Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Táňa Fischerová: Moje dítě je mi nejbližší

Její jméno je spojeno s předvánoční atmosférou. Už šestnáct let uvádí adventní koncerty. Dovedl ji k tomu i vlastní osud: před 30 lety se jí narodilo postižené dítě.

Táňa Fischerová - Narodila se 6. června 1947. Do roku 1973 hrála v Činoherním klubu v Praze, kromě divadelních prken jste ji mohli vidět také na filmovém plátně. S Martou Kubišovou a Janem Kačerem založila tradici adventních koncertů, angažuje se i v jiných dobročinných projektech. Od roku 2002 do června 2006 byla poslankyní parlamentu. Má třicetiletého syna Kryštofa. Nepoužívám křik jako prostředek, abych něčeho dosáhla, zvlášť ne v prostředí, kde řve tolik lidí. | foto: Lucie Robinson

„Stačí, aby mě pohladil, a já vím, že mi nikdo nepomůže jako on,“ říká o vztahu k synovi Kryštofovi, který se narodil s mozkovou obrnou.
To vás učí se ovládat. Pro mě je dnes moje dítě nejbližší člověk na světě. Pozná na mně, když mi něco je, a začne mě svou trošku zdeformovanou ručičkou hladit. Nikdo mi tak nepomůže jako on.
 
Nebo to říkáte jenom proto, že to tak matka říkat má?
Ale ono to tak je. Paradoxně se občas nedohodnu s lidmi, kteří se dokáží krásně vyjadřovat a mluvit vzletnými slovy, ale dohodnu se se svým dítětem, které mi rozumí beze slov. Chápe podstatu věci v tom lidském smyslu. Dávno ho beru, jaký je. Ani bych si nedovedla představit, jaký by byl, kdyby byl zdravý. Nepřemýšlím o tom a jsem šťastná, že ho mám.
 
Muži často z rodin s postiženým dítětem utíkají. Přemýšlela jste, proč to tak je?
Protože pro muže je to těžší. Muž je přece jenom předurčený k úspěchu, k loktům a zápasům. Zvlášť v dnešním materiálním světě, kdy neuznáváme nic nad námi. Není to ale obecná pravda, znám táty, kteří se báječně o své postižené děti starají. Snažím se nicméně dívat na svět s nadhledem, a tak mám do určité míry pochopení i pro muže, kteří to vzdají. Přestože vím, že utéct není šťastné řešení.
 
Teď mluvíte z vlastní zkušenosti? Kryštofův otec, muzikant Petr Skoumal, také založil novou rodinu.
U nás to bylo trošku jinak, nebyla jsem vdaná. Byli jsme spolu dost let, dobrovolně. Rozešli jsme se z jiných důvodů, ne kvůli dítěti. Dodnes jsme přátelé.
 
Kryštof má tedy tátu, který se o něj stará?
To ne, naše cesty se rozešly. Ale jednou za čas se vidíme. Kryštof dostane dárek, miluje Petrovu hudbu, posloucháme jeho kazety.
 
Jak se na Kryštofa dívali vaši další partneři? Bylo pro ně postižené dítě překážkou vztahu?
Tolik jich zase nebylo. Ale pokud mě někdo miloval, věděl, že Kryštof je mou neoddělitelnou součástí.
 
K charitě vás nakonec přivedly osobní zkušenosti, že?
Ano, bylo to osudové. Můj životní příběh se zřejmě šířil, a tak mě začali lidé oslovovat, jestli bych šla pracovat do jejich sdružení nebo jim pomohla.
 
Protože jste jako známá osobnost s postiženým synem pomohla změnit pohled na handicapované lidi? Tenkrát nebyli vidět ani na ulicích, ani ve školách...
Když jste to řekla, tak jsem si uvědomila, jak moc se to od roku 1989 změnilo. Tenkrát nebyli vůbec vidět, byli uklizení do ústavů a zavření ve svých domovech. Nikdy nezapomenu, jak jsem se nutila být statečná, když jsem musela se synem projít ulicí. Třeba jsme jednou potkali školku a všechny děti i učitelky se otočily a koukaly na nás... Kryštof to tenkrát nevnímal, já ano. Musela jsem to spolknout a říct si, že mi to nevadí. Vždycky jsem věděla, že mám možnost brát to jako soukromý příběh. Ale věděla jsem, že Kryštof má mě, zatímco řada postižených nemá nikoho. A proto bylo potřeba pomáhat i těm, kteří nemají takové zastání.
 
