Miriam Němcová: Raději diriguji muže než ženy

  0:54
Před muzikanty si Miriam Němcová s taktovkou poprvé stoupla v šestnácti letech. Po třicetileté kariéře je pořád jedinou profesionální dirigentkou v Česku. Nevadí jí, že posluchači sledují její pozadí, ale když si má stoupnout jen před ženský orchestr, cítí se divně. Raději diriguje muže.
Miriam Němcová

Miriam Němcová - Je zatím jedinou profesionální dirigentkou v Čechách. | foto: Petra Pikkelová

Víte, kolik jste za svoji třicetiletou kariéru zlomila taktovek?
Moc ne. Spíš než při práci ji zničím, když ji dávám do tašky. Taktovka je sice malý, ale strašně neskladný nástroj. Do kabelky ho nedáte, musíte ho mít vždycky v nějakém pouzdru. Občas ji v euforii po odehraném koncertě někde zapomenu a taky se mi jednou stalo, že mi vylítla do publika.

A jak jste dirigovala?
Bez taktovky. Ono v zásadě vůbec nevadí, když ji nemáte. O přestávce tenkrát přišla paní ze sálu a vrátila mi ji, což není úplná samozřejmost. Na rozdíl od jiných kolegů, kteří mají drahé hudební nástroje, taktovka stojí kolem tří až pěti stovek, tak ztráta není bolestivá.

Použila jste ji někdy na dceru jako výchovný, vlastně spíš nevýchovný prostředek?

Miriam Němcová

* Miriam Němcová se narodila 2. 8. 1961 v Praze.
* Na Pražské konzervatoři vystudovala obor skladba a dirigování, ve kterém pokračovala na AMU.
* Kariéru dirigentky začala v pěveckém souboru Rosa. Později dirigovala v několika divadlech a orchestrech, například v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Komorní opeře v Praze, ve Státní opeře v Praze a dalších. Dnes diriguje Filharmonii Hradec Králové a také hostuje jako dirigentka v Česku i zahraničí.
* Od roku 1995 vyučuje na Pražské konzervatoři dirigování.
* Ze vztahu s houslistou Petrem Andělem má osmiletou dceru Štěpánku.

Tak to ne, to nikdy nebylo třeba, i když dcera někdy přes zadek dostane. V tom případě si však vystačím s rukou. V zásadě nejsem člověk, který by fyzické tresty používal.

Skoro polovinu obývacího pokoje vám zabírá klavír. Ceníte si víc jeho, nebo taktovek?
To se nedá říct. Klavír beru jako auto. Pro mě to je pracovní nástroj. Díky autu se někam dostanu, klavír je zase prostředek, přes který se něco naučím. Není to žádné posvátné místo, i když ho mám ráda. Na Vánoce na něm máme stromeček, dáváme tam dárky. Moje dcera na něm má krabici s kapesníky, protože když cvičí, tak u toho strašně brečí.

Proč? Nebaví ji to, hraje z donucení?
Z donucení rozhodně nehraje. Ono ji to baví, ale strašně se přitom vzteká a brečí. Říkám jí, ať nehraje, když ji to nebaví, jenže ona hrát chce.

Ale proč u toho tedy brečí?
Je zvyklá na to, že jí většinou všechno jde - zpěv, zobcovka, step, balet. Klavír ne tak rychle, takže se vzteká. Myslím, že je dobré umět na něj hrát, ale cvičit šest nebo osm hodin denně, to je velká oběť, protože uplatnění v praxi je minimální. Na klavír se tedy dívám z praktického hlediska, že ho Štěpánka bude potřebovat třeba ke zpívání. Nejsem taková ta ambiciózní máma, která by dceru nutila u něj pořád sedět. Párkrát do týdne na něj cvičí a rozčiluje se. Když vidím, co prožívá, tak to špatně snáším a nakonec vypěním i já.

Jak takové vypěnění ve vašem podání vypadá?
Zakřičím, do toho začne štěkat pes - brání ji, tak s něčím prásknu a nakonec odcházím. Ale tohle dělám jen doma. V práci před orchestrem takhle nereaguju. Tam se dovedu ovládat.

