Ona
Poznali jste Štěpánku Hilgertovou?

Poznali jste Štěpánku Hilgertovou? | foto: Lucie Robinson

Štěpánka Hilgertová: Mám fanklub ze svých nejbližších

  • 26
Štěpánka Hilgertová se chová tak normálně, až působí nenormálně. Když se téměř omlouvala, že si nestihla dokončit vysokou školu, vzpomněla jsem si na různé "celebrity", které ještě nic nedokázaly, a přesto se jejich sebevědomí nebes dotýká.


Jedno české rčení praví: Jaká matka, taková Katka. Když je aplikuji do sportu, tak vaše maminka Zdeňka Prošková získala na prvním lyžařském mistrovství světa tělesně a zrakově postižených sportovců v Grand Bornand čtyři zlaté medaile. Nikdy jste o tom nemluvila.

Když se někdo zeptal, tak ano, ale on se nikdo moc neptal. O maminčině úspěchu se totiž už moc neví. Sama mám kromě jejích medailí schovaný jediný zažloutlý výstřižek, veliký asi pět centimetrů.

Nemrzí vás pomíjivost sportovní slávy?

Mrzí, nemrzí, tak to prostě je. Ale maminku pár lidí ještě pamatuje a váží si jí, a to mi stačí. Čím jsem starší, tím víc si myslím, že skoro nezáleží na tom, co si o vás myslí cizí lidé. Ti stejně vědí, jen co se k nim dostane přes média čili jenom povrchnosti. Důležitější je mít stálý fanklub z našich nejbližších.

Jaký byl váš úplně první fanklub?

Hezký, klidný, plný tolerance. Maminka v dětství onemocněla obrnou a měla jednu nohu ochrnutou. Asi i díky tomu postižení byla člověk s obrovskou chutí do života. Velká bojovnice, co o svých záměrech nemluví, nedělá žádné haló, ale jde si cílevědomě za svým. Milovala sport a dosáhla v dané době maximum, co mohla. Tatínek byl spíš její protiklad. Vyloženě antisportovní typ. Jediné, co ho opravdu bavilo, byla turistika.

Jak maminka přijímala vaše úspěchy?

Maminka umřela ještě před mojí úplně první olympiádou. Sice jsem ji totálně zvorala, ale dala bych všechno, aby mě na ní viděla. Když jsem pak o čtyři roky později vyhrála svoji úplně první zlatou medaili, mísila se ve mně obrovská radost s obrovským smutkem, že se jí zrovna ona nedočkala. Myslím na ni vždycky, když se mi něco povede.

Působíte úplně stejným dojmem, jak jste ji charakterizovala: tichá bojovnice, co o svých záměrech nemluví a jde si za svým. To ona vás dotlačila ke sportu?

Spíš to tak nějak vyšlo. Naši měli jenom mě. Nechtěli, abych byla rozmazlená, abych se jen tak bezcílně poflakovala. Jenže já nebyla v ničem zvlášť vyhraněné dítě. Nemám žádné zvláštní umělecké sklony, zpívám falešně, kreslím ještě hůř a ruční práce mi taky zrovna nejdou. Vylučovací metodou tedy zkoušeli, který sport. Chodila jsem na gymnastiku. Ani jsem nedělala ostudu, ale ani nijak oslnivě nezářila. Ve dvanácti jsem zcela náhodou přešla k pádlování, kde je úplně jiná atmosféra.

Sportovní kariéru jste začala zlým snem všech ambiciózních rodičů a trenérů. V osmnácti jste porodila syna. Musela jste hodně bojovat, aby vás mateřství nepřesměrovalo jinam?

