Olga byla jednou z téměř stovky našich čtenářek, které se do našeho společného projektu se společností Nike zapojily. V červenci se zaregistrovala, vyhrála Sportband na měření uběhnutých kilometrů a dalších údajů a první zářijovou sobotu uběhla desetikilometrovou trať Nike Run Prague.
"Velký dík patří vám, redakci OnaDnes.cz, protože bez vás by mě za prvé nenapadlo se do takového závodu přihlásit a za druhé jsem přesvědčená, že dárky od vás mi při dosažení vysněného cíle moc pomohly," napsala nám.
S během začala už na jaře, byť se považuje za nesportovce a navíc je astmatička. "Když v červnu vyšla na OnaDnes.cz výzva na soutěž v naběhaných kilometrech, zprvu jsem si netroufla se přihlásit. Když jsem ale zjistila, že chlapi začínají získávat náskok, řekla jsem si, že každý přičtený kilometr se hodí."
Motivací byla večeře s přítelem
Olga je z Mladé Boleslavi, takže se nemohla společných tréninků v Praze zúčastnit. "Pečlivě jsem však sledovala vaše tréninky na internetu a snažila se z nich vzít ponaučení. Co vám budu povídat - trénování byl boj, protože každý den dojíždím do práce asi hodinu a za tu dobu se tělo rozsedí a odhodlání k vyběhnutí se rozplývá. Navíc jsem u sebe nepociťovala žádné velké zlepšení a pomalu jsem začínala mít zaječí úmysly. Představa, že zdárně absolvuji 10 kilometrů, se mi zdála z říše sci-fi."
Nikdy neuběhla víc jak pět kilometrů a ani o srpnové dovolené trénování moc nedala. "A tak jsem byla obrovsky překvapená, když jsem dala na pásu v pohodě a bez zastávky sedm kilometrů. Tělo si asi potřebovalo odpočinout. Tohle poznání mi vlilo novou energii do žil a od té doby jsem se začala na Nike Run Prague těšit."
Její plán byl následující: vždy po jednom kilometru přejít do minutové odpočinkové chůze. Přítel jí navíc nabídl silnou motivaci. Pokud uběhne 10 kilometrů pod hodinu a dvacet minut, pozve ji na výbornou večeři do skvělé restaurace. "Já osobně jsem si říkala, že když dorazím do cíle do hodiny a půl, budu spokojená," svěřila se.
Pomohla mi i kšiltovka OnaDnes.cz
V den závodu si dopřála dlouhý spánek a vydatnou snídani. Do Prahy vyrazila okolo jedenácté, start byl od Žlutých lázních v Podolí ve dvě odpoledne. "Žluté lázně byly okolo půl jedné již hodně zaplněny, ale propracovala jsem se do internetové kavárničky iDNES.cz, a i když normálně kšiltovky nenosím, nakonec vydatnou měrou přispěla k mému přežití v závodě! Bylo totiž velké vedro, a tak jsem tušila, že budu muset dávat velký pozor i na dehydrataci a přehřátí. Lahev do ruky jsem si nebrala, protože jsem běžela s telefonem v jedné ruce a lékem na astmatické potíže v druhé. Spoléhala jsem na občerstvovací stanici na 5. kilometru a pořádně jsem si namočila již zmíněnou kšiltovku."
Na trať vyběhla ze zadní třetiny koridoru, aby nepřekážela rychlejším běžcům. "Původního plánu: kilometr běhu - minuta chůze jsem se přestala držet záhy, protože můj Sportband nějak nespolupracoval a odmítal měřit správně vzdálenost. První krize na mě přišla asi okolo třetího kilometru při výběhu z náplavky, naštěstí stačilo jen asi na čtvrt minuty přejít do chůze, a pak mě diváci popohnali opět ke běhu."
Kolem 4. kilometru si vzala protikřečový nápoj a těšila se na občerstvovací stanici. "Vzhledem k tomu, že jsem se držela v zadní části startovního pole, dostala jsem se k vodě na občerstvovací stanici celkem bez problémů, zdržení mohlo být maximálně půl minuty. Půlku kelímku jsem si vylila na hlavu, půlku vypila a druhý kelímek jsem si zcela neběžecky vzala s sebou. Řekla jsem si, že je mi jedno, jak budu vypadat, hlavně, když to se mnou nesekne!"
Po celý závod jí pomáhali mobilizovat síly diváci okolo trati. Před Mánesem si raději vzala lék na astmatické potíže.
Když pak zahlédla Vyšehradský tunel, řekla si, že od něj už poběží do cíle bez zastávky. Jenže jakmile ho proběhla, začala míjet zkolabované běžce. Leželi v protišokové poloze s nohama nahoru, kolemjdoucí je křísili. Okolo projížděly sanitky.