Nedáváte při práci průchod negativním emocím?
Doufám, že těm negativním ne. To není správně. Samozřejmě nemůžete nechat některé věci v orchestru bez povšimnutí, ale křičet na někoho opravdu není cesta. Ono se strašně přenáší, když člověk přijde na zkoušku naštvaný a má špatnou náladu. Pak má takovou náladu okamžitě dalších šedesát lidí. Funguje to tak, stejně jako když je člověk nervózní a má při koncertě strach. Ověřila jsem si to hned v začátcích své práce. Zpětná vazba je opravdu okamžitá.

Takže nejste typ cholerického dirigenta, jak je známe z filmů?
Žena si takové chování nemůže dovolit, protože by byla okamžitě za hysterku a chlapi by se jí smáli. Navíc dneska je jiná doba. Co známe z filmů, to už si nemůže dovolit nikdo. Mám staré nahrávky ze zkoušek s Toscaninim, který v nich hráčům nadává. Všichni si to nechají líbit, sedí jako berani. Kdyby se tohle dělo dneska, hráč odejde, protože nemá zapotřebí, aby na něj někdo řval. Myslím, že ve vzájemné slušnosti a úctě je práce příjemnější. Lidi musíte přesvědčit tím, že něco umíte. A když neumíte, tak to poznají, protože v orchestrech nejsou žádní hlupáci. Nejlepší je, když se dostanete všichni na stejnou strunu a funguje to tak, že ani nemusíte moc mluvit, jen rukama vyjádříte, co chcete, a hráči na to reagují.

Dirigentka není zrovna "tradiční ženské" povolání. Když stojíte před hudebníky, je pro vás spíš výhoda, že jste žena, nebo nevýhoda?
Já už tohle neřeším a doufám, že snad ani moji kolegové ne. V zahraničí tedy rozhodně ne. Tam nikdo nepřemýšlí, jestli jste žena, nebo muž. U nás jistou dobu trvalo, než se to znormalizovalo, ale teď, když hraju s muži, vím, že řeknou, že jdou hrát s Miriam. Nezajímá je, jestli jsem žena, nebo muž. A já jsem ráda, že to k tomu dospělo, protože můžeme řešit jen práci, a ne pohlaví. Ale jinak jsem snad docela normální ženská. (smích)

A když to obrátíme - je rozdíl, pokud v orchestru převládají ženy a naopak muži?
Ženy a muži jsou jiná zvířata, to je jednou dané, Sigmund Freud by měl určitě radost. Musím se přiznat, že když vedu jen ženský orchestr, cítím se divně. Ne že by nám nešlo vůbec hrát, ale něco tomu chybí. Spolupráce jaksi drhne. Vyzkoušela jsem si, že když jsou v orchestru pouze ženy, je ideální v něm hostovat na chvíli - odehrát koncert a rychle pryč. Zajímavé je, že když jsou v něm jen chlapi, vůbec mi to nevadí. V takovém prostředí se pracuje dobře, stejně jako ve smíšeném sboru.

Jak si tohle vysvětlujete?
Snad je to možná tím, že není zachována sexuální parita. To máte stejné, jako když se sejde na jednom místě deset fen. Tak se taky servou.

Zatímco když jsou dohromady feny a psi, je tam cítit příjemné napětí. Potřebujete napětí ke své práci?
Asi ano, ale nejde o sex, jen mi smíšené prostředí přijde daleko přirozenější. Možná je to dané historicky, protože v orchestru dříve bývali jen muži. Ale aby nedošlo k nějaké mýlce. Pohlaví při práci opravdu neřeším. Nikdy by mě nenapadlo, že bych si do orchestru nasmlouvávala lidi podle něj. Klidně se stane, že obvolávám kolegy a kolegyně, jestli mohou hrát. A až když se pak před ně postavím, zjistím, že v orchestru převažují třeba ženy.

Miriam Němcová

Hrají ženy a muži jinak?
Hrají jinak, ale není to otázka kvality. Ženy se dnes dostaly na tak vysokou hráčskou úroveň, že jsou minimálně stejně dobré, někdy i lepší než muži. To je vidět na konkurzech, kde často vyhrávají.

