Dostala jste v divadle na konci roku nějakou finanční odměnu?
Tak to nedostala, ale odměnou je, že mi tu Honza dává role.
Nemáte je jen proto, že jste manželka šéfa?
To ne. U nás nefunguje systém prémií. Ale Honza není ten z šéfů, který by na zaměstnancích šetřil. Herci si tu vydělají daleko více než v jiných divadlech, dotovaných městem. Tam, když se dozvím, jaké mají platy, tak nechápu, kam peníze jdou.
Pochválí vás muž v práci před ostatními?
Ne, tak to opravdu ne.
A není vám to líto?
Samozřejmě mi to někdy líto je. Pochválí mě, když se jde na mě podívat do Národního, ale tady v divadle je spíš kritický.
Nechválí, aby ostatní neměli pocit, že vás jako člena rodiny protežuje?
Tenhle pocit nikdo nemůže mít, protože kdyby tomu tak bylo, tak bych tu hrála jen samé velké role. Místo Zuzany Kronerové Sklenku sherry, místo Nataši Burger bych dělala Manželské vraždění a takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Ale já ty role nemám! (přehrává přísnost) A jsem za to ráda, protože to tak má být. Honza není hloupý principál, kdyby tohle dělal, bylo by to krátkozraké.
Hádáte se doma kvůli divadlu?
Vůbec ne. Ale vlastně, když se ptáte, tak vlastně hádáme. Svým způsobem je to kvůli divadlu, protože když Honzovi něco říkám, jdou mu myšlenky jiným směrem, vůbec mě neposlouchá a pak mi tvrdí, že jsem mu nic neříkala. Kolikrát už jsem mu řekla, že si vezmu diktafon a všechno nahraju, protože on nevnímá. To se pak naštvu, ale to je tak vše, co s tím nadělám.
Troufnete si manžela kritizovat kvůli práci?
Ptá se mě na názor. Někdy ho vezme, někdy ne, někdy zase já uznám, že měl pravdu. Jsem spíš ta, která ho uklidňuje, že nic není tak horké, aby to nevychladlo. On vidí věci spíš černě, potřebuje podporu, má neustále pochybnosti. Je to Blíženec a to jsou dva v jednom. Když jdeme na oběd, tak si každý objednáme něco jiného. Ale už ve chvíli, kdy si o něco řekne, ví, že si měl vzít jídlo, které mám já.
Co s tím uděláte? Dáte mu to svoje?
Nedám, on své sní, ale celou dobu lituje, že si nedal to co já. Jednou jsem si takhle říkala, že jen doufám, že takové dilema neměl u oltáře.
Založili jste divadelní společnost. Museli jste se kvůli podnikání zadlužit?
Museli jsme prodat dům, který jsme si postavili v Plané nad Lužnicí v jižních Čechách, abychom měli do začátku peníze. Bylo nám to líto, protože v Plané Honza vyrostl, rodiče tam celý život jezdili na prázdniny a on tam má spoustu kamarádů. Začali jsme tam jezdit i my s dětmi a i ony tam zapustily kořeny. Nejdřív jsem hrozně brečela, že bychom dům měli prodat, ale když jsem to dala na misky vah, tak převážilo divadlo. Vždycky se musí něco pro něco obětovat. Nemůžeme mít všechno.
Rozmlouvala jste manželovi podnikání?
Nikdy, viděla jsem, že je šťastný. Když byly děti malé a on byl v angažmá, tak se jim hodně věnoval. Děti odrostly, syn je v Austrálii, holky jsou velké a najednou tu nic nebylo. Divadlo přirovnávám k jeho dalšímu dítěti, o které se neustále stará. Ale od té doby, co začal podnikat, moc nespí. Probudí se ve čtyři ráno...
Neříkejte, že vyrazí do práce?
Tak to zas ne, ale sedí doma u počítače a pořád pracuje.
Vídáte se vůbec doma?
Moc času tam nejsme. Kdybychom spolu nedělali divadlo, tak bychom se vůbec neviděli. Nedovedu si představit, jak fungují jiné rodiny, kde je manžel takhle pracovně zapřažený. Honzu obdivuju, protože zvládnout takovou věc, jakou je živý organismus divadla, je náročné. Někdy má takových starostí, že je toho až moc. Pak reaguje jako každý muž - přinese si starosti domů a nahrne je na manželku. Ono se mu trochu uleví a jde spát. Manželce naopak zamotá hlavu a ta do rána nespí.
