Jarmila Slovenčíková | foto: Petr Havlík

Když potkám želvu, plavu s ní, říká mistryně „mořská panna“

  • 42
Na fotkách vypadá jako mořská panna. Toho dojmu z Jarmily Slovenčíkové jsem se nezbavila ani při setkání na suchu a bez monoploutve, obzvlášť když přiznala, že ráda rejdí s rybkami. Rejdění v šedesátimetrové hloubce jí přineslo titul mistryně světa.


Jarmila Slovenčíková

Narodila se 10. 7. 1980 ve Zlíně. Po gymnáziu studovala fyzioterapii v Brně a na Lékařské fakultě v Olomouci. Pracuje jako fyzioterapeutka v ambulanci ve Zlíně. Věnovala se plavání, plavání s ploutvemi a od roku 2004 nádechovému potápění. Zvítězila na mistrovství České republiky 2006 v dynamické i statické apnoi, na mistrovství světa v Egyptě 2007 získala zlato v konstantní váze bez ploutví (60 m), je přemožitelkou pěti národních rekordů. Má přítele, ve volném čase ráda čte, baví se s přáteli a pracuje na zahradě.

Když se řekne nádechové potápění, hodně lidí si vybaví slavný film Magická hlubina…
Ano, ten film mám moc ráda. Není to ale disciplína, kterou se zabývám já. Jedná se o disciplínu No limit, kde je rekord asi 216 metrů. Pro mě už to ani není moc freediving, je to až moc technické, nevystačíte si sami. Potápěči jsou závislí na tom závaží, co je táhne dolů, na balonku, který se nafoukne a zase ho vytáhne nahoru. Pokud něco selže, tak tam ten člověk zůstane. 

Co vás tedy přilákalo k freedivingu?
Od malička miluji vodu. Chodila jsem na klasické plavání, potom na ploutvové plavání a potápěla jsem se s přístrojem. Při jedné potápěčské akci tam s námi byli i freediveři, něco nám o nádechovém potápění řekli a vyzkoušeli jsme si to s nimi. Mě to naprosto nadchlo. Rozhodla jsem se najít si ve Zlíně, kde žiju, tým a začala jsem trénovat.

Musíte mít nějaké speciální předpoklady, třeba velké plíce?
Nijaké zvláštní předpoklady asi nejsou třeba, ale je nevýhodou, pokud je člověk astmatik nebo když má neprůchodné dutiny a špatně se mu vyrovnává tlak v uších. U bazénových disciplín to ale nevadí. Také není dobré, když je člověk cholerik, protože freediving je hodně i o povaze. O tom umět se absolutně uklidnit před ponorem.

Jaké jsou jednotlivé disciplíny freedivingu? 
Dělí se to na bazénové a hloubkové disciplíny. V bazénu je to statická apnoe, kdy v podstatě splýváme a snažíme se vydržet co nejdéle bez nádechu. Dále je to dynamická apnoe, kdy se snažíte s ploutvemi nebo bez nich doplavat co nejdále na jeden nádech.

A hloubkové disciplíny?
Všechny se odehrávají kolem lana. Jde o to doplavat do největší hloubky a zpátky. Při konstantní zátěži s ploutvemi nebo bez ploutví plavete do co největší hloubky a nesmíte se přitom přitahovat za lano. Při free immersion se ručkuje po laně dolů i nahoru.

Jak často trénujete? 
Je to jako u každého jiného sportu, můžete trénovat jednou týdně nebo třeba každý den. Já trénuji šestkrát týdně. Jsem na to zvyklá od malička, kdy jsem před školou a po škole chodila na hodinu do bazénu.Nechodím samozřejmě jenom do bazénu, ale také do posilovny, běhám, jezdím na kole a cvičím jógu.

Jak probíhají závody ve freedivingu?
U bazénových disciplín se dopředu nahlásí vzdálenost, jakou uplavete, nebo čas, jak dlouho pod vodou budete. Startuje se od nejmenších po největší a uplavat můžete víc, než jste si nahlásili, dá se s tím taktizovat. Někdo si schválně nahlásí málo, aby plaval hned na začátku a nebyl nervózní z výkonu ostatních, někdo si naopak nahlásí co největší vzdálenost nebo čas, aby věděl, jak dopadli soupeři před ním. U hloubkových disciplín se také nahlašují hloubky, ale nejde plavat nikam dál. Lano je nastaveno přesně na to, co řeknete rozhodčímu. Samozřejmě se může stát, že nedoplavete, třeba když vám nejde vyrovnat tlak v uchu, za to je pak penále a odečítají se mi body.

Takže se závody tak trochu rozhodují už den dopředu?
Přesně tak, všichni už mají nahlášenou hloubku a to se potom nedá změnit. Vede to k různému taktizování, nikdo nikomu nechce nic prozradit, aby tím nebyl znevýhodněn. Na internetu se dají najít výsledky jiných, předchozích závodů a někteří potápěči se samozřejmě snaží získat co nejvíc informací, aby věděli, kolik jsou soupeři schopni uplavat a kolik si musí nahlásit. Někteří závodníci se proto snaží jezdit před tím hlavním závodem spíše na nějaké menší akce, které se neobjeví v oficiálním bodování, nebo jejichž výsledky se špatně shánějí.

