Nejsou s to vyjít na ulici, zúčastnit se konkursu, postavit se nadřízenému, zastat se vlastních dětí. To vše v době, kdy moderním civilizacím vládne takzvaná O.K. morálka neboli morálka věčného úsměvu. Don't worry, be happy - zahoď chmury, buď šťastný, říkají Američané, z jejichž země tento trend přišel. Zároveň po hrstech polykají Prozac, nejpopulárnější pilulku proti depresi.
Strach je základní emoce, která lidstvu pomáhá přežít. Dojde-li k ohrožení, tělo se právě díky němu dokáže optimálně připravit na útěk či boj.
"Odkrví se hlava a žaludek, napne se svalstvo," popisuje tělesné změny Ján Praško z pražského Psychiatrického centra. "Při nadměrném strachu přestáváme sice reálně uvažovat a ztrácíme nadhled nad situací, o to lépe však fungují naše zjitřené smysly a automatické obranné reakce organismu."
Strach není vrozený pouze člověku, ale i ostatním savcům. Genetika jim umožňuje nejen to, aby se báli, ale dokonce do jejich podvědomí kóduje informace o tom, čeho se bát. Klasický experiment s opicemi druhu Rhesus například dokázal, že opice dostávají do vínku strach z hadů. Stačí, aby jednou na videozáznamu viděli, jak se dospělý opičák lekne hada, a do smrti se už před plazy mají na pozoru. Žádná drezúra je nezbaví strachu. Zvláštní ovšem je, že pokud se na videu zamění počítačovou montáží had za květinu, bát se nebudou, ačkoli se dospělé vzory před květinou třesou hrůzou.
"Živočišný program strachu je podobně jako lidský stavěn na překonávání tělesných nebezpečí," dodává psychiatr Jan Cimický z pražského centra Modrá laguna. "Jsme přizpůsobeni tomu, abychom dejme tomu desetkrát denně zvládli ohrožení v podobě nebezpečné zvěře, abychom se poprali s ohněm a vodou. My se však s bezprost
ředním fyzickým nebezpečím už téměř nesetkáváme, zato stokrát denně čelíme strachu psychickému. Bojíme se o kariéru a o bankovní účty, děsí nás nové nemoci nebo dopravní kolize. Defilují před námi nepřátelé, s nimiž se nemůžeme porvat, ale ani před nimi utéct. Neumíme strach ventilovat, proto se začínáme bát už samotných jeho projevů."
Strach ze strachu
Čtyřicetiletý německý inženýr Gerd z Münsteru, po všech stránkách úspěšný a pohledný muž, strávil čtrnáct dní dovolené ve společnosti svého psychiatra. Učil se chodit po ulici. Pěšky na ni totiž nevyšel už více než rok - všude jezdí autem. Společně se snažili zvládnout i nejtěžší disciplínu, přechod mostu přes Rýn.
"Jděte blíž, ještě blíž k zábradlí a dívejte se dolů," nařizoval Gerdovi lékař a natáhl ruku směrem k němu, aby se jí klient mohl kdykoli dotknout. Přestože byl zsinalý strachem, z jeho podvědomí nezmizela ještě horší obava - aby ho nepotkal někdo z jeho nadřízených či kolegů. "Byl bych vyřízený - bojácní jsou ve světě konkurence nemilosrdně převálcováni," vysvětloval Gerd reportérovi časopisu GEO. "Šest let jsem se se životem rval a pokaždé jsem vyhrál. Pak jsem si začal říkat, ne, to není možné, příště už to nemůže vyjít. Začal jsem se obávat selhání. Bál jsem se chodit do firmy, vyjít na ulici, a přitom jsem se doslova třásl při představě, že někdo odhalí mou slabost."
Gerd se nakonec obrátil na jednu z ambulancí strachu, které se nyní otevírají ve všech větších německých městech. Lidé je vyhledávají raději než psychiatrické kliniky, snad proto, že jejich název nezavání dosud démonizovanými duševními nemocemi. Stejnou službu by ovšem samozřejmě postiženému prokázal i dobrý psychiatr na nejbližší klinice - v Německu stejně jako v Čechách.
Máš-li z něčeho strach, sáhni si na to
S nejedním případem podobným tomu Gerdovu se ve své praxi setkal už i psychiatr Ján Praško.
Zdeňkovi bylo pětatřicet a pracoval jako úředník v bance. Nemohl cestovat autobusem, protože se bál, že se pomočí, do práce tedy jezdil - i v zimě - na kole. V zaměstnání si nadělal spoustu nepříjemností tím, že se vyhýbal poradám, které trvaly déle než třicet minut. Každou půlhodinu totiž kontroloval svůj močový měchýř. Při představě, jaké obtíže by ho čekaly na intimní schůzce, se milostným vztahům raději vyhýbal.
