Dva roky jste bakalářkou v oboru psychologie a v létě 2010 budete obhajovat i magisterský titul. Jak jste se od tenisu dostala k psychologii?
Helena Suková* Narodila se 23. února 1965 v Praze. * Je jednou z nejúspěšnějších tenistek v československé historii. * Její matka Věra Suková-Pužejová hrála finále Wimbledonu ve dvouhře v roce 1962, její bratr Cyril Suk patřil mezi nejlepší deblisty světa, reprezentant a bývalý kapitán českého týmu z Davis Cupu, jejich otec Cyril Suk je bývalým předsedou Československého tenisového svazu. * V letech 1981 - 1998 se věnovala profesionálnímu tenisu. * V roce 2007 získala titul bakalář na filozofické fakultě v Olomouci. * Pracuje jako psycholožka v pražském centru duševní pohody Modrá laguna u primáře MUDr. Jana Cimického. |
Když jsme u znovu nalézání smyslu života, to je to téma, kterému se ve svém oboru nyní věnujete, že?
Dříve nebo později se tím asi zabývá každý. Já jsem se ve své bakalářské práci snažila trochu více rozvést problematiku životní spokojenosti u bývalých vrcholových sportovců. Zažila jsem a zažívám to na sobě, vidím stavy u ostatních sportovců, a je jasné, že pomoc těm končícím by byla na místě. V poslední době to potvrzuje třeba i hodně diskutovaná kauza s používáním drog spojená s právě publikovanou knihou Andre Agassiho.
Vy sama byste bývala pomoc psychologa přivítala?
Určitě bych se jí nebránila.
V čem je problém?
Celý dosavadní život se čtyřiadvacet hodin denně věnujete naplno jedné profesi: sportu. To, co ostatní řeší až po šedesátce, vás potká už ve třiceti či pětatřiceti. Jste stále v produktivním věku a máte naráz hlavní etapu života za sebou. Co teď, říkáte si.
Chtělo by se říct: "No přece máte vyděláno, tak si jen užívejte."
A tady se ukazuje, že smysl života není v penězích. Ano, pomohou vám k něčemu, ale to, co každý člověk potřebuje, tedy své vlastní uplatnění, důvod proč žít, poznat smysl svého bytí na zemi, to, řečeno úplně vážně, samotnými penězi nezíská.
Co hrozí, když najednou chybí smysl života?
Výjimkou nejsou alkohol, drogy, sebevražda…
Vy se ale nespecializujete výhradně na sportovce, že?
Ke mně může přijít úplně každý s jakýmkoliv problémem, sportovce nevyjímaje. V praxi to vypadá asi tak, že když si myslím, že by klient potřeboval dalšího specialistu, tak mu tuto variantu doporučím. Velkou výhodou v naší privátní praxi je také přímá spolupráce psycholog – psychiatr.
Psychologie je široký obor. Měla jste od začátku jasno v tom, čemu se chcete věnovat?
Šla jsem studovat spíš proto, že jsem si myslela, že to bude zajímavé a také něco zcela nové, co zaplní poněkud prázdnou etapu mého života. Ve třeťáku jsme měli první povinné klinické praxe. Nejprve jsem si osahala práci v léčebně, poté na výzkumném pracovišti léčebny. Dostala jsem první šanci pracovat s pacienty přímo. O rok později jsem nastoupila na povinnou týdenní praxi do privátní psychiatrické ambulance k primáři Cimickému do Modré laguny, kde jsem nakonec zůstala pracovat dodnes.
Jak to, že vás nelákala sportovní psychologie?
Pravda, asi jsem si dřív myslela, že moji klientelou budou jen sportovci, vždyť o sportu toho vím nejvíc. Ale když pak zjistíte, že se vám daří pomáhat i ostatním, že přispíváte k jejich větší radosti, tak jen u sportu zůstat nechcete. A abych byla co nejvíc platným pomocníkem, tak jsem se teď coby věčný student přihlásila do pětiletého výcviku kognitivně-behaviorální terapie. Je to směr, který je mému stylu práce nejbližší.
Uspokojuje vás opravovat lidskou duši víc než vítězit na kurtech?
To je úplně jiný pocit, to se nedá srovnávat. Pocity z úspěchů na kurtu se ničím nahradit nedají. Ale v současné době mám dojem, že jsem našla smysl pro svůj, jak já říkám, druhý život.
Byla jste zvyklá vítězit, jenže ve vaší dnešní profesi nejde tolik o konečné cíle, ale spíš o cesty, jimiž kráčíme. Jak to snášíte?
Zatím jsem měla kolem padesáti klientů, dílčí malé krůčky zlepšení se myslím daří u většiny z nich. Nejsložitější je pomoc lidem závislým na drogách, tam je ta úspěšnost spíše mizivá.
Ještě jinak: jak snášíte nezdar?
|
Doporučuji, aby lidé sportovali. Prokazatelně se v těle dějí chemické procesy: odplavují se škodlivé látky a vyplavují "šťastné" hormony. Po psychické stránce je to vybití, uklidnění. Například většina podnikatelů už dneska ví, že sport odvádí myšlenky od práce, a alespoň na chvíli je osvobozuje od psychického pracovního vypětí. |
V čem vám sportovní zkušenost pomohla?
Asi jsem se naučila neohlížet se na to, co si druzí myslí, když jsem přesvědčena o opaku. Nebráním se konstruktivním názorům, nevadí mi dialog, nechám se přesvědčit o svém omylu. Na druhou stranu si ale dovolím říci nahlas i to, co se druhým nelíbí, dělám věci tak, jak jsem přesvědčena, že bych je dělat měla, i když se to třeba zrovna "nenosí". Někdy na to narážím, ale já už jiná nebudu...
Jak tuhle názorovou přímost berou klienti?
Možná se mi daří mít větší nadhled. Mohu jim nabídnout vše co umím, vše co je dostupné a v mých silách, a nemusím se bát, zda je třeba nepopulárním návrhem neztratím. Když přijdou znovu, přijdou, když ne, tak se nedá nic dělat.
Poznávají vás?
Někdo ano, někdo ne.
Máte díky vašemu jménu větší autoritu?
Hra o pobyt v lázních VElichovky3. hledané slovo: ZDRAVÍ |
Co váš osobní život?
Co s ním?
Znáte to přísloví o kovářově kobyle, která chodí bosa... Jste šťastná? Máte partnera?
Kamarády mám, přátele taky. Dobré je, když člověk věří sám v sebe, ale pomáhá mu, když se má na koho s důvěrou obrátit. A takoví kamarádi jsme třeba s bráchou. Když je to v rodině, je to o to silnější.
Mohu se zeptat na děti?
Ty nemám a nevím, zda už na to nejsem stará.
Chtěla byste je?
To nezáleží jenom na mně.
Hrajete ještě tenis?
Dneska bych si zrovna měla jít zahrát, tak uvidíme. Naposledy jsem hrála někdy v září. Zato častěji teď jezdím na koni. Už mám za sebou přes třicet lekcí, a i když jsem se ze začátku bála koně skoro pohladit, tak dnes už mu vyčistím i kopyta.
Profesionální tenisová dráha
|
Pozávodní aktivity* 1999 prezidentka znovu založeného International Lawn Tennis Clubu České republiky (IC ČR). |