Do podnikání se pustila řada herců, ale neuspěla. Čím to, že to vašemu muži tak jde?
Pro podnikání musíte mít v sobě určité geny, které on po předcích má. Po Ondřeji Červíčkovi (pozn. pradědeček J. Hrušínského provozoval divadelní spolek), po tátovi, který celý život toužil mít svoje divadlo, ale tehdy to nešlo. Honza je hrozně pilný, nic nefláká. Někdy je až moc přepečlivý. Všechno desetkrát zkontroluje, i práci lidí, kterou kontrolovat nemusí, přesto to ale udělá.
V divadle hrajete s manželem, v seriálu Nemocnice na kraji města jste se sešla s dcerou Kristýnou. Měla jste tendenci ji jako matka poučovat, co a jak má hrát?
To určitě ne, nic jsem jí neříkala. Každý by si měl jít vlastní cestou. Kristýna je svá a je jen na ní, jak si s tím vším poradí. A jestli má v sobě nějaké herecké geny, jako že asi nějaké má, tak uvidíme, co z toho bude. Zatím všichni říkají, že je šikovná.
Tak to by bylo, aby neměla herecké geny. Kde jinde než ve vaší rodině by měly být? Ale ze tří dětí je to jen ona, která dnes hraje. Jak to?
Všechny tři děti odmalička chodily do divadla, byly tam naložené vlastně pořád. Kristýna chtěla jít na konzervatoř, ale s manželem jsme jí to nakonec rozmluvili. Oba s Honzou ji máme, nic proti téhle škole nemám, ale myslím si, že v patnácti letech se rozhodnout, že budu herec a nic jiného, je krátkozraké. Proto jsme říkali dětem, že by měly mít něco dalšího, kdyby neměly štěstí, aby se uživily. Kristýna šla studovat cestovní ruch, naučila se anglicky, byla na stáži ve Finsku, jeden čas dělala průvodkyni po Praze. Teprve jako dospělá zkusila DAMU. Bára studuje nábytkářství na umělecké průmyslovce. U ní bych řekla, že herecké dispozice má, ale spíš než herectví by ji bavila scénografie. A syn Nikola vystudoval ekonomii a už šestým rokem žije v Austrálii.
Vám někdy chybělo, že nemáte jinou školu?
Ne, já jsem nikdy neměla potřebu s herectvím seknout. Ale teď je jiná doba. Je daleko dravější, děti by měly mít nůžky daleko víc roztažené, aby věděly, že toho můžou víc, ne jen jednu úzkou kolej.
Jako vrchní sestra v Nemocnici jste byla docela pěkná semetrika. Vychutnala jste si tuhle roli?
Určitě. Kladná postava se hraje hrozně špatně. Někdy vám z ní místo klaďase vyjde pitomec. Záporné role většinou dostávám i v dabingu a jsem ráda, protože pro mě je to terapie. Vykřičím ze sebe všechnu zlost. To, co člověk v sobě má, i když o tom vlastně ani neví. Podvědomě to z něj jde ven. Když je vám špatně, tak vám psycholog řekne, abyste šla do posilovny, zaběhala si, koupila si boxovací pytel. Já negativní emoce ze sebe dostávám takhle.
Funguje vám to i přeneseně, i když nekřičíte sama za sebe?
Mně to jde.
To musíte docela ušetřit, protože už nepotřebujete kupovat boxovací pytel ani chodit k psychologovi pro rady, že?
A kde si myslíte, že jsem se tahle moudra dozvěděla? Samozřejmě že u terapeuta, ke kterému jsem chodila.
Předpokládám, že to souviselo s manželskou krizí, kterou detailně řešil bulvár. Co pro vás bylo horší - vyrovnat se s nevěrou, nebo že jste o tom musela číst?
Paradoxní na tom bylo, že kdyby se o tom nepsalo, tak kolegové v divadle říkali, že by na nás vůbec nic nepoznali. Pro mě to bylo hodně těžké, protože to bylo dvojí hraní. Jedno před kolegy a dětmi a druhé na jevišti. S odstupem času si říkám, že člověk má svůj osud nalinkovaný. Asi to tak mělo být, protože to zase odstartovalo něco jiného. Jak tomu dnes říkají mladí, dostanete se do jiného levelu.
Za celé manželství to bylo poprvé?
Právě že poprvé, ale vzhledem k tomu, že to bylo poprvé za téměř pětadvacet let, takto byl docela úspěch. Jiní lidé by nám mohli závidět.
Chtěla jste se rozvést?
Rozvod napadne asi každou ženu v téhle situaci.