Kolik vám bylo, když jste si poprvé stoupla před hráče?
Šestnáct. Tehdy jsem dirigovala pěvecký sbor. Všichni v něm byli o deset let starší než já. Když jsem přišla, tak z toho byli trochu na nervy, ale přijali mě. Nakonec se z nás stali kamarádi. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že když si sebe navzájem vážíme, tak můžeme být kamarádi. Zásady některých kolegů, že si nemáte s lidmi tykat a máte mít od nich odstup, jsou podle mě nesmyslné. Dnes se navíc při práci setkávám s lidmi, se kterými jsem chodila do školy, a přece nebudu dělat, že je neznám.

Stávkoval vám někdy orchestr?
To se mi naštěstí nestalo. Ale jeden konflikt jsem měla. Bylo to v době, kdy jsem studovala na AMU. V jednom oblastním orchestru jsem požádala hornistu, zda by mohl hrát větší piano. On mi na to odpověděl, že nemusí hrát vůbec. Tak jsem navrhla, že opravdu nemusí. Zkoušel, co vydržím, což je přirozené a vychází to z pozice, že dirigent je úhlavní nepřítel hráčů a nezáleží na tom, jestli je to muž nebo žena.

A zůstal tenkrát, nebo odešel?
Zůstal, pro něj je to práce, za kterou je placený, tak se nemůže sebrat a odejít.

Měla jste už jako dítě jasno, čím chcete být?
Vůbec ne. Jen jsem tušila, že to bude něco kolem muziky a kolem kumštu. Táta byl zubař. Měl ordinaci právě tady v bytě, kde teď sedíme. K hudbě mě nasměrovala maminka - zpěvačka. Chodila jsem na klavír, do sboru, do baletu. Dělala jsem přesně to, co teď dělá moje dcera Štěpánka.

A kdy jste se rozhodla pro dirigování?
Chtěla jsem zpívat. Ale to mi máma zakázala, protože tvrdila, a myslím, že měla pravdu, že v patnácti hlas není vyvinutý. Rozhodla jsem se pro herectví, ale měli jsme špatný kádrový profil, tak jsme potřebovali protekci. Můj tatínek zrovna dělal šéfovi oddělení konzervatoře zuby, tak to vypadalo nadějně. Ale byla jsem tak špatná, že ani protekce nestačila. Nakonec jsem z devítky dělala zkoušky na dramatický obor a na skladbu. Vzali mě na skladbu. V prvním ročníku mi profesor Kasal nabídl, abych zkusila dirigování. Moc se mi to nezdálo. Přišlo mi divné, že by žena měla dirigovat, ale nakonec jsem to zkusila a zjistila, že mě to baví. Potřebuju mít vedle sebe lidi, s někým mluvit. Psát hudbu do šuplíku, pak někoho nutit, aby to zahrál, to mi nic neříkalo. V dirigování jsem se našla.

Nakonec jste odjela na roční stáž do Paříže. Jak se vám to v roce 1988 se špatným kádrovým profilem podařilo?
O stáž jsem žádala od prvního ročníku na AMU, ale vždycky za mě odjel někdo jiný. Nebyla jsem v SSM, nosila křížek na krku, takže všechno špatně. Až těsně před revolucí mi pomohl tehdejší děkan. Paříž byla poučná. Musela jsem se postarat sama o sebe. Byl to jiný svět. Na kolejích jsem byla s Araby a tenkrát se ze mě málem stal rasista, protože strašně kradli. Profesně mi sice stáž tolik nedala, ale studentům takovou zkušenost doporučuju.

