe. Děda mohl dál bydlet jen ve vejminku, my se sestrou a mámou zůstaly v zadní komůrce. Ta sousedila se stájemi, v nichž od rána do večera bučely krávy bolestí. Noví správci je totiž dojili jen tehdy, když potřebovali mléko pro děti, a krávy tak měly zanícená vemena. Jednou večer už to máma nemohla poslouchat a šla je podojit. Mlíko hned vylila vedle na hnůj, pít už se nedalo. Jenže nový sedlák na nás poslal esenbáky, že jsme jim to mléko ukradli.“

Strážci zákona přišli ještě tu noc i se psy. Vyrazili dveře a řvali, co že jsme si to dovolili. „Úplně jako gestapo,“ vzpomíná osmdesátiletá paní, která však zároveň ví, že chvíle strachu, který se sestrou prožily, jsou jen zlomek toho, co ve válce vytrpěly mnohé jiné rodiny. „Psi na nás cenili zuby a já se schovala pod peřinu. Sestra, kterou máma držela v náručí, ze šoku pak týden nemluvila.“

Ještě tu noc si musela Angela s mminkou i sestrou z komůrky i ze statku odejít. Nikoho nezajímalo, kam půjdou, ani co budou jíst. Ze začátku ještě měly nějaké potravinové lístky, pak jim pomáhaly hlavně německo-české rodiny, které zůstaly a s nimiž se dobře znaly. V tu noc, co musely opustit vlastní statek, se uchýlily do nedalekého domu po tetě. Ta už byla už po smrti a strýc se synem na odsunu, takže dům zůstal prázdný. Po pár dnech za nimi přišel i děda, kterého prý opilý sedlák vyhnal z vejminku.

„Nový hospodář asi myslel, že krávy budou žít ze vzduchu a jen pokuřoval dlouhé cigáro a křičel, že je tu pánem. Jeho žena chodila dojit krávy jedině s flaškou rumu. Každý den sedlák vedl jedno dobytče do Vimperka na jatka, až jim nezbylo nic.“

Místo do Německa museli z tábora zpátky domů

V té době už povozy odvážely Němce z celého okolí do sběrných táborů k odsunu, takže i Friedbergerovi počítali s tím, že v Schattawě, v té době už přejmenované na Zátoň, dlouho nezůstanou. Netrvalo dlouho a i je odvezli do Vimperka. „Směli jsme si vzít maximálně padesát kilo. V lágru jsme se potkali s babičkou ze Světlých Hor a tetami. Máma by bývala s nimi ráda odjela, jenže Američané nechtěli do Německa posílat rodiny, které nebyly celé, a táta byl zavřenej a nikdo nevěděl, na jak dlouho. Takže nám řekli, že musíme počkat, až ho pustí.“

Angela, její sestra, maminka a děda se vrátili zpátky do Zátoně. „Nějaký čas jsme dál živořili v baráku po tetě, než nás znovu někdy na podzim šestařtyřicátého vzali do lágru po zajatcích, tentokrát do Volar. Ráno jsme dostávali černé kafe a kus chleba a v poledne bramboračku, každý den totéž. Na polívku si dobře pamatuju, protože ji asi vařili ze zmrzlých brambor, takže byla sladká. Už jsem ji pak nemohla ani pozřít, pořád jsem zvracela,“ vzpomíná paní Angela.

Naštěstí mohli občas ven z tábora a díky tomu, že děda před válkou sedlačil a měl všude známé, vždycky mu někdo nějaké jídlo dal, takže hlady rodina zase tak netrpěla. Z republiky dál odjížděly další a další transporty. Lidí v táboře ubývalo, ale Friedbergerovi a ještě pár dalších rodin i po třech měsících stále zůstávali. Dál se čekalo, až propustí zavřené muže. Jenže pak už Němci další transporty najednou přijímat nechtěli. „Řekli nám, že se na nás dostane třeba až za dva roky a že se máme vrátit domů,“ říká paní Šimonová.

Dům po tetě už mezitím obsadila jiná rodina a Friedbergerovi museli do jiného. „Ten byl totálně vyrabovaný, jedli jsme na bedně, chyběl tam nábytek. Blížila se zima a my jsme vymlácená okna zakrývali papíry, sousedka nám tam nosila v nůši dříví, abychom si mohli zatopit. Přežili jsme jen díky hodným sousedům,“ vybavuje si šumavská rodačka a přidává příhodu, která celou rodinu vytáhla z bídy.