A co vás od tohoto rozhodnutí nakonec odradilo?
Ty roky společného života. Říkala jsem si, že není možné je zahodit. My jsme spolu něco vybudovali. Přeci není náhoda, že jste s někým tak dlouho. Po takové době ti lidé k sobě nějakým způsobem patří. Nebo to byl omyl? Řekla jsem si, že počkám, že budu dělat, co si myslím, že je nejlepší. Nechtěla jsem řešit věci násilím. Rozvod je to poslední, co člověk může udělat. Je to definitivní. A já už jsem se rozváděla.
Napadlo vás, že se vám vrací to, co jste udělala před lety svému prvnímu manželovi?
Samozřejmě, taky jsem to svému prvnímu muži řekla. On mě tehdy podržel a řekl milou věc: "Ty seš holka do nepohody, ty to vydržíš."
A měl pravdu.
Podobně jako jiné ženy jsem si prošla obdobím změn. To asi mají všechny, které zažívají nevěru. Nejdřív hledáte chybu v sobě sama, pak se začnete jakoby měnit, chcete být jiná. Já jsem si třeba nechala prodloužit vlasy a šla jsem na operaci spodních víček.
Pomáhalo to?
Cítila jsem se líp. Potřebovala jsem nějakou změnu. Teď už sice prodloužené vlasy nemám, umělé nehty taky ne, ale tehdy mně to pomohlo. Byla to taková berlička.
Potřebovala jste zvednout sebevědomí?
To si pište, protože v té době vaše sebevědomí není nijak vysoké.
Dala jste si nějaký limit, dokdy dáte muži šanci?
Tehdy jsem si hlavně řekla, že musím být spokojená sama se sebou, abych v sobě našla klid. Neříkám, že kdyby se to stalo znovu, že by mě to nerozhodilo. Ale možná míň než předtím. Člověk už by na to koukal troch jinak. Ono je však něco jiného, když se vám to stane ve čtyřiceti, než když vás muž opustí v šedesáti. To je pak docela drsný. Na druhou stranu i žena v tomhle věku si může najít muže, třeba třicetiletého, což ale mně osobně přijde dost divné.
Takových žen je čím dál víc. Co se vám na tom zdá divného?
V tomhle jsem stará škola. Když jste s partnerem od mládí, tak spolu stárnete. Stárnete vedle sebe psychicky i tělesně. On na vás zná všechno od A do Z. Ví, jak děláte vajíčka, vy zase víte, jak si čistí zuby. A najednou máte ve zralém věku začít od začátku? Upřímně, to si vůbec nedovedu představit, a ještě ke všemu s třicetiletým mužem. Na to bych se mohla vykašlat! Já chci mít svůj klid, ne abych začala jezdit na motorce, lezla po skalách, nasadila kolečkové brusle. To možná dělají chlapi, ale já taková nejsem. Ale tím neříkám, že vztahy s takovým věkovým rozdílem zavrhuju. A věřím, že mohou vyjít, já bych však na něj takovou odvahu neměla.
Přinesla vám manželská krize něco pozitivního?
Určitě. Do té doby jsem byla na Honzovi hodně závislá. Najednou jsem se ocitla v situaci malého dítěte, které pustíte a ono má začít chodit. Ale já jsem to neuměla, protože on vždy byl ve vztahu ten dominantní a já podřízená. Pak mě pustil a já se musela postavit na vlastní nohy a jít. Zjistila jsem, že to taky jde. A musím říct, že je to příjemné.
Takže platí přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré?
Přesně tak. Nikdy neříkejte, že je všechno špatně. Když se něco stane, i když zlého, tak to pro něco asi má být. To je osud, který máme každý nějak napsaný.
On už začátek vašeho druhého manželství s Janem Hrušínským by byl námětem na hru. Vy vdaná, s dvouletým dítětem, se zamilujete v práci do kolegy. Váhala jste dlouho, než jste odešla od prvního manžela?
Muži a ženy to v tomhle směru mají trochu jinak. Když se zamiluje ženská, tak jde. Když se zamiluje muž, tak pořád neví, jestli má jít, nebo ne. Snaží se mít obě ženy dohromady, což ale nejde a stejně si nakonec musí vybrat jen jednu. Já jsem se zamilovala a šla. V tom jsem měla jasno. Byl to opravdu velký třesk.
Byla to láska na první pohled?
