Později jsem doma našim vyčítala, že jediné, co mi při nástupu do práce dali za radu, bylo to, abych každého pěkně zdravila. Že už nejsem na škole mezi kamarády a v podniku si na slušné chování potrpí.
To údajné slušné chování jsem zanedlouho vyzkoušela na vlastní kůži. V kanceláři panovalo dusno a mě jako nováčka taky přijaly hodně vlažně. Nikdo mi pořádně nic nevysvětlil a měla jsem pocit, že jim dělá radost, když se ve své práci nevyznám. Pořád jsem se musela na něco ptát a dostávala jsem jen kusé odpovědi. No hrůza. Ale byla jsem celkem chápavá a postupně jsem se docela dobře zapracovala i bez jejich pomoci.
Jednou si mě ale zavolala na kobereček šéfová. Prý jsem si měla pustit pusu na špacír a kritizovat nějak nevybíravě jedno z jejích nařízení. Nebyla to pravda. Koukala jsem jako blázen. Byla jsem v podniku krátce na to, abych se vůbec mohla k nějakým nařízením vyjadřovat. Většinu jsem ani dost dobře nechápala a hlavně, komu bych se asi tak zpovídala? Některé z nepřátelských kolegyň v kanceláři? Směšné.
Vedoucí se ke mně zachovala sice dobře, spíš mi přátelsky domlouvala, abych byla uvážlivější, že tu teprve začínám, a pokud budu mít nějaké připomínky, mám přijít přímo za ní a nestěžovat si jiným. Bylo mi do breku. Byla ke mně sice milá, ale nevěřila mi.
Ovšem v jednom mi nečekaně posloužila. Na rozloučenou mi řekla, že to kolegyně Stránská a Malá se mnou jistě myslely dobře, tak jim to nemám mít za zlé a zamyslet se nad sebou.
Když jsem se vrátila do kanceláře, obě se takřka roztékaly blahem, jak mi zavařily. Nechápala jsem to. Nikdy se nedozvěděly, že mi vedoucí jejich jména prozradila. Od té chvíle jsem nechtěla nic jiného, než se jim pomstít. Musela jsem si počkat půl roku, ale podařilo se.
Pomsta byla sladká...
Stránská z podniku odcházela. Zdědili s manželem domek na Moravě a stěhovali se. Tak uspořádala večírek na rozloučenou a kolegyně mě pověřily koupením dárku. Najednou jsem jim byla dobrá. Jsem prý jediná svobodná a mám odpoledne fůru volného času. Vybrala jsem od každé domluvený obnos, koupila jsem dárek, na kterém jsme se shodly, a pak přišla moje velká chvíle.
Stránská se jako vždy vracela z oběda jako první a já jsem ten den polední pauzu trávila schválně v kanceláři. A přesně ve chvíli, kdy otevírala dveře, jsem začala předstírat telefonický hovor.
Ustaraně jsem se hluchému sluchátku svěřovala, jak je mi trapné, že paní Malá jako jediná nepřispěla paní Stránské na dárek a přitom se na rozlučku jistě pohrne. Účinek byl úžasný. Když na hostině paní Malá debužírovala domácí zákusky a pak je Stránské chválila, tak ta jen odfrkla, že zadarmo chutná všechno.
Sice jsem se zapotila, protože by stačilo, aby se Malá ohradila a Stránská si uvědomila, kde poznámku o lakomosti Malé vyslechla, a mohlo se vše obrátit proti mně. Ale vyšlo to. Malá se urazila, vyčetla Stránské živé mrtvé a z večírku odkráčela.
Mohla jsem být spokojená. Moje akce měla i další nečekaný dopad. Od té doby ji v kanceláři kolegyně moc nemusí, má nálepku té, co zkazila kamarádce večírek. A to se mi zalíbilo. Co prošlo jednou, může projít i podruhé. A tak jsem začala znemožňovat jednu kolegyni za druhou.
Baví mě s lidmi manipulovat
Stačila občas nevinná poznámka na něčí adresu pronesená ustaraným hlasem. Úspěch mělo i to, když jsem úmyslně jednu z kolegyň přestala na ulici zdravit a pak jsem za jejími zády ostatním celá nešťastná svěřovala, jak mě mrzí, že mě právě tato kolegyně mimo kancelář nezdraví.
Protože jsem s obviněním přišla jako první a navíc ho herecky zvládla, neměla dotyčná později úspěch, když se snažila očernit mě. Jo tak ona nezdraví tebe? A není to náhodou naopak? Máš tohle zapotřebí? Co ti ta holka udělala?
Jenže se mi vše vymklo z ruky. Měla bych se cítit jako v močálu, kde mi bahnité dno svírá nohy a nedovolí se odrazit zpátky na čerstvý vzduch. Ale já si v tom libuju jako ve vaně plné borůvkové pěny. Už neumím jednat normálně. Líbí se mi stavět lidi proti sobě. Tahat za nitky. Začala jsem takto jednat i mimo zaměstnání mezi kamarády.
Už v tom nechci pokračovat, ale nemůžu přestat. Nejvíc mě začíná děsit, že mi tento způsob chování mezi lidmi vyhovuje. Ale už to nejsem já. Nedokážu se s tím svěřit ani kamarádce, mám strach, že by pak na mě pohlížela jako na lhářku a přestala mi věřit.
Paradoxní je i to, že od chvíle, kdy intrikařím, mám v kanceláři klid. Dusná atmosféra se mě nedotýká, vždyť ji pomáhám vytvářet. Ale neumím si představit, že by to jednou mělo prasknout, toho se bojím ze všeho nejvíc. Mám zřejmě jen pár možností, jak se zachovat:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 27. dubna 2009. Anketa je uzavřena.