Zachránila nás kráva

„Děda měl v Husinci vzdálenější příbuzné, to už byli Češi, a tak se jednoho dne sebral a šel k nim těch asi třicet kilometrů pěšky s ruksakem pro chleba a brambory. Když ho viděli, lamentovali, co prý s námi udělali a nandali mu jídla, že to ani unést nemohl a ještě mu s sebou přidali krávu. A že nám ji na ty dva roky do odsunu půjčí, že ji můžeme podojit, že nebudeme mít hlad a pak si ji vezmou zpátky. Jenže co děda s krávou? Museli jsme tenkrát nosit na rukou bílé pásky a nikam jsme nesměli, takže pokaždé, když slyšel, že jede auto, musel se vždycky schovat s krávou do lesa. Kdyby ho chytli, bylo by zle. Domů se vrátil za tři dny.“

Jak byla kráva, bylo po hladu a bídě. Mléko prodávali a za peníze už si nakoupili další potraviny. Jenomže platilo nařízení, že Němci nesmějí mít žádný majetek a když se rozkřiklo, že mají krávu, přišel předseda národního výboru i s esenbákem a tu krávu jim chtěli sebrat. „Děda je nakonec umluvil, že kráva není naše a že ji máme jen půjčenou, ať mu ji neberou. Nakonec mávli rukou, smilovali se, odešli a nechali nás být. Tomu esenbákovi, který bydlel pod Kubovou Hutí, jsme nadosmrti zůstali vděčni.“

Kráva Friedbergerům zůstala. Postupně ji příbuzným splatili, pak měla telátko, rodina už zase sušila seno a začala hospodařit. Po dvou letech se dozvěděli, že odsuny už skončily a že pokud chtějí pryč z Československa, musí si podat žádost. „Jenže děda jako tvrdohlavec řekl, že si žádnou žádost dávat nebudeme, že chce být vyhozený stejně jako všichni ostatní, kteří si taky žádnou žádost nedali. Jenže nás už nikdo nevyhodil. Naopak přišel freundschaft s východními Němci, pak se hranice zavřely a naopak už pak nikdo nikam nesměl. Vím, že někteří si i třeba pětkrát podali žádost o vystěhování, ale už to nešlo.“

Chalupa v Zátoni, kde Angela s rodiči, sestrou a prarodiči vyrůstala a která už na místě dávno nestojí.

Chalupa v Zátoni, kde Angela s rodiči, sestrou a prarodiči vyrůstala a která už na místě dávno nestojí.

Angelin dědeček, sedlák ze Schattawy (Zátoně), u kterého s rodiči a sestrou vyrůstala.

Angelin dědeček, sedlák ze Schattawy (Zátoně), u kterého s rodiči a sestrou vyrůstala.

Děda rozuměl stromům

Kromě toho se Angelin dědeček režimu náramně hodil. Rozkřiklo se totiž, že rozumí dřevu. Před válkou se z něj v zimě na každém statku něco vyrábělo, ať už to byly luby, dřeváky, lyže, nůše, košíky. A děda měl speciální nástroj na zpracování rezonančního dřeva, z něhož se vyrábějí hudební nástroje. Je to velmi specifické a choulostivé dřevo. Musí to být pomalu rostlé a husté a jak paní Angela vzpomíná, její děda uměl už v lese poznat ještě ve stoje vhodný strom. Na půdě měl složené zvlášť řezané, skládané špalíky, které se musely obracet, aby schly na všech stranách rovnoměrně, ale zároveň nesměly být na slunci.

„Kolikrát jsem mu šla pomáhat překládat,“ vybavuje si jeho vnučka. Dřevo pak děda prodával kupcům, kteří si pro něj přijeli. „Děda měl vždycky z prodeje ohromnou radost. Říkal: To víš, holka, z hospodářství se moc nebohatne a je to velká dřina, ale tohle, to vynáší! Po válce si pro něj přijeli dokonce až z lesní správy v Budějovicích a odvezli ho do lesa, aby jim vybral strom - rezonanc.“

Ruština mi šla lépe než čeština

Po dvou letech po válce směla Angela zase chodit do školy. Pro děti z německy mluvících rodin dokonce tehdy otevřeli v sousední Lenoře jednu německou třídu. Jenže Angelin děda rozhodl, že nebude chodit do Lenory. „Říkal mi: tam se česky nenaučíš nikdy,“ vzpomíná. „Ty budeš chodit do Horní Vltavice.“ A tak se dostala jako jediná Němka, která navíc česky neuměla ani slovo, do české třídy. „Ještě se mnou chodily dvě Maďarky, které česky taky moc neuměly,“ říká Angela, které se však už jejím pravým jménem říkat nesmělo. „Museli mi říkat Andělo a plno lidí mi tak říká dodnes, vysvětluje.