Když má žena pocit, že se dítěti obětovala, asi bylo něco špatně. Asi se měla víc vzpírat, víc bojovat. Teď ale vykládám o něčem, co sama neznám. Když se za manželku nepostaví v první řadě manžel a třeba se proti ní i spojí se svou matkou, slabší nátura podlehne. Sama jsem podobné problémy řešit nemusela. Otěhotněla jsem ve čtvrťáku střední školy. V loděnici se o mně v té době říkalo, že jsem nadějná. Což ve sportu ovšem nemusí nic znamenat. Spíš jsem se soustředila, aby mě vzali na vysokou, a říkala si, že budu jezdit vodu jen rekreačně. Po narození syna se stalo, že mi šla výkonnost raketově nahoru. Celá rodina, manžel, babičky i tchán, mě na to konto začala hecovat, že by byla škoda, abych nezávodila, že se to s mrňousem nějak udělá. To jsem si později vyslechla spíš od cizích, že kluka tahám jako kočku po závodech a házím na krk babičkám, místo abych seděla doma.

Kyselé hrozny! Podpora vaší rodiny zní totiž jako pohádka. Zvlášť když váš tchán i manžel vrcholově sportovali a v Čechách je spíš zvykem, že když dva dělají totéž, žena ustoupí. Ve vašem případě se upozadil manžel.

Právě že ne, a je mi trochu líto, že to novináři často takhle vnímají. Především, dlouho jsme sportovali spolu, oba jako závodníci. Absolvovali jsme olympiády v letech 1992 a 96, teprve potom manžel ukončil aktivní kariéru a stal se mým trenérem. A kdo sportu trochu rozumí, ví, že jedinec bez dobrého trenéra neuspěje. Že za ním, nebo přesněji řečeno spolu s ním, musí někdo trvale běžet. V oboru nás už od začátku všichni berou jako dvojici. Navíc, to já jsem byla povahou vždycky spíš nesmělá a vlastně naprosto neambiciózní. V počátcích mě Luboš musel dokonce postrkovat. Oba víme, že když si věším na krk medaili, věším si ji za nás oba, mínění okolí je vlastně zcela nepodstatné.

Nesmělá? Neambiciózní? Nesmělí dnes nemají na růžích ustláno. Jak jste se mohla prosadit ve vrcholovém sportu?

Shodou okolností syn loni maturoval z psychologie a vybral si téma Vliv psychiky na výkon vodních slalomářů. Pomáhala jsem mu sehnat výsledky testů temperamentu reprezentačního družstva. Potvrdilo se, že většinou jsme introverti a individualisté. Ale bez agresivity, potřebné třeba u tenisu. Nebojujeme proti soupeři, ale jen sami se sebou, s vodním živlem. Tenhle sport nikoho, kdo cítí potřebu konfrontace, chce řídit, vzrušuje ho moc a má tendence lidi okolo sebe organizovat a ovládat, nemůže vůbec bavit.

Hrajete aspoň stolní společenské hry?

Nesnáším je. Luboš je z rodiny, kde všichni rádi mastí karty, Člověče nezlob se nebo nově Osadníky a podobně a hrozně je prožívají. Někdy se samozřejmě taky přidám, ale absolutně odevzdaně, jestli prohraji, nebo vyhraji, je mi úplně fuk. Hlavně, že je veselo a jsme všichni spolu. Už si ze mě utahují. Jen co přijdu spustí: "Tak co, Štěpánko, zahrajeme si nějakou hru?"

Takže vám je jedno, jestli vyhrajete zlatou, nebo jste pátá?

Ve sportu rozhodně ne, páté místo mě štve. Zlatou chci vždycky moc, když vím, že na ni mám.

Co je motivací ke tvrdým tréninkům ve vodním slalomu, kde třeskutá sláva ani oslňující peníze rozhodně nefigurují?

Cokoliv teď řeknu, bude znít divně a stejně se přesně nevyjádřím. Potřebuji pocit z dobře odvedené práce. Když vím, že jsem udělala maximum, cítím vyrovnanost. Na vodním slalomu je báječná jeho proměnlivost. I když jedete stejnou trať, nikdy není nic stejné, ani trénink, ani závody. Pestrost vás nutí rychle reagovat a mě pořád ještě uspokojuje, když sama sebe překonám a překvapím. Stále se mohu zlepšovat. Lukáš Pollert sice zlatou medaili prodal, ale já si jí vážím. Když slyším hrát českou hymnu a vím, že jsem k tomu přispěla, tak ten pocit je nesdělitelný. Dojímá mě, na pár minut cítím velké štěstí, které navíc nesdílím sama, ale s manželem a mnoha fanoušky, takže je o to úžasnější. No a tenhle pocit si pak v sobě zakonzervuji na horší časy.