"Jakmile začne strach omezovat svobodu vašeho rozhodování, tedy kdy, kam a s kým půjdete, čím pojedete nebo kde budete pracovat, je to strach patologický a je třeba s ním něco dělat," soudí doktor Praško. "V lehčích případech si můžete pomoci vlastními silami. Vezměte si papír a tužku, sepište seznam situací, v nichž vás strach přepadá, a oznámkujte stupeň ohrožení, jenž zakoušíte. Pak se zaměřte na nejméně nebezpečnou situaci a začněte ji trénovat. Například záměrně vyhledávejte jízdu obávaným dopravním prostředkem, ale trasu dávkujte po kapkách. Osvědčuje se, pokud vám zpočátku bude nablízku někdo, komu důvěřujete. Podaří-li se to, postupujte k obtížnějším úkolům, jestliže ne, pak nezbývá než vyhledat odborníka."
Ti neprovádějí se svými klienty žádná kouzla ani čáry - i oni je vlastně jen zvolna otužují. Předtím však rozhodnou, zda je problém zvládnutelný bez další podpůrné léčby, například bez uklidňujících léků.
"Vztah terapeuta k pacientovi je podobný vztahu dobrého učitele k žákovi - říká se mu bazální jistota," vysvětluje psychiatr. "Dáme mu jistotu, že se na nás může v těžkých chvílích zcela spolehnout, a pak ho přimějeme, aby si na svůj strach sáhl a naučil se ho překonávat."
Základní instinkt
Značná část dospělých strachů má svůj zdroj kdesi v dětství. Dítě je totiž v momentě, kdy přichází na svět, jedním z nejbezbrannějších živočichů. Současně mu nejdéle trvá, než se o sebe dokáže jakžtakž postarat. Právě proto je tak ustrašené a fyzicky závislé na rodičích.
"Fyzický kontakt je pro děti univerzálním uklidňujícím prostředkem," soudí proslulý švýcarský etnolog Franz Renggli. "Poskytnout dítěti, které má strach, fyzickou blízkost, je protikladem toho, co se dnes v rodinách děje. Nejenže nejsou se svým strachem přijaty, ony s ním dokonce bývají ponechány samy. 'Nemusíš mít z ničeho strach,' řeknou jim rodiče."
Když Renggli pozoroval způsoby, jimiž pomáhají svým dětem překonávat strach přírodní národy, všiml si, že je vystavují relativně velkým nebezpečím. Vždycky jsou jim ale nablízku - a právě to dává dětem jistotu, s níž ruku v ruce přichází chuť a síla nebezpečí překonávat. Ani u civilizovaných národů tento instinkt ještě zcela nevymizel. Zdejší rodiče například vědí, že budou-li držet batole v náručí, půjde s nimi ochotně kamkoli, třeba do hluboké vody či ke zvířeti, k němuž by se samo nepřiblížilo. Rodiče si však mnohdy neuvědomují, že děti jejich fyzickou blízkost potřebují mnohem déle než jen během batolecího období. I školák se učí pracovat se strachem lépe, je-li mu matka - nebo ještě lépe otec - nablízku. Jestliže se dítě domnívá, že mu hrozí nebezpečí, nemělo by se doma dočkat jeho bagatelizování větami typu S takovou hloupostí na mě nechoď - byť se zrovna bojí, že ve sklepě je dinosauří vejce. Drobné strachy, které dítě nepřekoná, mohou totiž časem nabýt podoby velké hrůzy. Nepomohou-li mu rodiče překonat strach z vody, bude se celý život držet u břehu. Podobné je to se strachem ze školy, z poťouchlých kamarádů, z fyzické bolesti. Nepůjde-li se s ním otec či matka do sklepa přesvědčit, že tam po prehistorických tvorech není ani památky, bude mít ve sklepě husí kůži ještě v pětadvaceti, aniž by věděl proč.
Krocení zlých duchů
Nejhůře se s bázlivostí synů a dcer vyrovnávají ti rodiče, kteří své dětské zlé duchy dodnes neodkázali do patřičných mezí.
