Džíny jsou součástí zajímavého procesu v dějinách módy – celé věky byly trendy určovány především nejvyšší společenskou vrstvou, jejíž styl posléze adaptovali chudší a méně významní lidé. V posledním století se však proud obrátil - tetování, punková rozervanost, široké kapsáče jsou odezírány od méně movitých sociálních skupin.
Kalhoty z pevného, odolného plátna z Nîmes nosili v šestnáctém století obyčejní námořníci a dělníci v docích, ne jako módní výstřelek, ale zejména pro jejich skvělé vlastnosti. Džíny dlouho vydržely, mohly se nosit suché i mokré, lehce se vyhrnovaly nad kolena, když bylo potřeba drhnout palubu. Džínové kalhoty byly prány tažením za lodí v sítích, kde je slaná voda a slunce vytáhly úplně do běla.
V osmnáctém století se džíny rozšířily mezi americkými dělníky a původní receptura (smíšení různých materiálů) se zjednodušila na pouhou bavlnu, kterou sbírali a zpracovávali na plantážích otroci. Tehdy už byly džíny nejčastěji barvené indigem, intenzivně modrým barvivem, dováženým převážně z Indie.
V polovině devatenáctého století vypukla ve Státech Zlatá horečka a do Kalifornie se slétaly houfy po bohatství bažících zlatokopů. Protože kopáči potřebovali kalhoty, které vydrží i ne velmi jemné zacházení, samozřejmě sáhli po modrých džínech, řešíc jenom jednu maličkost – rychlé trhání kapes a poklopců.
Legenda mezi džínovinou - Levis
Tehdy přišel chlápek jménem James Davis (krejčí litevského původu) na geniální myšlenku – zpevnil okraje kapes a jiná namáhaná místa kalhot měděnými nýty – a džíny, jak je známe dnes, byly na světě. Takhle vylepšené gatě šly mezi zlatokopy okamžitě na dračku a jejich autor si potřeboval pojistit, aby mu někdo nápad nevyfoukl. Protože však neměl 68 dolarů, potřebných na zapsání patentu (tehdy docela pěkné peníze), rozhodl se požádat o pomoc člověka, o němž věděl, že by mohl mít nejen požadovaný obnos, ale i zájem. Tím člověkem byl Levi Strauss, úspěšný podnikatel s potřebami pro dělníky.
Německý emigrant Levi (vlastním jménem Leob) se jako mladík v New Yorku učil obchodním dovednostem a později se přestěhoval do San Francisca, aby tam vedl pobočku bratrovy společnosti. Dařilo se mu poměrně dobře, byl by však pravděpodobně zapadl v zapomnění jako tisíce jiných byznysmenů, kdyby nezacítil v Jamesově nápadu velkou příležitost. Dnes se Leviho jméno spájí se zdaleka nejznámější a nejoblíbenější značkou džín světa. Fanoušci časem přirozeně přijali název Levi’s natolik, že se stal vlastně synonymem modrých kalhot jako takových – a tak se stalo jméno německého obchodníka přímo nesmrtelným.
Dlouhou dobu byly džíny jenom pracovními kalhotami a nosili je výhradně muži. V třicátých letech minulého století se staly oblíbenou součástí garderoby kovbojů. Filmy, které byly v těch dobách horoucí novinkou, prezentovaly kovboje v populárních westernech v lákavé, zromantizované podobě a napomohly tak kovbojské scéně, aby přitáhla k pasácké kultuře davy kinem poblázněných civilistů. Mnohým z nich se moc zalíbily hrubé modré kalhoty, které hoši od krav nosili do práce. Tak se původně výhradně praktické džíny dostaly mezi obyčejný lid.
Po druhé světové válce Levi Strauss rozšířil pole své působnosti mimo amerického západu a o džínchtivého klienta musel najednou bojovat s nově vzniklými, mladistvě dravými společnostmi, jako Wrangler nebo Lee. V roce 1955 se na stříbrném plátně v modrém denimu objevil hezoun James Dean (ve filmu Rebel bez příčiny) a odstartoval tak docela novou éru džínové slávy – kalhoty se nenadále staly politickým prohlášením, manifestem protestu proti zaostalé generaci otců.