Panuje na závodech velká rivalita?
Je to různé u každého závodu, ale dalo by se říct, že se dá poznat různá nátura jednotlivých národů, samozřejmě je to velké zobecnění. Lidé ze severu nebo třeba Francouzi jsou moji oblíbenci, jsou tam trochu na dovolené, tak trochu na závodech, necítíte z nich takové ambice, rivalitu nebo stres, jsou spíš přátelští. Třeba Češi nebo Němci a zejména jižanské národy jako Chorvati nebo Italové jsou velice ambiciózní, více soutěživí, jsou víc vystresovaní. Záleží to ale pochopitelně na osobnosti, nejenom na národnosti. Ve freedivingu je to hodně znát, protože polovina našeho výkonu je o psychice a sebekontrole.

 

Nemůže být nádechové potápění nebezpečné?
Samozřejmě, že je nebezpečné, ale podle mě je to stejné jako u jiných sportů, akorát že potápění přijde lidem horší. Když se bavíme o Tour de France, nebavíme se o počtu křížků podél trasy, to ale neznamená, že tam nejsou.

U freedivingu doktoři mluví o odumírání mozkových buněk kvůli nedostatečnému přísunu kyslíku.
Dělala se spousta výzkumů i na zkušených freediverech, a když se sestaví žebříček, tak jsme na tom lépe než vytrvalostní běžci nebo profesionální fotbalisté.

Měla jste někdy strach?
Já si myslím, že každý freediver měl někdy strach. Je to způsobené částečně i fyziologickými procesy, vysoká hladina oxidu uhličitého může způsobit až paniku. Podmínky v Česku nejsou nijak skvělé, trénujeme v lomech, kde je kalná voda a na dně má teplotu třeba 4 stupně. To je opravdu stres, protože jste v totální tmě, nevidíte ani na lano a navíc je zima. Pak je to ale výhodou při závodech, kde přijedeme někam do Egypta s teploučkou průzračnou vodou, a je to pro nás pohoda.

Jak trénujete hloubky?
Tlak na hrudník se dá simulovat i v našich třicetimetrových lomech. Nahoře, předtím než se zanoříme, tak místo nádechu vydechneme. To bych ale nedoporučovala zkoušet každému, kdo si toto přečte, dají se tak pěkně poranit plíce, když se to nedělá správně. V plicích nám tam nezůstane žádný vzduch, stejně jako když jsme ve velkých hloubkách a stlačí ho tlak vody nade mnou. Jakmile je to možné, tak se snažíme vyjet do zahraničí a trénovat v hloubkách.

Jsou ve freedivingu velké rozdíly mezi výkony žen a mužů?
Zatím jsou ty rozdíly docela velké, muži jsou lepší. Mužský rekord u konstantní váhy bez ploutví je 84 metrů a ženský 60 metrů. Ve statické apnoi je mužský kolem deseti minut a ženský kolem osmi. Paradox je ale v tom, že ženy mají na hloubkové disciplíny lepší předpoklady. Jsou menší, mají pružnější hrudníky, lépe se přizpůsobují tlaku. Za poslední čtyři roky, co se v tomto prostředí pohybuji, můžu říct, že ženy se na muže pomalu dotahují. Mužské výkony jsou už blízko svého maxima a rekord se posunuje po metrech, zatímco u žen je ještě vidět velký potenciál a rekord se mění třeba po pěti metrech. Zajímavé je, že ve freedivingu na rozdíl od jiných sportů nepodáváte špičkové výkony pouze v mládí. Třeba Natalia Mochanová, držitelka světového rekordu, má 45 let.

Jezdíte i na dovolenou k moři?
No, k moři jezdím hodně, ale ne na dovolené (smích). Letos jsem strávila u moře deset týdnů, ale koukání po škebličkách a rybičkách jsem si užila jenom pět dní, kdy jsme zůstali o trochu déle v Egyptě po mistrovství světa. Jenže po třech týdnech ve vodě už to taky není úplně ono (smích).

A potápíte se s přístrojem?
Už ani nemám vlastní výbavu, občas si ji ale od někoho půjčím. Musím se přiznat, že už mi to ale přijde trochu nuda. Člověk je tam jako turista, návštěvník. Ve freedivingu mám ale pocit, že tam patřím. Mám pocit, že můžu rejdit s rybkama a nejsem jenom pasivní pozorovatel. Když potkám třeba větší rybu nebo želvu, tak nejsem tak omezená a můžu plavat skoro stejným tempem jako oni, pokud teda neutíkají.

Když vás tak poslouchám, připomínáte mi trochu Malou mořskou vílu. Měla jste ji jako malá ráda?
Když jsem byla malá, tak tu ještě nebyly disneyovky a Andersena jsem neměla ráda, nelíbily se mi ty špatné konce. Takže jsem ji neznala, ale určitě by se mi moc líbila.

Na závěr si dovolím indiskrétní otázku: Milovala jste se někdy ve vodě? Je to možné, nebo jde spíš výmysl romantických filmů?
To jsem ještě nezkoušela (smích). Pod vodou by to ale asi nešlo, alespoň ne u mužů. Krev totiž v tu chvíli teče jenom do hlavy, do plic a srdce a nikam jinam už ne (smích). Na hladině by to snad mělo jít.