Máte aspoň paní na úklid? Na Západě olympioničku se zlatými medailemi na štaflích při šúrování oken asi jakživ nikdo neviděl.

Náš byt je malý, tak si ho uklízím sama. Tedy nikdo se nesmí koukat moc podrobně, kontrola vrchních polic, jestli nejsou zaprášené, by dopadla hrozně. Okna myji taky, až když už mi je vyloženě trapně. Co stihnu, stihnu, jsou důležitější věci.

Souvisí podle vás introvertní založení s tím, že hokejisté a fotbalisté jsou rádi, když projdou učňákem a tak tak odmaturují. Zatímco sportovci spojení s vodou jsou ve velké většině vysokoškoláci?

Voda nechává větší prostor žít víc životů, je to individuální sport. Vidím to na kamarádech, jejichž synové hrají fotbal nebo hokej za žáčky. Už od základní školy se tréninkům podřizuje škola i celý rodinný program. Je pak samozřejmě těžké udržet se v oddíle, kde pro dvě třetiny členů vzdělání zas tak velkou roli nehraje. U vodních sportů chodí většina lidí trénovat jako doplněk ke škole. To nemíním jako kritiku, ale právě odlišný charakter kolektivních a individuálních sportů.

Na druhou stranu, hokejisté a fotbalisté, kteří dosáhnou vašich úspěchů, jsou za vodou. Vy, řekněme, finančně jste pořád "na vodě". A až jednou definitivně přirazíte ke břehu, budete muset řešit, co potom. Nevnímáte jistou nespravedlnost?

Nevnímám. Stejně jako u jiných "civilních" profesí není sport jako sport, i když třeba vynakládáte podobné úsilí. U fotbalu a hokeje mají všichni velké oči. Vidí jenom těch pár jedinců, co se dostali na absolutní vrchol. Ne davy těch, co neměli dětství, pak jim selhalo zdraví nebo se jim v pubertě změnily fyzické dispozice a jsou v háji. Bez vzdělání, zklamaní, těžce hledající další perspektivu.

Vy jste na horší časy co? Inženýrka?

Právě, že taky nic. Začala jsem studovat na ČVUT stavárnu. Teď se nebudu vymlouvat, protože kdo chce, čas si najde vždycky. Ale po třech letech jsem měla pocit, že už nejsem schopna sport, školu a dítě fyzicky skloubit, a přerušila jsem. Navíc nejsem typ, který by dělal školu jen formálně pro titul. Když už vynakládám energii a čas na úkor rodiny, chci abych opravdu něco věděla. Technika je obor, který nestojí na místě, delší pauza znamená začít znova. Tím pro mne zhasla. Po čase mi ovšem moje nedovzdělanost znova začala vrtat hlavou. Složila jsem přijímačky na FTVS. Prvák mne moc bavil. Ale pak začali tlačit s docházkou a nestíhala jsem zvládat všechny požadované limity, třeba z bruslení. Do té doby jsem na bruslích jakživ nestála. Jiné sporty pro mne zase znamenaly riziko zranění, což si nemohu dovolit.

Předpokládala bych, že vám škola vyjde víc vstříc...

Určitě je dobře, že všem měří stejně. Mě spíš zamrzelo, když jsme třeba měli v sobotu výuku a já kvůli tomu přeorganizovala tréninky. A mně se podřídili zase jiní lidé. Profesor, tvrdě vyžadující docházku, pak vůbec nepřišel. Když studujete v dospělosti, hraje určitě velkou roli moment věku. Ten, kdo jde na vysokou hned po střední škole, je zvyklý se učit i blbosti, nacpe je do hlavy jedním vrzem a ihned vypustí. Starší člověk, který už nemá na starosti jen sebe a bruslí mezi spoustou povinností, víc přemýšlí, co v praxi použije a co ne. V určitý moment jsem se zkrátka sama sebe ptala, jestli mám tohle zapotřebí, a řekla si, že asi ne. Ale nejsem na sebe moc pyšná. Nerada za sebou nechávám nedotažené věci.

