Topmodelky si nechávají pojistit nohy, neuvažovala jste o tom, že byste si nechala pojistit ruce?
Přemýšlela jsem o tom, ale věřím ve filozofii, že když se člověk moc bojí, tak to neštěstí přitáhne. Takže se spíš snažím nevystavovat se nebezpečným aktivitám.
Jsou fanoušci houslistky jiní než obdivovatelé třeba popové hvězdy? Jak vám projevují přízeň?
Gabriela DemeterováNarodila se 17. května 1971 v Praze. Na housle hraje od tří let. Vystudovala pražskou konzervatoř, AMU v Praze a Královskou hudební akademii v Dánsku. V 16 letech získala jako první Češka titul finalistky mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii a o šest let později tam vyhrála všechny hlavní ceny včetně zvláštní ceny za nejlepší interpretaci díla J. S. Bacha. Od té doby její hvězda na poli klasické hudby září. Gabriela koncertuje po celém světě a bez houslí nedá ani ránu. |
Na vaše koncerty chodí spousta mladých lidí, čím myslíte, že jste je přesvědčila, aby poslouchali klasiku?
Už když jsem končila školu, tak mi bylo jasné, že se nás mladší generace tak trochu bojí. Klasika byla vždycky prezentována jako něco velmi vážného. Na lidi by se nemělo působit až tak akademicky, já sama taková nejsem, mám třeba ráda počítačové hry a neposlouchám jenom klasiku, líbí se mi každá kvalitní hudba, třeba mám moc ráda Stinga. To, že na mě chodí i mladí, beru jako odměnu. Nemusím se jim nějak podbízet, a přesto přijdou. Beru to jako vyznamenání, že jdu správným směrem.
Měla jste někdy chuť pověsit housle na hřebík?
Už jsem zažila párkrát ten stav, který se musí nutně dostavit, kdy je člověk už přehraný, lidí na koncertech jsou stovky a nervy pracují, a i když tuhle práci dělám ráda a cítím ji jako poslání, tak si stejně někdy kladu otázku, jestli to má smysl. Ale je to spíš z únavy a pak to chce hodně relaxovat.
Jak tedy relaxujete? Odjedete třeba na dovolenou?
Nikdy jsem na dovolené nejezdila, ve svém životě jsem byla tak maximálně třikrát. Jsem hrozně ráda doma, ale poslední dva roky jsem si dala závazek, že budu žít takovým tím standardním životem v létě, že si čas na dovolenou vyčlením. Ale díky tomu, že jsem se přestěhovala na venkov, tak si užívám domov se svými zvířaty a krajinou kolem.
Je pravda, že vašim zvířatům hrajete na housle?
Mám doma tři koně a vždycky, když hraju, tak to slyší, i když jsou ve stáji nebo ve výběhu. Mají to moc rádi a hodně často u toho spí, což je známka toho, že je to neirituje, a to jsem ráda. Takže jsou hodně vzdělaní a připravují koncerty se mnou. I můj pejsek a kočička, je to legrace. Už od dětství jsem byla ráda obklopena zvířaty, takže jsem si teď splnila můj sen.
Houslisté prý mívají problémy se zády. Už vás také něco takového potkalo? A čím to je?
Už jsem se začlenila do klubu minulý rok s dvojitou blokací páteře a jsem v rukou rehabilitačního centra. Páteř houslistů je jednostranně přetížená.
Jiní plácali bábovičky a já dřela
Housle jste držela v rukou už ve třech letech, kdo vám je do nich dal?
Já jsem si o ně řekla sama. Jsem z hudební rodiny, sestra v té době studovala na konzervatoři, a když jsem ji slyšela pořád cvičit, zatoužila jsem po housličkách taky a rodiče mi vyhověli.
Brzy se ukázalo, že máte obrovský talent, jenže to znamenalo, že jste pak musela celé dětství pilně cvičit, dokonce i o prázdninách. Nebylo vám líto, když vaše kamarádky běhaly po venku?
Samozřejmě, že mi to líto bylo, děti mě chodily vypískávat, ať jdu ven, a já jim musela odpovídat, že nemůžu, protože musím cvičit. Musela jsem hrát dokonce i o prázdninách pod stanem. Ale ono to bohužel bez toho drilu v dětství nejde. Vlastně teprve teď sklízím plody, po letech práce, kdy jiní plácali bábovičky a já už tvrdě dřela.
Teď jste už ověnčená úspěchy a koncertujete po celém světě, musíte pořád tak pilně cvičit?
Samozřejmě. Lidi si často myslí, že se naučíte na housle nějakou skladbu a pak ji už nemusíte cvičit. Jenže skladba vyzrává až léty a cvičit se musí pořád. Když je sezona rozjetá a jsem v zápřahu, tak cvičím i šest hodin denně.