Vyhrála jsem sama nad sebou
"Uvědomila jsem si, že mi začíná běhat mráz po zádech a po rukách, což se mi při běhu ještě nestalo, a že si musím dát bacha, abych nedopadla jako oni, vykašlala jsem se na svoje předsevzetí z tunelu a přešla do kroku. Do cíle jsem dorazila indiánským během. Když jsem probíhala bránou, viděla jsem čas 1:28, ale nějak mi to nedocházelo, v hlavě jsem měla jedinou myšlenku: hlavně neomdlít!"
Nikde neviděla vodu, a tak se dopotácela ke stánku s občerstvením a jednu vodu si koupila. V hlavě jí znělo, že se nesmí zastavit a že musí pít. "Teprve asi po čtvrt hodině jsem se uklidnila natolik, že jsem si uvědomila, že jsem to dokázala - uběhla jsem 10 km!!! Vzdálenost, o které by mě ještě na jaře nenapadlo, že ji uběhnu. Vyhrála jsem závod sama se sebou."
To nejlepší ji pak potkalo v internetové kavárně iDNES.cz - po zadání startovního čísla se objevil čas 1 h 19 min 12,8 s. "Vyhrála jsem tedy nejen nad sebou, ale i nad svým přítelem slíbenou večeři!"
Naplnilo ji to hrdostí a zároveň vlilo do žil další chuť v běhání pokračovat. "Takže holky, uvidíme se zase za rok!"
Vyděsili mě kolabující běžci
Na start mezi více než pět tisíc běžkyň a běžců se postavila rovněž Darina. Také se nepovažuje za žádného závodníka, i když sem tam běhá v lese vlastně už od základní školy. Jen tak, pro radost. Jenže letos v létě si dala cíl. Zapojila se na OnaDnes.cz do běžeckého souboje ženy versus muži a začala trénovat na Nike Run Prague.
"Když počet kilometrů v nohách v srpnu přesáhl stovku, byla jsem na sebe patřičně hrdá a stanovila jsem si pro mě ambiciózní cíl: uběhnout 10 kilometrů pod hodinu. Trénink střídal trénink a dokonce jsem si vylepšila angličtinu - poslouchám totiž při běhu detektivky v angličtině," svěřila se Darina.
V den závodu bylo krásně, nikde ani mráček, jen sluníčko. "Když jsme vyběhli a na náplavce jsem viděla tu masu lidí, kteří běží jen tak pro zábavu, slyšela to šelestění stovek podrážek o dlažbu staré Prahy, měla jsem dojetím slzy v očích. krásný zážitek!"
Do konce šestého kilometru ještě hravě zvládala čas pod šest minut na kilometr a cítila se plná euforie. Jenže pak na ni padla únava a projevila se dehydratace. Vedro bylo přece jen moc velké.
"Pochopila jsem, že jsem evidentně přecenila síly a podcenila zásoby vody. Poslední tři kilometry jsem protrpěla a pohled na kolabující spoluběžce mě totálně vyděsil. Ozvěna odjíždějících sanitek byla dost frustrující, tak jsem raději ještě zpomalila a dobíhala na jistotu."
V cíli se v ní míchaly pocity zklamání z nedosaženého cíle (výsledný čas byl nakonec 1:10) a naprostá euforie z té masy lidí, kteří běhají pro radost. "S postupem času euforie naprosto převážila a tento víkend začínám trénovat na další ročník. Takže sportu zdar a běhu zvláště!"
Můj pocit z běhu je parádní
Podobné pocity prožívala i Hana, pro níž byl Nike Run Prague prvním závodem.
"Trénovala jsem od března a závod si moc užila. Můj výsledný čas nebyl úplně ideální, ale s ohledem na počasí a občerstvení na trati jsem spokojená. A závodit, tedy běhat, nepřestanu. Můj pocit z běhu je parádní. Díky vašim návodům a odhodlání porazit muže jsem začala opravdu běhat," napsala nám čtenářka Hanka.
Příběh fotografie
Do redakce se nám ozvala i Dita, která shodou okolností vyfotila redaktorku OnaDnes.cz Petru, která s běháním začala jako první a nakonec "přemluvila" k závodu i své ostatní kolegyně z redakce (reportáž ze závodu čtěte zde).
Takto mě těsně před cílem zachytila čtenářka Dita Jásková, která mi fotografii zaslala do redakce. Je vidět, že už jsem cíl opravdu potřebovala...
"Náhoda tomu chtěla, že jsem se právě po přečtení reportáže začala probírat fotografiemi, které jsem při Nike Run Prague pořídila. A našla snímek redaktorky Petry těsně před cílem," napsala nám Dita, která přidala uznání k předvedenému výkonu.
"Moc gratuluji, neboť v takovém počasí a při takovém počtu běžců úzkými koridory jste předvedla úctyhodný výkon. I když jsem dříve běhala dlouhé tratě, asi bych se do cíle nedoplazila. Čekala jsem s dětmi na manžela, který po zhruba roční přípravě a také s předsevzetím, že by to mohl dát do 45 minut, doběhl až chvíli po vás."