Kromě češtiny, kterou prý nejvíc pochytila od ostatních dětí na tříkilometrové cestě do školy a ze školy, se hned musela učit i rusky. Na prvním vysvědčení měla z češtiny trojku a z ruštiny dvojku. „Děda hned nadával, že se mám učit česky a ne rusky. Mě ale ruština dost bavila. Po skončení základní školy jsem koukala jít hned vydělávat, na studia jsem nemohla, ale učitel tehdy dědovi řekl, že jsem měla jít na řeči. Jazyky by mě asi bývaly byly bavily.“

Tatínek Angely se domů vrátil až po šesti letech. Jeho první cesta vedla za dcerou, která už tehdy pracovala v Šumavanu ve Vimperku. „Měla jsem radost, ale bylo to zároveň smutný. Přijel ve vězeňském mundúru s číslem, jiné oblečení neměl. Mistrová mě měla ráda, a tak když ho viděla, pustila mě s ním domů,“ vzpomíná paní Angela. Její otec ještě pak chodil pracovat do lesa. Až do smrti trpěl žaludečními potížemi a zemřel v roce 1969 na rakovinu.

Angela Šimonová pochází z německé rodiny. V šumavském pohraničí však zůstala celý život.
V šumavských horách strávila paní Angela Šimonová celý život.
Angela Šimonová za svobodna Friedbergerová ze Zátoně na Šumavě.

Němci ze Schattawy skončili u Dossenheimu

Zátoň podle paní Šimonové po válce strašně zpustla. Baráky zůstaly vyrabované, hospodářství zanedbaná. Před válkou sem jezdili na hony Schwarzenbergové, bydleli na svém loveckém zámečku. „Trošku si pamatuju, jak jezdívali do kostela s kočáry. Když přijeli, bývalo tu haló. A když mě někdy do jejich zámečku poslali s nějakým lejstrem, jako dítě jsem tím domem procházela schválně pomalu, abych si tu krásu mohla prohlídnout. Velká místnost, dlouhý stůl, starožitné židle, paroží..., to všechno po válce zmizelo a nikdo neví kam.“

Za babičkou a strýcem do Německa se paní Šimonová mohla jet podívat až po roce 1968, to už už byla provdaná za Čecha ze Strakonic a měla dva syny. V té době také emigrovala sestra Helga a Angela s vlastní rodinou, s maminkou a dědečkem, který zemřel v 91 letech, zůstala v komunistickém Československu.

„Jednou jsme byli v Dossenheimu u Heidelbergu, kde žil tátův bratr a skončila tam skoro celá předválečná Zátoň. Postavili si tam celou vesnici a dodnes jí mezi sebou říkají Schattawa. Devizový příslib jsme dostali jen díky osobnímu pozvání a slibu, že za nás všechno zaplatí. Děti jsme tehdy jako záruku, že se vrátíme, museli nechat doma. Se vší slávou nás tam přivítal sám starosta. Mluvil o českých Němcích jako o skvělých pracovitých, slušných lidech a představte si, že říkal, že kdyby si je tehdy Češi nechali, mohli se mít jako v ráji, že postavili Německo na nohy!“

Měli nárok nenávidět, ale chovali se hezky

Když se osmdesátileté Angely Šimonové zeptáte, jestli se po válce setkala se šikanou od sousedů a obyčejných lidí, přikyvuje hlavou. „Zažila, ale znám lidi, kteří si opravdu prošli peklem a zdaleka nebyli tak zlí jako ti, kterým se nikdy nic nestalo, žádné hrůzy nezažili a sem přišli jen rabovat,“ říká a vzpomíná na starostku z Lidic, která do Zátoně jezdila s partou dalších přátel. Kromě ní i několik dalších bylo za války v koncentráku.

„Často se u nich konaly i různé večírky a oslavy. Byla to veselá parta. Můj muž byl Čech, tak tam za nimi chodil, ale já ne. Říkala jsem mu: hele, já tam s tebou nejdu, i když za nic nemůžu, koukali by na mě skrz prsty. A právě starostka z Lidic se jednou manžela ptala, proč s sebou někdy nevezme ženu. Po pravdě jí řekl, že jsem Němka a že je mi trapné tam jít. Od nich jsem nikdy žádnou zášť nezažila, dokonce už když sem na dovolenou nejezdili, stejně nás přijeli navštívit domů. Ti, kteří měli nárok mít na Němce vztek a nenávidět je, ti se ke mně chovali vždycky hezky.



Témata: Rozhovory




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.