Uvažovala jste tenkrát o emigraci?
Jeden čas jsem chtěla odejít. Měla jsem osmiletý vztah s Italem a zvažovala, že se za ním odstěhuju. Ale na tenhle krok musíte mít povahu. Já v Paříži viděla, že bych vstoupila do džungle. Stačilo, když jsem přijela, tak mi spolužáci - kluci okamžitě řekli, že jestli si myslím, že tam budu dirigovat, tak jsem blázen. Tenkrát jsem si uvědomila, že si někde musím začít budovat kariéru, a zvolila jsem, že zůstanu tady. Až kdyby mi to nešlo, tak bych asi hledala něco jiného nebo šla ven. Ve všech oborech je těžké se prosadit, ve vážné muzice obzvlášť. V našem oboru navíc hodně záleží na kontaktech, na štěstí i na tom, k jakým skupinám náležíte. Nebudeme si nic nalhávat, fungují tu homosexuální, židovské i další skupiny. Někdy je to až mafie.

Miriam Němcová

Měla jste někdy chuť praštit s dirigováním a jít na druhou stranu do orchestru?
Zpívám ve sboru. To miluju. Zvládla bych hrát na klavír jako součást orchestru, ale jako sólistka bych se rozhodně neuplatnila. Kolikrát jsem dostala ve sboru sólo a bylo to šílené, celá jsem se klepala a odskřehotala to. Jako dirigentka trému vůbec nemám. To mě můžete vzbudit o půlnoci a půjdu. Ale sólistka bych nemohla být. Asi záleží na sebevědomí.

A nevadí vám potom, že jste celou dobu při koncertu otočená zády k publiku a diváci sledují váš zadek?
Já zrovna nejsem žádný drobeček, tak si mě kolegové dobírají, že je na co se dívat. (smích) Tohle si člověk nesmí připouštět. Je to i otázka oblečení, jaké si zvolím.

No právě. Dirigenti to mají dané, měli by mít frak, ale co říká etiketa o dirigentkách?
Dnes už to ani u mužů tak neplatí. A ženy nemají předepsaného vůbec nic. Záleží na nich, ale asi by to nemělo být nic, co by provokovalo a odvádělo pozornost. Mělo by to být hezké, elegantní a hlavně se v tom musíte dokázat hýbat. Já šiju u návrhářky Išky Fišárkové. Ona je první, kdo pochopil, co potřebuju. Sukni mít nemůžu, protože kolem vás plandá, úzké šaty taky ne, protože musíte vylézt na stupínek, důležité je, abyste měla volné ruce. Tohle všechno zkombinovat je umění, takže dnes už zásadně chodím v kalhotách.

V práci jste ta, kterou musí hráči poslouchat. Kdo je dirigentem u vás doma?
Tak teď si doma všechno řídím sama, protože jsem se rozvedla. Ale dost často je to moje maminka, které je třiaosmdesát let. Ona je bývalá sólistka Hudebního divadla v Karlíně. Pořád je to svěží dáma, což je v jejím věku obdivuhodné, na druhou stranu je to zvláštní dáma, takže někdy vede domácnost ona. Já jsem pro ni pořád malá holka, která musí poslouchat. Samozřejmě jejíma očima je v mém bytě nepořádek a všechno dělám špatně, ale tak to prostě je a ona to nemyslí ve zlém. (smích)

Jde mi o to zjistit, jestli jste typ ženy, která si práci přináší domů, nebo ji nechá za dveřmi.
My jsme si nikdy s manželem nehráli na šéfa a podřízeného. Něco řešil muž, něco já. Jedenáct let jsem žila ve spokojeném manželství. Samozřejmě jsme měli problémy, protože neexistuje partnerský vztah bez konfliktů, ale nebyly to zásadní problémy. Myslím, že u nás to bylo vyvážené, ale na druhou stranu ve chvíli, kdy existuje nějaký vztah, tak jeden zákonitě musí být submisivní a musí být v roli podřízeného.

A jak to tedy bylo u vás?
U nás podřízeným nebyl nikdo. A možná proto naše manželství skončilo.

Takže vyrovnaný vztah podle vás nemůže fungovat?
Nechci v žádném případě bagatelizovat padesátileté vztahy, ale opravdu si dnes myslím, že v nich zákonitě musí být jeden v roli podřízeného. A vůbec nejdůležitější je vzájemná úcta, stejně jako v orchestru. Já už to slovo nemám ráda, protože se stále omývá, ale úcta je opravdu důležitá. Dokázat si uhnout, kde je to potřeba.