To ani ne. S Honzou jsme se znali z konzervatoře. Poprvé jsme se potkali na plese, kdy o mě opilý zakopnul a zeptal se, jestli bych si nezatancovala, jenže vzápětí upadnul. A to bylo všechno. Pak jsme se sešli až v Ústí nad Labem, kde celý vztah vznikal docela pomalu.
Pro mužské ego docela nepříjemná situace. Jak to celé snášel váš tehdejší manžel?
Musím říct, že můj první muž se tehdy zachoval velmi statečně, i když ze začátku to pro něj bylo asi taky hodně těžké. Syn Nikola nikdy rozvod nepocítil v tom špatném slova smyslu. Měl dva táty. Říkal táta Nikola a táta Honza. Dokonce to pak začaly používat i naše dvě dcery. Nikdy jsem svému prvnímu muži nedělala nějaké naschvály, že bych mu nedávala syna, neřešili jsme žádné tahanice o alimenty. A on byl velmi velkorysý, protože to on zaplatil synovi studium v Austrálii. Doteď máme velmi dobré vztahy. Muž se také hned oženil, máme stejně staré děti. Jeho Veronika je jako naše Kristýna a jeho Péťa je stejně starý jako naše Barunka. Se svojí ženou Věrou k nám chodí na premiéry.
Co musíte udělat, abyste takového ideálního porozvodového vztahu dosáhla?
Myslím, že je to v lidech. Nikola je opravdu dobrý chlap.
Když ho tak vychvalujete, tak proč jste tenkrát od něj odešla?
Bylo mi čtyřiadvacet a zamilovala jsem se jako blázen.
Dnes už to nikomu asi tak divné nepřijde, ale tehdy to musel být docela šok. Dávalo vám okolí najevo, že jste ta špatná?
Samozřejmě jsem cítila určitý tlak. Pocházím z Mostu, kde jsou přeci jen konzervativnější lidé než ve velkém městě. Tehdy bylo nemyslitelné, aby se vdaná žena s malým dítětem sebrala a odešla za jiným mužem. Trochu jsem tam tyhle tlaky cítila, ale nebylo to nic hrozného. Všichni v okolí mi prorokovali, že se za dva roky rozvedeme. A podívejte se, jsme spolu už čtyřiadvacet let.
Máte dvě dcery, kdyby se dostaly do podobné situace jako vy, co byste jim poradila?
Tak to vůbec nevím. Ale pokud by byly šťastné, tak bych jim to přála. Průšvih je, když je to naopak. Já jsem měla velké štěstí. Honza byl na mě vždycky hodný. Všichni v divadle mi ho záviděli. Když jsem dohrála představení, tak mi zavolal, v kolik má pro mě přijet. Dostávala jsem od něj kytky.
Mluvíte v minulém čase. Už to nedělá?
Teď už na to není čas. Ale je pořád galantní, kytku občas dostanu, ale je pravda, že dřív jsem jich dostávala víc.
Co na to tehdy říkali vaši rodiče?
Já je nemám. Maminka mi umřela ve čtrnácti letech po operaci hlavy na plicní embolii. A tatínek zemřel o deset let později.
Jak jste se v tom věku vyrovnala se smrtí maminky?
Pro nás všechny to bylo hrozně těžké období. O to víc, že táta s mámou se měli hodně rádi. On vlastně zemřel steskem po ní. Nikdy už si nenašel partnerku, žil sice s jednou paní dva roky, ale ten vztah nebyl dobrý, protože ji neustále srovnával s maminkou.
Takže jste její roli v rodině převzala vy?
Bratrovi Vašíkovi tehdy bylo dvanáct a Pavlík chodil do první třídy. Dodneška se oba na mě obracejí jako na maminku. Když zemřel tatínek, tak Pavlík ještě nebyl plnoletý. Já už jsem byla vdaná, a tak jsem se o něj soudila, aby mi ho dali do péče.
A jak to dopadlo?
Vysoudila jsem ho. Tak dobře jsem ho vychovala, že když dospěl, hned emigroval. (směje se) Koupil si zájezd do Jugoslávie s jednodenním výletem do Benátek. Pětadvacet let už žije v Americe.
Svěřil se vám, že chce utéct?
Něco jsem tušila.
Tehdy jste musela vědět, že ho hned tak neuvidíte. Rozmlouvala jste mu to, nebo jste byla ráda, že se dostane na Západ?
Takhle jsem to neřešila. My jsme zocelení tím, že nám odešli rodiče. Spoustu věcí díky tomu bereme s nadhledem. Takže to, že ho neuvidím, nebylo až tak podstatné. Vždycky říkám, zaplať pánbůh, že žijeme a jsme zdraví.
