Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Poradna: Dcera chce jít na vysokou. Jak jí říct, že na to nemá?

  0:38aktualizováno  0:38
Trápí mne budoucnost mojí osmnáctileté dcery. Chodí na střední školu, kde má průměrné výsledky. Já a její matka jsme se před třemi lety rozvedli a já jsem se odstěhoval. Poctivě platím alimenty v dohodnuté výši a s dcerou se vídám jednou týdně na večeři a dvakrát měsíčně spolu trávíme víkendy.
ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Alexandra se brzy bude muset rozhodnout, jak po maturitě naloží se svým životem. Protože studuje cestovní ruch, předpokládal jsem, že půjde někam do oboru. Prý ale s maminkou plánují studium na vysoké škole. Dcera však nechce pokračovat ve svém oboru, ale ráda by zkusila nějaká humanitní studia, scenáristiku nebo psychologii.

Exmanželka za tím vidí alimenty

Rodinná poradna

Trápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci?  Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.

škola, student, test, únava, studium, učebnice, zkouška

Já jsem vystudoval vysokou školu, ale pracuju v počítačové firmě a vidím, že v dnešní době nemá ten slavný papír takovou váhu, jak mi vždycky tvrdili moji rodiče. Snažil jsem se o tom mluvit s Alexinou matkou, ta má střední vzdělání a myslí si, že to všechno říkám jenom proto, abych ušetřil za alimenty.

Já ale od kolegů a kolegyň (co mají už děti na VŠ) taky vím, že na ty jmenované obory není vůbec jednoduché se dostat, což si Alex momentálně vůbec neuvědomuje. Její matka ji utvrzuje v tom, že je vlastně napůl génius, i když má průměrné známky a k vybraným oborům se u ní nikdy neprojevil žádný zvláštní talent. Já svoji dceru miluju a bojím se, že až se nedostane na vybranou školu, tak ji to moc zraní a zklame. A taky, že pak nebude mít žádný jiný plán.

Jak bych si o tom měl promluvit s dcerou, aniž bych zranil její city? Ve svých osmnácti je dost citlivá, ale podle měe je lepší to slyšet od blízkých, než od zkoušecí komise.

Co bych měl dělat?

Karel

Odpověď odbornice: Za zkoušku dcera nic nedá

Karle, ve vašem dopisu zaznívá několik otázek. Vaši obavu, jestli chce bývalá manželka dostat dceru na vysokou školu jenom proto, abyste platil alimenty, bych se pokusila opustit. Nemáte šanci ověřit, jestli je založená na pravdě, či nikoliv, případně jestli neběží paralelně vedle potřeb vaší dcery. Tato obava vám může brát energii a náhled na to, jestli dcera na školu má, či nikoliv.

Další oblast, kterou popisujete, je to, jestli tedy dcera na vysokou školu „má“ či nikoliv. Pokud to nevyzkouší, nezjistíte to. Já bych ji určitě podpořila a někdy i lidé, kteří se neprojevují příliš bystře, mohou svou snahou a pílí předčít jiné talentovanější. Pokud narazí u přijímacích zkoušek na naprostý nedostatek vědomostí, dostane se do kontaktu s realitou. A pokud by se jí přijímací zkoušky povedly, pak si získá zaslouženou gratulaci. Dostat se například na studium psychologie je velmi obtížné.

PhDr. Kateřina Siveková Křižáková

PhDr. Kateřina Siveková Křižáková

K tomu se pojí téma, že s kritikou nahlížíte na „slavný papír“. Máte pravdu, že v papíru žádná váha není, ale může se ze ním skrývat velmi mnoho. Mohou to být zkušenosti s přípravou na zkoušky, prožívaná tréma na zkouškách, jejíž zvládání se v dalším životě je rovněž užitečné, pokud by bydlela na koleji, tak i to je jako příprava na samostatný život moc fajn.

Pokud by jí věci naučené během studia nebyly k užitku v zaměstnání, tak jistě rozšíří její obzor vědomostí a vždy ve všem, pokud máme větší náhled, máme i větší svobodu. A jsou určité obory, které bez jejich předchozího vystudování, tedy i získání onoho „papíru“, nejsou možné vykonávat. Psycholog bez vystudované psychologie například nemůže vykonávat psychologa se vším všudy, tedy i s diagnostikou a psychoterapií.

Ke konci dopisu zmiňujete obavu ze zranění dcery, pokud by se na školu nedostala. I to patří k životu, naučit se, jak zacházet s možnými zraněním, a to se nenaučíme, pokud zranění nepodstoupíme. Pokud rodiče budou dětem vyklízet pole tak, aby zranění neprožívaly, pak se mohou v době dospělosti a osamostatnění se, kdy již rodiče nemají takový vliv na to, co se kolem dětí děje, při prvním kontaktu s nebezpečím dostat do naprosto patové situace.

Podpořila bych vaše rodičovské kompetence v tom ohledu, že máte právo hovořit s dcerou o všem, co vás v kontextu jejího vysokoškolského vzdělávání se trápí a před čím máte obavy. V hovoru nastavte atmosféru bezpečí a vše jí nabídnete jen jako váš názor s tím, že pokud ne hned, v budoucnu jistě tento rozhovor ocení.

Vašich obav je v dopisu mnoho, oceňuji, že nad vším přemýšlíte. Pokud by vás nadále trápily, doporučuji vyhledat psychoterapeuta a s ním si utřídit oblasti, které vás nejvíce zatěžují.

Držím vám pěsti,

Kateřina Siveková Křižáková, psychoterapeutka a rodinná poradkyně centra Modré dveře

Jak byste danou situaci řešili vy? Proberte svůj názor s ostatními v diskusi.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.