Nehrála v rozpadu vašeho manželství roli profesní žárlivost? Váš bývalý muž je hudebník, ale vy jste byla ta úspěšnější.
Můj muž byl vždycky charizmatický člověk, velmi nadaný, který hraje hodně dobře na housle. Něco jako profesní žárlivost jsem si tenkrát ani na chvíli nepřipouštěla. Až s odstupem času mi někteří lidé říkají, že moji kariéru nevydýchal. Ale my jsme o tom doma nikdy nemluvili, nikdy na to nepřišla řeč, protože jsem měla pocit, že nebyl důvod o tom mluvit.

Odsouvala jste mateřství kvůli kariéře?
Lidé, kteří mě moc nemají rádi, tak sice tvrdili, že dítě nechci mít kvůli kariéře, ale samozřejmě to nebyla pravda. Štěpánka je vymodlené dítě. Mít ji tak pozdě byla nakonec velká zkušenost. Když jsem v devětatřiceti přišla do porodnice, tak jsem tam měla napsáno stará prvorodička, což pro mě bylo samozřejmě opravdu povzbuzující. (smích)

Miriam Němcová

Vychovávala jste dceru jinak, než kdybyste ji měla ve třiceti?
Tak to asi ano, člověk je už zodpovědnější. Třicet a devětatřicet asi není tak velký rozdíl, ale dřív, když měly holky dítě ve dvaceti, tak to už je zásadní rozdíl. Ony dnes mají dospělé děti a mají úplně jiný život. Já si život odžila docela příjemně předtím a teď si to užívám zase se Štěpánkou. Někdy je sice záhul všechno zvládat, ale musím říct, že pánbůh asi nad námi stojí. Za osm let, co je na světě, jsem nemusela odříct žádnou práci, protože je to zdravé dítě. Nikdy neměla antibiotika, což je možná tím, že jsem relativně dlouho kojila. Vydržela jsem šestnáct měsíců.

Proč jste vůbec šla tak rychle do práce?
Když se Štěpánka narodila, s manželem jsme se dohodli, že na rodičovskou půjde on, protože jsem tehdy vydělávala víc než on jako houslista v Národním divadle. Na mateřské pak zůstal tři roky.

Vyčítáte si někdy, že jste dala přednost kariéře a nebyla s dcerou?
Ale já jsem s ní trávila hodně času, tak si nemám co vyčítat. Věnovala jsem se jí hodně. To spíš až teď mám trochu výčitky. Protože s ní žiju sama, jsem ve stresu, abych rodinu uživila, tak kromě běžných koncertů ještě chodím třeba na noční natáčení. Bojím se odříct některé věci. A ona už taky pobrala rozum a říká, abych nechodila pryč a byla raději s ní. Teď je to pro mě tedy paradoxně těžší, než když byla malá.

Vy jste přeci rodinu živila i před rozvodem, jen vám teď nikdo druhý "nekryje" záda. Je v tom rozdíl?
To tedy je! Na jednu stranu je mi dobře - co si udělám, to mám, co si podělám, za to si taky můžu jen já sama. Nemám možnost to na někoho druhého svést, což se v manželství dost často stane. Ale když je chlap v rodině, je to jiné. Ať chceme nebo ne, pořád v sobě máme zakořeněné, že muž je ochránce a dělá věci, které chlap má dělat. Já sice mám kamarády, kteří mi pomáhají, když se něco porouchá, ale ten mužský element doma postrádám. I když vím, že nás dvě dobře uživím, je těžké žít s vědomím, že jediným živitelem jsem já.

Je to tedy tak, že i když ženy pracují v "mužských" profesích, a vy jste toho příkladem, geny stejně neobalamutíme?
Chlap vždycky byl ochránce, kterému se žena někdy potřebuje vyplakat na rameni. Možná tak sice vypadám, ale nejsem ranařka, která jde přes mrtvoly a věci řeší sama. I já potřebuju mít někoho, kdo mi pofouká bolístku.

Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...