Byla jste tedy čerstvě rozvedená paní s malým dítětem. Jak vás přijala nová rodina Hrušínských?
Rodiče manžela mě znali už z jeviště. Když mě viděli v Ústí nad Labem v divadle, tak prý Honzovi říkali, že bych se jim pro něj líbila. Na to tehdy mohl říct jen to, že už jsem vdaná a mám dítě. Když se pak dozvěděli, že jsme spolu, tak první starost maminky byla, jestli mám holčičku. Bábinka toužila po holčičce, protože jinak do té doby byli v rodině samí kluci. Ale nakonec byli šťastní, i když jsem přišla i se synem. Nikdy jsme neměli žádné problémy.
Styděla jste se před Rudolfem Hrušínským?
Samozřejmě že styděla. Než jsem to odbourala, trvalo mi to docela dlouho. K překonání studu mi pomohly i komické situace. Třeba když jsme ještě jako nesezdaní jednou šli do pokoje Honzy v domě rodičů, tak se před námi najednou objevil pan Herec Rudolf Hrušínský v pyžamu! Koukala jsem na něj jako blázen. Ale nakonec to byl on sám, kdo mi hrozně pomohl, protože se choval úplně normálně.
Jaký byl vůbec doma?
Mlčenlivý. Hrozně lpěl na dětech a vůbec celé rodině. Tu miloval. Někdy byl taky bručoun a později, když už byl nemocný, nervózní. Byl to člověk, který žil pro rodinu. Jeho manželka byla vždycky na prvním místě. Ona a rodina, nic jiného neexistovalo.
Všichni jste bydleli v jednom domě. Nechtěli jste se s mužem osamostatnit?
Jeden čas jsme uvažovali, že bychom se odstěhovali, protože když jsou děti malé, tak jsou hlučné a tchán potřeboval mít klid. Jenže když jsme to řekli rodičům, tak o tom nechtěli ani slyšet. Nechtěli, abychom odešli pryč. Rozhodli se, že na půdě domu vybudují další byt. Původně jsme tam měli jít my, nakonec nám nechali svůj byt a šli do půdního, protože si tam táta nechal postavit krb, po kterém toužil celý život.
Byli to hlídací prarodiče?
Od začátku. Když bylo Kristýnce půl roku, oslovili mě z Realistického divadla. Zeptala jsem se maminky, jestli by to šlo, protože Kristýna i Nikola byli tehdy malí. Vyhověla mi. Byla obrovsky obětavá, opravdu neskutečně. Nikdy, snad se to ještě nepřihodí, jsme neměli problémy s dětmi. Vždycky, když se kolegyně v divadle bavily o svých pubertálních dětech, tak jsem měla pocit, že naše jsou nějaké divné, protože byly opravdu hodné. Nekouřily trávu, pracují a ještě nám pomáhají. A já si říkám, že je to tím, jak se jim maminka věnovala, když byli malí. Naše děti jako houba vcucávaly tu její laskavost. Všechno to dobré, co v sobě měla, předala jim.
Suplovala vám maminku?
Samozřejmě. Já jsem se jí svěřovala a ona naopak mně. Kolikrát mi řekla takové věci, které nikomu nepověděla. Vyprávěla mi o válce, jak jako dítě prožívala holokaust, když jí celá rodina zůstala v koncentračním táboře. Ani klukům o tom nepověděla, bála se jim říkat tyhle věci, zatěžovat je tím. Vlastně je chránila. A my dvě jsme se otevřely jedna druhé.
Vystupujete jako Miluše Šplechtová. Jaké vůbec máte v občance příjmení?
Když jsem se vdala, tak jsem přijala příjmení mého muže. Oficiálně jsem tedy Hrušínská. Ale ve své herecké profesi jsem si nechala své rodné jméno, se kterým jsem začínala hrát po škole v divadle.
Miluše ŠplechtováNarodila se 13. 11. 1957 v Mostě. Vystudovala pražskou konzervatoř. Začínala hrát v Ústí nad Labem, později ve smíchovském Realistickém divadle. Od roku 1991 je v angažmá Národního divadla, hraje také v Divadle Na Jezerce. Zatím poslední televizní roli měla v seriálu Nemocnice na kraji města. S prvním mužem, architektem Nikolou Stojanovem, se rozvedla po dvou letech. Vzala si Jana Hrušínského. Z prvního manželství má syna Nikolu (26), s Janem Hrušínským dcery Kristýnu (23) a Báru (17). |