V podobném duchu džíny zapracovali do svého šatníku hippies a současně je přizpůsobili svému módnímu cítění – nosili je bláznivě batikované, rozšířené do zvonu, pomalované znaky… Holky se módního prvku chopily s velkou vervou a brzy se denim objevil nejenom na nejrůznějších kusech oděvu, ale také doplňcích, jako boty a kabelky. Nejdříve byly dámské džíny opatřeny zipem na boku, pánské vepředu; později se tohle rozdělení vytratilo. Klasikou se brzy staly kromě kalhot také denimové vesty, bundy a výrazně slušivé džínové šaty.
Džíny Lindex
Osmdesátá léta pak z modré látky úplně zešílela a džíny zaznamenaly absolutní vrchol své popularity. Dekorované flitry i nášivkami, záměrně potrhané, ošoupané (až do poměrně extrémní "plesnivé" podoby) – džíny sloužily mnoha módním stylům i světonázorům a osvojily si je mnohé subkultury, ale i docela obyčejní lidé, ne-extrémisté.
Protože džíny v principu vyjadřovaly rebelující, antikonvenční postoje, dlouho bylo jejich nošení přísně zakázáno na školách, jako oděv do práce, v divadlech. (Slavnému Bingu Crosbymu byl prý díky džínům odepřen vstup do hotelu v LA, na což Levi Strauss promptně zareagoval vytvořením denimového obleku speciálně pro zpěváka.)
Zkostnatělé postoje se začaly měnit až tehdy, kdy se denimu chopili top fashion návrháři a proměnili ležérní, volnočasový kus oděvu na prvek elegantní garderoby. Povýšení již kultového kousku šatníku na vrcholně šik doplněk se dokonale povedlo Calvinovi Kleinovi, který do svých televizních kampaní obsadil mladičkou Brooke Shields, mazlivě předoucí cosi o tom, že pod svými calvinkami už nenosí vůbec nic. Masové pobouření provázely stejně masové nájezdy na prodejny a z džín se stal definitivně nástroj prokazování statusu a orientace v trendech.
I když se výrobci a návrháři pokoušeli zavést do módy nejrůznější extravagantní trendy, indigově modrý denim pořád daleko vede před všemi jinými barvami, také příliš široké, zvonové nebo krátké capri džíny se dlouho v oblibě nedrží. Kdysi tak slavný vysoký pas ustoupil lichotivějším střihům, nízké bokové fazony si zamilovaly zejména pubertální holky - dámy nad třicet pořád sahají spíše po decentněji vyvedených modelech. Momentálně se už několik let drží na špici úzké, obepnuté džíny, jejichž vznik usnadnilo zejména vynalezení lycry.
Džíny jsou nepochybně nenahraditelným kusem oděvu. Jsou všestranné, přizpůsobují se tvaru těla, a také (kromě těch směšně pytlovitých nebo mrkváčích) podezřele sexy, správně zvolený typ dělá překrásný zadek a v kombinaci s elegantními doplňky činí úplná kouzla. Nejsou sice právě nejměkčí, ale v porovnání s jemnými lněnými kalhotami se nemačkají a nemusíte je po dvou použitích prát. Nestačí-li vám pevný stisk obyčejných džín, zkuste třeba ty od Lord and Taylor, které mají v podtitulu lift and tuck (zvednout a vtáhnout). Slibují přímo zázračné výsledky.
Džíny Kenvelo
Tipy na nákup džínů
Nekupujte džíny sami. Nechte se pookukovat ze všech stran – nejlépe někým nestranným.
V žádném případě nekupujte džíny tónované světlými skvrnami na stehnech a zadku – rozšiřují a vypadají jako šmejd.
Podobně jsou na tom džíny, které už od výrobce vypadají jako špinavé, pokryté hnědými fleky – je to děs! A opravdu chcete platit za něco, co můžete polehku udělat sami?
A ještě jedno temné tajemství – džíny vypadají dobře jenom na lidech bez velké nadváhy. Máte-li nějaká ta kila navíc, vsaďte raději na jiný úbor – denim je k širokým stehnům krutý a nemilosrdný.