Mluvila jsem s několika matkami, které by se rády staraly o postižené děti, ale nemůžou. Musí dát dítě do ústavu, jehož provoz stát zaplatí, zatímco ony na svou péči peníze nedostanou. To je absurdní…
Ten systém je špatně nastavený. Znám ženské, které dětem věnovaly kariéru a vlastně celý život, a nakonec nemají ani nárok na důchod. Jsou drženy státem na hranici bídy, protože když si přivydělávají víc, než je daná hranice, o sociální podporu přijdou. Navrhovala jsem ve Sněmovně tento nesmysl vypustit, ale neprošlo to. Prý by se to zneužívalo.
 
Stýská se vám po Kryštofovi, když ho u sebe nemáte?
O Kryštofa se starám pět měsíců, zbytek roku je v ústavu. Je mu třicet a je pro něj důležité, aby měl i jiný svět než ten maminčin. Ale i když si to zdůvodním, i tak je to bolestné. O to víc se zajímám, v jakém prostředí bude. Měla jsem štěstí, že v Horní Poustevně byl tenkrát průkopník změn Milan Cháb (bohužel už zemřel), který se rozhodl, že ústav změní i za současného systému. Musel překročit hodně klacků pod nohama, ale povedlo se mu mastodont se stovkami dětí nahradit malými chráněnými byty, stacionáři a chráněnými dílnami v okolních vesnicích. Děti tak žijí v úplně jiném světě, než byl tehdejší ústav.
 
Věříte, že se to jednou podaří prosadit všude?
Ten zápas nebude vybojovaný nikdy. Nezapomeňte, že kromě zákonů a vyhlášek vždycky budete potřebovat slušné lidi. Já nejsem muška zlatá, která by viděla všechno, co se šustne kolem mého dítěte. Pokud se nemůžete spolehnout na slušné a obětavé lidi, kterým ho svěříte, systém sám o sobě fungovat nemůže.
 
Vstoupila jste do politiky teprve před čtyřmi lety, což je poměrně netypické. Většina umělců s podobnými ambicemi se o politickou kariéru pokoušela už začátkem devadesátých let. Nechtěla jste snad jít s davem?
To je můj paradox: když tam šli všichni, já se divila. Dělala jsem tehdy krásné věci, například seriál Konec velkých prázdnin. V době, kdy jsem šla do politiky já, už tam nikdo z mých kolegů nebyl a já se v ní ocitla sama. Asi to tak mělo být.
 
Skoro vždycky jste pracovala na volné noze. Jak jste si pak zvykala na ten nápor a pravidelnost?
Víte, že tuhle otázku mi ještě nikdo nepoložil? Jako herečka jsem měla vážně krásný život. Nabídky, které se mi nelíbily, jsem odmítala. Kdežto do parlamentu jsem musela chodit ,do práce‘ od rána do noci. Ale zřejmě jsem odolná, bavilo mě to. Pak přišly i krize, třeba po prohře s deregulací nájemného...
 
 … za jehož regulaci bojujete proto, že sama bydlíte v nájemním bytě, jak je vám často vyčítáno?
Mám se obhajovat, že v tom domě bydlím přes padesát let? Je to můj domov, narodil se mi tam syn, umřela mi v něm máma. Celý život řádně platíme činži a do bytu jsme investovali. Dekret je mého otce, kterému je pětaosmdesát. A on by se měl stěhovat jenom proto, že mi někdo vyčítá vstup do politiky? Je správné, když honí člověka, který zneužívá své funkce. Tedy například kdybych ten byt získala z protekce jako poslankyně.
 
Myslíte, že když člověk odejde do politiky, je pro něj cesta zpátky? Že budete dál hrát?
Určitě. I proto, že tak úplně jsem se se svou profesí nerozloučila. Jsou to moje kořeny. Byla jsem sama zvědavá, co se se mnou stane po vypršení mandátu. A když se to stalo, zavřela jsem dveře Sněmovny a - byla jsem volná a šťastná. Tak, že jsem z toho sama byla překvapená. Do poslední chvíle jsem přitom bojovala. Poslední zákon mého volebního období byl o státním fondu kinematografie. Šlo o způsob, jak do fondu dostat nějaké peníze na hodnotné filmy. Ten poslední den poslední schůze jsem se dozvěděla, že existují tlaky, aby neprošel. Říkala jsem sociálním demokratům, že umělci proti nim vystoupí. Zavolali ministru Jandákovi, aby přijel, ale on řekl něco v tom smyslu, že už má všeho plný zuby... Zákon skutečně neprošel. Možná to byla symbolická tečka za mým mandátem.
 
