Ona

Štíhlá za každou cenu?

  • 42
Miliony dívek i žen si ničí zdraví, když se chtějí přiblížit vzhledu modelek. Je to přitom čím dál těžší. Před dvaceti lety vážily modelky o osm kilogramů méně než průměrné ženy. Dnes je tento rozdíl propastných třiadvacet kilo.

Skupinka dívek se rozcvičuje, pak kamsi na vysokých podpatcích utíká a posléze se polévá minerální vodou. Všechny končí na stupních vítězů.

Nohy mají neskutečně dlouhé, nikde ani gram tuku navíc, břicha úplně plochá, na štíhlých tělech jsou vidět obrysy kostí. Divák má pocit, že by ve zvuku měla chrastit žebra.

Místo toho zní vemlouvavý slogan. "Zdravější, krásnější. Jako miss." Sdělení reklamy je jednoznačné - budete-li pít tuto vodu, přiblížíte se k ideálu.

Co na tom, že podle lékařských tabulek čtyři z dívek splňují kritéria diagnózy mentální anorexie - obtížně léčitelné poruchy příjmu potravy, která může končit i smrtí.

Příliš hubené miss?
Dalších sedm letošních finalistek trpí podváhou. Lékaři, kteří se jinak - trochu paradoxně - zabývají léčbou obezity, se proto obrátili na prezidenta soutěže Miss Miroslava Zapletala otevřeným dopisem. "Trend k mediální propagaci extrémní štíhlosti je natolik znepokojivý, že vás důrazně žádáme o zvážení způsobu další organizace této soutěže," píší v něm.

Zapletal to však odmítá: "Jsem přesvědčen, že nejen v Miss České republiky, ale i jinde je zveřejňována a tedy propagována 'štíhlost' především v souvislosti se zdravou životosprávou. V podmínkách soutěže se nikde neuvádí jako podmínka váha soutěžících," odpověděl lékařům.

Nezdravý ideál
Výrazně hubená je i letošní miss Jana Doleželová, spadající se svými mírami 176 cm a 55 kilo do pásma podváhy. Popírá však, že by za její štíhlou linií bylo nějaké zvláštní úsilí.

"Moje váha je stejná už pět let, předtím jsem měla o tři kila více. Nedržím žádnou dietu a nijak se netrápím. Dodržuji jen tři pravidla: nejím po osmnácté hodině, nikdy se nepřejídám a snažím se být fyzicky aktivní," říká Doleželová.

S tím však mnozí odborníci nesouhlasí. "Spojování extrémní štíhlosti, nebo chcete-li vyhublosti, a zdravého životního stylu je nebezpečné. Ta děvčata jsou možná pro někoho krásná. Ale se zdravím to nic společného nemá," říká psycholog František David Krch, který se problematikou poruch příjmu potravy dlouhodobě zabývá.

Nabízí se i další přirovnání. "Kult štíhlosti, podporovaný mimo jiné soutěžemi typu Miss České republiky, je podle mě stejně málo vhodný vzor pro zdraví populace jako vrcholový sport se všemi úrazy a důsledky extrémního přetěžování ve srovnání s rekreačním pohybem," říká obezitolog Petr Sucharda ze III. interní kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice.

Nedosažitelný vzor
Přesto řada žen vnímá takové poselství jednoznačně: "Takto bych měla vypadat." "Pro devadesát pět procent dívek a žen je taková postava prostě nedosažitelná. Možná krátkodobě, za cenu drastických diet a hladovění, ale dlouhodobě rozhodně ne," vysvětluje Krch.

Téma "být tak hubená" přitom zajímá čím dál mladší dívky. Není dokonce až tak vzácné slyšet pěti- šestiletá děvčata, jak se baví o tom, že nesmějí moc jíst, aby nebyla tlustá. Není divu, i ony vnímají reklamy a slyší podobné hovory u svých matek a starších sester. Není pak nic zvláštního, když s dietami začínají už desetileté dívky.

Jak ven z anorexie
Váží čtyřicet kilogramů, a přesto si připadají nechutně tlusté. Potraviny si odměřují na lékárnických vahách, na den jim stačí jeden jogurt a jablko. I když jsou jen kost a kůže, mají pocit, že jídlo je pro ně zakázané. Nejsou hloupé - jsou nemocné.

Jako by všechna zrcadla byla křivá. Nápadně hubená dívka se dívá sama na sebe a vidí odporně tlustou holku, která by potřebovala alespoň pět kilogramů shodit. Má pocit, že když se jí to podaří, bude moci konečně mít ráda sama sebe a bude mít větší hodnotu i pro ostatní. Je k sobě proto tvrdá.