"Na našeho jedenáctiletého syna si počkala parta místních sídlištních výrostků a zbili ho tak, že téměř přišel o oko," vypráví Alena B. z Tábora. "Mně bylo v tu chvíli všechno jasné: musíme zatelefonovat rodičům mladíka, který partu vede, a samozřejmě také na policii. Připadalo mi samozřejmé, že to udělá manžel - vždycky přece synovi radil, aby byl tvrdý a nenechal si nic líbit. K mému úžasu ale začal koktat něco v tom smyslu, aby si Tomáš záležitost vyřídil sám - rozumějte, aby se postavil partě kluků o čtyři roky starších než on. Pak jsem pochopila, že má prostě jen strašný strach. Když vytáčel číslo rodičů onoho násilníka, sotva udržel sluchátko, tak se mu třásly ruce."
V průběhu následujících událostí zjistila paní Alena to, co dosud netušila: bité dítě býval kdysi i její manžel. Podobně jako v dětství ani v dospělosti nevěděl, jak takovou situaci zvládnout. Vyděsila ho, zároveň mu však nabídla i jedinečnou příležitost - pomoci synovi, a tak si vlastně znovu sáhnout na své někdejší strašáky.
S čerty na zdi
Stejnou neplechu jako alibistická výchova typu "Poraď si sám" nadělá paradoxně i přehnané ochraňování. Kdo dítěti nedovolí lézt na strom (spadlo by), vydat se vlakem k babičce (ztratilo by se), vzít do ruky sekeru (useklo by si prst, možná celou ruku), ten nejenže mu nepomáhá přemoci strach, ale navíc mu zadělává na další děsy. Podle zkušeností znalců lidské duše existují dokonce dospělí, kteří už ve třech letech nalévají dětem do hlavy telefonní čísla policie, hasičů a rychlé lékařské pomoci. Co kdyby...
"S podobnými reakcemi se setkávají hlavně děti, jejichž rodiče trpí takzvanou generalizovanou úzkostnou poruchou. Bojí se neustále a všeho - nejvíce právě o ně," objasňuje doktor Praško. "Měl jsem kupříkladu dvaatřicetiletou klientku, která po mateřské dovolené nezvládla návrat do zaměstnání. Podnik byl reorganizován a nová práce jí nešla tak od ruky. Bála se, aby něco nezkazila, v noci nespala, kolegyně dráždila svou úzkostnou pečlivostí. Nakonec rezignovala a dala výpověď. Tím ovšem její děsy neskončily, právě naopak. Začala mít strach o synovo zdraví, bála se, že je příliš nesmělý, plakala, že ho nedokáže vychovat."
Díky mírnému, ale rozhodnému nátlaku rodiny vedla její cesta do psychiatrické ambulance. Bylo to ideální řešení, neboť jinde jí nebylo pomoci. Strach, který ochromuje jednoho z členů rodiny, totiž vždycky hrozí zachvátit celý rodinný tandem - a to si dobře fungující tým nenechá líbit.
Tvář skutečného strachu
Bušení srdce a rychlý tep 86 procent
Napjaté svaly 83 procent
Sucho v krku nebo ústech 80 procent
Podrážděnost nebo vztek 80 procent
Pocení nebo studený pot 80 procent
Zvedání žaludku 76 procent
Pocit neskutečnosti 69 procent
Nucení močit procent
Chvění těla 64 procent
Zmatek 53 procent
Slabost nebo mdloba 41 procent
Neschopnost přesně si vybavit průběh situace 39 procent
Neschopnost soustředit se 35 procent
Mokré nebo zašpiněné kalhoty 5 procent
Aby zjistil, jak vypadá skutečný a oprávněný strach, nechal si psycholog L. F. Shaffer po 2. světové válce od spojeneckých pilotů popsat, jaké pocity měli během bojových akcí. Ocitali se tehdy v situacích bezprostředně ohrožujících život a jejich reakce byly tedy přiměřené nebezpečí. Má-li však někdo obdobné pocity při odchodu do zaměstnání či do školy, při návštěvě nákupního střediska, navazování známosti nebo jiných všedních situacích, není s ním něco v pořádku.
Pramen: L. F. Shaffer, Journal of Consulting Psychology, 1947
Jaká je pravděpodobnost, že máte oprávněný strach?
Jako obyvatel velkoměsta se stanete obětí
násilného zločinu 1 : 60
Jako obyvatel maloměsta se stanete obětí
násilného zločinu 1 : 2000
Budete letos zavražděn 1: 12 000
Zahynete při zřícení letadla 1 : 4,6 mil.
Nakazíte se při transfúzi krve AIDS 1 : 100 000
Onemocníte letos rakovinou 1 : 8000
Jako žena onemocníte rakovinou prsu 1 : 9
Onemocníte mozkovým nádorem 1 : 25 000
Budete mít autonehodu 1 : 140
Napadne vás žralok 1 : 4 mil.
Pramen: Geo, 1996
 Strach je základní emoce, která lidstvu pomáhá přežít. |