Do politiky jste vstoupila už s nějakými životními zkušenostmi, jak se díváte na lidi, kteří kandidují ve dvaceti?
Tvrdím, že mladí do politiky až na výjimky nepatří, protože potřebují po všech stránkách teprve uzrát. Mají sílu a zdatnost, ale nemají ještě vytvořeny pevné etické normy. A politika není dobré prostředí pro rozvoj charakteru. Další problém musí řešit ženy: kdybych se měla denně starat o děti, nemohla bych to dělat. Vždycky musím jedno z toho ošidit. Myslím, že pro ženy je ideální vstoupit do politiky, když děti odrostou, a ony si uvolní prostor pro sebe.
 
Jsou ženy v politice věcnější, vstřícnější a citlivější?
Určitě. Se ženami napříč všemi stranami jsem měla vždycky lepší kontakty a spolupracovalo se mi s nimi líp. Vždycky jsme se snáz dohodly.
 
Působíte až nepřirozeně klidným dojmem. Umíte se vůbec na někoho rozkřiknout?
Ale ano. I když se snažím si nervy hlídat. Řvát není dobrá metoda, to je jako s tím dítětem. Nic nezískáte. Nepoužívám křik jako prostředek, abych něčeho dosáhla, zvlášť ne v prostředí, kde řve tolik lidí...
 
Nemyslím jenom politiku. Prostě kdekoli vás něco naštve. Řeknete s úsměvem: Děkuju, na shledanou, a pak se vyvztekáte jinde, nebo to prostě nepotřebujete?
Ale potřebuju. Někdy se nechám unést a pak je mi to líto. Spíš začnu mluvit důrazně, výrazně a rychle. Někdy mluvím zvýšeným hlasem jenom proto, abych si od nesoustředěného okolí vynutila pozornost. I to mě někdy mrzí, protože takhle do nikoho argumenty nenarvete.
 
Vzpomenete si na konkrétní okamžik, kdy jste opravdu nechala průchod emocím?
Určitě jsem někdy práskla dveřmi a řekla: Běžte do hajzlu! Ale konkrétní případ? Dialog stojí na rytmu: každý mluví chvilku a ten druhý mu naslouchá. Nejhorší je, když někdo mluví pořád, zvyšuje hlas a čeká, že já budu jenom poslouchat. To se mi stalo třeba na chalupě: Jeden člověk tam v sousedním rekreačním zařízení pouštěl svým německým klientům hudbu tak nahlas, že my ostatní jsme tam nemohli vydržet. Když to udělal asi podesáté, slušně jsem ho požádala, ať to ztlumí. A on byl arogantní, zvyšoval hlas a křičel. Vytočil mě tak, že jsme na sebe řvali oba najednou. Někdy je to jediný způsob, jak se s druhým dá mluvit. Ale nemám to ráda.
 
Je to otázka sebekázně, nebo povahy? Byla jste klidné dítě, které neodmlouvalo?
Vůbec ne. Byla jsem velice živá. Pořád jsem někam utíkala a ztrácela se. A občas jsem praštila se svým mladším bratrem. Pravda, ve škole jsem byla spíš plachá. Asi jsem měla v sobě vždycky oba póly a záleželo na okolnostech, který se právě nažhavil a projevil.
 
Příští rok vám bude šedesát, už víte, jak to oslavíte?
Na honosné oslavy jsem si nikdy nepotrpěla. Ráno si tedy koupím jednu růži, ke kávě si naleju malou skleničku portského a poděkuju pánubohu za to, že jsem na světě. S bilancováním na narozeniny nečekám: o tom, co jsem mohla udělat jinak a lépe, přemýšlím v podstatě každý den. Moje svědomí na mě velmi často mluví. Když se objeví nějaká úzkost, přemýšlím, kde se vzala. Většinou na to přijdu.
 
Jste nyní sama, nebo máte přítele?
Mám přítele velmi vzdáleného. Žije na jiném kontinentu. Dlouho jsme se neviděli, takže je více snem. To mi dnes už vyhovuje, protože v mém vnitřním životě je láska a ten vnější věnuji své rodině, přátelům a práci.
 
