Kateřina Tučková

Kateřina Tučková | foto: Petra Pikkelová

Chtěla bych umět vidět do lidí, říká spisovatelka Kateřina Tučková

  • 18
Vydala dva romány a hned se zařadila mezi nejtalentovanější české spisovatelky. Přitom její život by vystačil na vlastní knihu – vyrůstala s otcem alkoholikem, ve třinácti skončila v nemocnici po autohavárii a v sedmnácti projela s kamarádkou Evropu. Potají.

Ve své poslední knize Žítkovské bohyně popisuje osudy žen, které žily v bělokarpatských kopcích, hlavně kolem Žítkové, věnovaly se magii a lidé se za nimi sjížděli z daleka. Dokázaly léčit, věštit, oddálit bouřku, přivábit milence...

Vizitka:

Kateřina Tučková (31) se narodila v Brně, dětství prožila v Moutnici a Kuřimi.

Vystudovala dějiny umění a český jazyk a literaturu. V současnosti dopisuje dizertační práci.

V roce 2004 založila projekt ARSkontakt – každoroční výstavu pro mladé malíře, a o dva roky později začala pracovat jako kurátorka. Realizovala výstavy např. v Mnichově či New Yorku.

Napsala několik odborných publikací.

Vydala novelu Montespaniáda (2006), za román Vyhnání Gerty Schnirch (2009) získala čtenářskou cenu Magnesia Litera. Letos vyšly její Žítkovské bohyně.

Je svobodná.

Během druhé světové války se o ně zajímalo i tzv. Hexen-Sonderkommando, které zřídil Heinrich Himmler. Místní jsou dokonce dodnes přesvědčeni, že tento nacistický pohlavár si do Žítkové přijel pro věštbu. Komunismus tradici bohování zničil.

Kterou ze schopností žítkovských bohyní byste chtěla být obdařená?
Vidět do člověka. Umět vyčíst z jeho chování, co prožil, jaký je. Ale kdybych myslela na přivýdělek, tak úspěch bych měla spíš s milostnou magií čili přičarovat ženě jejího vytouženého muže. Kvůli ní za bohyněmi na Kopanice běhávala děvčata skutečně zdaleka.

Věříte na magii?
Před třemi lety bych vám odpověděla, že rozhodně ne. Byla jsem pragmatická, racionální. Jenže psaní o bohyních mi změnilo smýšlení o životě. Tomu kouzlu a atmosféře kolem nich jsem podlehla. Setkala jsem se s řadou lidí, kterým bohyně pomohly. Takže jsem teď víc náchylná věřit věcem mezi nebem a zemí. Ale má to své hranice, pořad Volejte věštci po nocích nesleduji (smích).

Nechala byste si od bohyň vyložit, co vás čeká?
O tom nechci nic vědět. Jsem citlivá, rozhodilo by mě to. A nedovedu si představit, jak bych zareagovala, kdybych se dozvěděla něco špatného. Ale bohyně měly pravidlo, že o těžké nemoci a smrti lidem neříkaly. Spíš je naváděly, čeho se mají vyvarovat.

V čem vás bohyně ještě změnily?
Propadla jsem bylinkám. Jezdila jsem do Bílých Karpat a chodila tam po kopcích s bylináři a učila se, která bylina je na co. Nejsem kovaná babka kořenářka, ale udělala jsem velký pokrok. Sbírám, suším, a když je nám zle, tak doma pijeme různé odvary.

Ve své knize píšete i o bohyních, které provozovaly černou magii. Neměla jste strach tohle téma načínat?
Bála jsem se rozkrývat jejich osudy a psát o špatných věcech, kterých se dopustily – dokonce zaříkávaly lidi, aby zemřeli. Když jsem psala o jedné z nich, skolil mě bakteriální zánět plic. Čtrnáct dní jsem měla horečky. Nemohla jsem spát, potila litry vody, strašně jsem zhubla. Byla jsem vyřízená. Doktoři nevěděli, co mi je. Až když jsem místo pravého jména té bohyně použila pseudonym, tak mi doktorka určila správnou diagnózu, nasadila správné prášky a do týdne bylo všechno dobré.

Myslíte, že mrtvá bohyně posílá takhle ze záhrobí virózy?
To určitě ne (smích). Tyhle věci vycházejí ze sugesce, s níž právě bohyně uměly skvěle pracovat. Až mě tehdy vyděsilo, jak úzce psychika souvisí s tělesnem, co všechno se dokáže sepnout v hlavě a jaké to má následky.

Bohyně na kopcích okolo Kopanic žily po staletí. Přežily inkvizici, nacismus a udolal je až komunismus. Proč zrovna ten?
Učení bohyň se předávalo z matky na dceru. A komunisté těm ženám začali vyhrožovat špatnými kádrovými posudky, že neseženou práci a to jejich bohování odnesou i další generace. Jejich dcerám přišlo snazší a lepší stát se prodavačkou v Jednotě, bydlet v nové bytovce než kdesi na samotě v letité chalupě. Navíc v 70. letech slavila socialistická medicína úspěchy, léčitelství lidem přišlo směšné, inklinovali k modernímu světu plnému techniky. Poslední bohyní tak byla Irma Gabrhelová, která zemřela v roce 2001. Měla dceru Štefinu, se kterou jsem se krátce setkala, ale o bohování se mnou nechtěla mluvit. Paradoxně měla pohřeb v den, kdy jsem na Žítkové na konci června měla čtení. I ona, stejně jako i jiné bohyně, zemřela tragickou smrtí. Prý ji ubil některý z jejích klientů...