Každé sousto si vyčítá, do úmoru cvičí, nemyslí na nic jiného než na svou postavu. Lékaři tomu říkají mentální anorexie a vůbec to nepodceňují. Vědí, že tato cesta za dokonalostí může skončit i smrtí.

Jedna mrkev denně
Začíná to přitom nevinně. Dívka postupně nahrazuje přílohy zeleninou, vyhýbá se sladkostem, zkouší snědené jídlo vyzvracet. Takové chování vůbec není nic vzácného.

"Už v osmé a deváté třídě základní školy čtyři procenta dívek přiznávají, že kvůli strachu z tloušťky záměrně zvracejí. Má nejmladší pacientka s poruchou příjmu potravy byla osmiletá," říká psycholog Krch. "Problematický vztah k jídlu má u nás deset procent mladých žen, z toho až u poloviny můžeme hovořit o anorexii nebo bulimii," dodává.

Pokud se takto člověk chová dlouhodobě, následky na sebe nenechají dlouho čekat. "Dívka s chronickou anorexií má potíže s trávením, vypadávají jí vlasy, už po roce jí hrozí odvápnění kostí. Bývá porušen menstruační cyklus. Pokud vůbec otěhotní, má problémy s tím, jak těhotenství donosit," říká docentka Hana Papežová, lékařka, která se na poruchy příjmu potravy specializuje.

Nemoc se projevuje i na kvalitě myšlení. "Odchází to, co je dnes na mladých lidech tak ceněno, určitá flexibilita a přizpůsobivost. Některé změny jsou vidět i při objektivních vyšetřeních, například na magnetické rezonanci," uvádí Papežová.

V zajetí nemoci
Všímavému rodiči možná brzy dojde, že něco není v pořádku. Pro úspěšnou léčbu je však důležité, aby z rozjetého vlaku chtěla vystoupit sama dívka.

"Je to jako s alkoholem nebo s drogami. Tam vám také žádný lékař nepomůže, dokud si nechcete pomoci sami. Přesvědčit dívku, aby směřovala ke zdraví, není vůbec snadné," říká Papežová.

Ale ani v okamžiku, kdy nemocná najde v sobě odhodlání problém řešit, není vyhráno. I když už chce jíst, tak to jde jen velmi obtížně. "Jsou v zajetí své nemoci. Mají pocit, že když si vezmou jídlo, stane se něco nekontrolovatelného. Dokážou žít jen s anorexií. Jejich vývoj jako by se zastavil. Hraje tu roli strach z dospělosti, strach ze zodpovědnosti," vysvětluje Papežová.

Část dívek se vyléčí, část jich žije se svou nemocí celá léta. "Máme teď v péči čtyřicetileté dámy, které jen obtížně přiznávají, že dvacet let trpí anorexií," říká Hana Papežová. Každý rok na následky anorexie několik dívek zemře. "Jejich přesný počet neznáme, někdy ani není ta správná diagnóza stanovena," uzavírá Papežová.

Jak poznáte, že vaší dceři hrozí anorexie?

• Mění se její jídelníček, ze kterého nejprve mizí tučná a sladká jídla. "Zákaz" je postupně rozšiřován na další a další potraviny, až zbudou jen "light" jídla.

• Mění se jídelní režim. Vynechává jídla. Ráno tvrdí, že jíst nemůže, a večer, že už je pozdě.

• Mění se jídelní chování, v jídle se nimrá, jí nápadně dlouho a pomalu.

• Mění se chuť. Někdy hodně solí. Někdy hodně pije (zapíjí hlad), jindy nepije vůbec.

• Vyhýbá se jídlu ve společnosti, přecitlivěle reaguje na to, když ji někdo při jídle pozoruje.

• Často vzrůstá její aktivita, neustále někde pobíhá, chce si "dát do těla", zpotit se.

• Nápadně často se zaobírá svou postavou a hmotností. Postává před zrcadlem, neustále se váží nebo se naopak váze vyhýbá.

• První zhubnutí je zpravidla doprovázeno zlepšením nálady a růstem sebevědomí. V této době může být velmi společenská. Později se však začíná vyhýbat přátelům a uzavírá se do sebe.

• Pokud zvrací, zavírá se po jídle na toaletu, bez rozmyslu nakupuje jídlo.

Zdroj: F. D. Krch: Mentální anorexie, Portál 2002