Čeho se na stárnutí nejvíc bojíte?
Kupodivu ničeho. Jsem odevzdaná tomu, že věci jdou, jak mají. Přijde-li nemoc, přijmu ji. Všechno jsem v životě musela přijmout, patří to k životu. Jestli se něčeho bojím, tak toho, že moje dítě bude trpět. Neumíme si poradit s tím, jak pomoci druhým od bolesti. To je nejtěžší, co může v životě člověka potkat. Ale nechystám si dopředu pasti ze svých obav. Co přijde, přijde. To víte, že si v duchu někdy říkám, že nejsnazší by bylo, kdybychom z tohoto světa s mým dítětem odešli najednou. Ale tak to nechodí.
 
Přemýšlíte o tom, co s Kryštofem jednou bude?
Na to teď nemyslím. I proto jsem se mu snažila vybudovat také jiný svět než ten můj. Nejhorší je, když postižené dítě jiný svět nemá. Když pak rodiče zemřou, ztratí nejen své nejbližší, ale úplně všechno. A už si nedovede zvyknout jinde, protože svět vztahů se buduje dlouho. Můj syn už ho vybudovaný má. Má kolem sebe lidi, které má rád a kteří mají rádi jeho.
 
Uvažovala jste někdy, že si vedle Kryštofa pořídíte ještě další dítě?
Ano, malou chvíli. Dokonce jsem šla na nějaké genetické testy, které mi vzaly spoustu času a nakonec jsem je ani nedokončila. Uvědomila jsem si, že čas, který jim věnuji, ubírám svému synovi a že péče o něj je natolik náročná, že bych na další dítě čas neměla. Když se narodí postižené dítě, trápí se matka otázkou: Proč právě já?
Nejdřív to nechápe. Pak to pomalu začne přijímat. Ale je to jako houpačka. Jednou jste nahoře a pak se vrací zoufalství. Měla jsem samozřejmě slabé chvíle, nevěděla jsem, co se životem. Ale taky je pravda, že s každým pokrokem dítěte jste o kousek dál a proměňujete se. A spolu s vámi i dítě. Když se nemůže rozvíjet rozumově, rozvíjí se o to víc citově i charakterově a ukazuje vám, kdo jste. Kdykoli jsem byla naštvaná nebo nervózní, Kryštof se začal chovat stejně. Když jsem mu odsekla, odsekl on mně.
 
Soukromé zrcadlo? Barometr?
Přesně. Ukazatel nálady. Pokud je ale naopak on protivný a já to zvládám, za chviličku se promění, protože nemá pro hádku partnera.
 
ADVENTNÍ KONCERTY TÁNI FISCHEROVÉ
Adventní koncerty České televize jsou i díky Táně Fischerové, Martě Kubišové a Janu Kačerovi jedním z nejdůvěryhodnějších dobročinných projektů. Letos se vysílají z pražského břevnovského kláštera, vyšehradské baziliky, chrámu svatého Mikuláše a katedrály svatého Víta. Před šestnácti lety šlo o jeden z prvních tuzemských projektů. „Každý rok s Martou Kubišovou uzavíráme sázku, kolik vybereme. A Honza Kačer nás usměrňuje, je nejskeptičtější. Pokaždé si myslíme, že letos už to půjde dolů. A výsledek nás vždycky znovu příjemně zaskočí,“ říká Táňa Fischerová. Za patnáct let se vybralo skoro 95 milionů, které pomohly víc než šedesáti organizacím. Adventní koncerty sleduje dvakrát víc žen než mužů. Zdá se, že pro ženy je dobročinnost typičtější. „Když se občas podívám na podpisové listiny za cokoli, i tam je víc žen. Myslím, že ženy jsou citlivější a hlubší částí společnosti. Tím ale neříkám, že muži nebývají citliví a hlubocí. Asi jsou ale v menšině a ta většina se věnuje mužským věcem: například se raději podívají na fotbal než na adventní koncert,“ míní Fischerová.

MAKE-UP: LUCIA GIBODOVÁ, STYLING: RACHEL KANAROWSKI, PRODUKCE: KARIN ALEŠOVÁ, PODĚKOVÁNÍ ZA MOŽNOST FOTOGRAFOVÁNÍ V PROSTORÁCH STRAHOVSKÉHO KLÁŠTERA A FIRMĚ IDEA DEKOR, WWW. IDEADEKOR. CZ ZA ZAPŮJČENÍ KVĚTIN, DOPLŇUJÍCÍ FOTO: MAFA - DAVID NEFF, ROBERT ZLATOHLÁVEK A ARCHIV TÁNI FIŠEROVÉ
Autoři:


Egypt
Egypt

all inclusive, letecky, 14 nocí

cena za osobu od 20 750 Kč



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.