Jak vlastně zvládáte prohry? Nemyslím teď ono studium, ale celkově: když se nedaří se sponzory, když výkonnostně, když se nepohodnete doma…

Potřebuji být sama. Sama si někam zalézt do kouta a chvíli se ve svých trablech babrat, abych si udělala jasno. Také funguje stará pravda, že je ráno moudřejší večera a nic netrvá věčně. Ani špatná nálada a smutek. Později mi pak pomůže probrat to s někým, komu důvěřuji a má můj respekt.

Když se objevíte v médiích, nelze přehlédnout vaši vizuální proměnu. Hraje vizáž sportovkyně roli při shánění sponzorů?

Hraje. Ale ta hraje dnes roli už asi všude.

Kdy jste na to přišla?

Poměrně pozdě. Asi proto, že sama lidi podle toho, jak vypadají, nehodnotím vůbec. V loděnici holky namalované nechodí a všichni máme splihlé mokré vlasy. Navíc je dost komplikované používat kosmetiku, ani ruce si nemažu, protože by mi jinak klouzalo pádlo. Všechno se podřizuje účelovosti. Když se pak vidíme v civilu upravené, tak se stejně vlastně zase hodnotíme podle toho, co o sobě víme. Prostě jsem tuhle oblast podcenila. Vždycky jsem byla okudlaná na kluka, na slavnostnější příležitosti měla ve skříni bílou halenku a černou sukni. Nakonec jsem zjistila, že když vypadám jako šedivá myš, tak si škodím. Pomohla mi jedna stylistka, ale musela jsem jí připadat jak mimozemšťan.

Proč?

Bylo to přesně jako jedna scéna z Pretty Woman. Neznala jsem žádné značky, vodila mne od krámu ke krámu. Uvnitř jsem stála jako telátko, stylistka snášela náruče ramínek. Neomylně to, na co by mě už vůbec nenapadlo ani sáhnout. Třeba šaty jen na ramínka. "Zbláznila ses? S mými svalnatými rameny," smála jsem se. Ale ona mi hned řekla, že si přes ně přehodím šál a budu mít větší šmrnc, než kdybych šla do kostýmku.

Co vlastně považujete za svou největší výhru?

Kvalitní vztah. Od něj se u mě odvinulo všechno ostatní. Jak jsme vychovali syna, jak se vyvíjela moje sportovní kariéra. Přitom jsem se vdávala strašně mladá. Až dnes zpětně vidím všechna rizika. Měla jsem prostě štěstí.

Jste spolu denně doma, při trénincích, na soustředění. Je něco, čím vás manžel ještě překvapí?

Mě spíš překvapí, že se ještě vůbec nechám zaskočit některou jeho vzteklou reakcí. Za ty roky už přece vím, co ho spolehlivě vytočí. Jsme takové úplně normální manželství. Když se hádáme, tak nikdy ne v podstatných věcech. Zásadně kvůli pitomostem typu nevylitá voda z mističky na mýdlo.

VIZITKA

Narodila se 10. 4. 1968 v Praze, v Podolí. Sport ji bavil od malička. Začínala s gymnastikou a v zimě jezdila s maminkou na hory lyžovat. Její fanoušci najdou další informace na www.hilgertova.cz.

Tak takhle začínala na jaře roku 1980 Štěpánka trénovat v TSM Tesla Žižkov.

 

V roce 1986 se jako osmnáctiletá provdala za Luboše Hilgerta. Týž rok se jim narodil syn Luboš.

 

Po 14 letech závodní kariéry se dočkala zlaté olympijské medaile. Získala ji v peřejích indiánské říčky Ocoee River v americké přírodní rezervaci Cherokee na samých hranicích státu Tennessee.