A tak když už jsem on-line, naťukám do vyhledávače „komunikace v rodině“. Jejda, téma, o kterém vychází jedna bichle za druhou. Mnoho textů o rozkladu a krizi rodiny. Taky o negativním vlivu informačních technologií. Tisíc důvodů, proč je nezbytné, důležité, případně naprosto stěžejní dbát v rodině na komunikační rituály a posilovat sounáležitost. Vyvozuji následující: Je fajn si doma povídat. Sdílet. Společně věci řešit.
Po chvilce googlingu nacházím schéma polské psycholožky Braun-Galkowské - možná ho znáte (viz. obrázek). Pět modrých koleček znázorňuje jednotlivé členy rodiny. Na prvním obrázku jsou v kroužku kolem stolu (rodina kdysi). Na druhém tvoří půlkruh před televizí (rodina po vzniku TV). Na třetím jsou kolečka chaoticky rozesetá a nic je nespojuje (rodina dnes). Rozhlédnu se kolem. Ano, teď demonstrujeme třetí model. Rodina DNES. Rodinné ticho najednou zní fatálně a na mě doléhají alarmující poselství školometských pouček.
Měli byste chuť mluvit?
Druhý den vyrážím za psycholožkou Katarínou Szabados Filasovou. Chci znát její názor na to, jestli je to dnes s tou slavnou komunikací opravdu tak neslavné.
„Nejsem si jistá, jestli je to horší než kdysi. Podle mě když si dřív celá rodina sedla večer k televizi, nepopovídali si o moc víc, než když teď sedí každý u svého přístroje,“ začne Katarína. „Jenže jakmile se spolu díváme na seriál, vytváří to dojem, že něco děláme společně. Kdežto pokud jsme každý u svého přístroje, podobný dojem nevzniká.“
Co říkají výzkumy * Čtvrtina lidí sdílí své zážitky, radosti a starosti s ostatními členy rodiny maximálně jednou týdně a jen pětina Čechů si posedí každý den s rodinou. Na to přišla agentura ppm factum research před dvěma lety. Lidé ve věku 15 až 85 let si v klidu popovídají čtyřikrát za týden, muži o něco méně (3,7krát). Po padesátce se to trochu mění, ženy se malinko uzavírají a komunikují stejně jako muži. * Ze závěrečné zprávy Stav české rodiny - co ji chrání a ohrožuje, kterou vloni vypracovala nadace Sirius, vyplývá, že nejen o provozních záležitostech se komunikuje v 79% rodin s dětmi do dvanácti let. Více spolu komunikují vzdělanější a lépe situované rodiny, rodiče menších dětí a také rodiny, kde je hlava domácnosti věřící. * 81% komunikace v rodině jde přes matku. Ta bývá faktickou hlavou rodiny. Zjistila to agentura TNS AISA. Matka je něco jako rodinná centrála - rozděluje úkoly, odpovídá na otázky všech, dokonce zprostředkovává vzkazy mezi nimi, udržuje kontakty s dalšími příbuznými apod. Podle výzkumu s názvem (Tele) komunikace probíhá uvnitř domácnosti jen 30% soukromé komunikace. Většina se odehrává přes mobil. |
Ale co když si řeknu, že mě to štve, že to takhle nechci? Mám tablet nebo notebook aspoň v některé dny zakázat? „Nemyslím, že by nějaký zákaz přispěl ke kvalitní komunikaci. Když někomu sebereme něco, co má rád, jeho motivace si s námi popovídat pravděpodobně nevzroste, spíš na nás hodí uražený obličej,“ říká psycholožka.
Podle jejího názoru je jádro věci v něčem jiném než v přístrojích. To, co doma kolikrát chybí, je opravdový zájem o druhého. „Mnoho dětí má zkušenost, že když svým rodičům něco říkají, setkají se s odsouzením, nepochopením, hned dostanou nějakou radu, ponaučení. Rodič je sprdne nebo dětské problémy bagatelizuje slovy: Jak můžeš něco takového řešit? To já ve tvém věku...“
S Katarínou se dál bavíme o tom, jak spolu doma mluvit otevřeně a důvěrně. Doporučuje rodičům představit si, že jsou v kůži dítěte - měli byste chuť sami sobě něco říct? Otevřít se? Pokud ne, zkuste na to jít jinak. Co byste chtěli slyšet, abyste měli důvod o sobě mluvit?
„Pokud já jako rodič chci, aby se mi moje dítě otevřelo, musím se snažit vytvořit takovou atmosféru, aby se cítilo bezpečně. A ne čekat, že to vyjde z něj.“ Zákazem počítače si důvěru nejspíš nevydupeme.
Neřešíme to až moc?
Jako bych slyšela chronické vyznavače retro kréda: Dneska se všechno moc řeší. Dřív se nějakou komunikací nikdo nezabýval, nikdo s námi nejednal v rukavičkách. A taky jsme to přežili. Na to má skvělou odpověď psycholog Adam Suchý: „Ano, jistě, přežili. A ono přežívání je také důvod, proč největší počet klientů a pacientů v mé ordinaci, jakož i v ordinacích kolegů, je právě z naší generace.“
Ani Adam nehoruje pro zákaz počítačů, tabletů a mobilů. Líbí se mi citát, kterým argumentuje: „Moje oblíbené moudro říká, že všechno může být lék a všechno může být jed, záleží pouze na dávkování. Určitě proto není cesta zabavovat a zakazovat něco, co v podstatě definuje naši kulturu. Pokud máme i jiné zájmy, koníčky a dovedeme trávit čas spolu, potom není rozumně dávkovaný pobyt ve virtuálním světě problém.“
Dnešní mládež je nepřizpůsobivá a chce mít všechno hned, říká lékařka Ilustrační fotografie |
V opačném případě to ale problém je. A potom je podle Adama Suchého třeba stanovovat hranice. Nezakazovat, ale vymezovat. A také vychovávat k mediální gramotnosti. Z toho se rázem může stát společně strávený čas: můžeme třeba s dětmi probrat, že reklama neodráží realitu, že mnohé zprávy jsou vymyšlené, že internet lze využít k získávání informací, nejen k hraní „onlajnovek“.
„Rodina se může propojit v nějakém komunikátoru, může si stáhnout nějakou sportovní aplikaci a porovnávat si počet kilometrů nachozených za den. Tedy vzít elektroniku do svého světa, ale zároveň se s ní naučit rozumně zacházet. A jednou za čas ji vypnout úplně nebo od jet někam, kde není wi-fi,“ radí Suchý. Také doporučuje trvat na společných rituálech, jako je večeře u společného stolu, u které probereme uplynulý den.
„Důležitější než kvantita je kvalita. Nemusí jít o hodiny, i patnáct minut společného rodinného hovoru se počítá,“ shrnuje.
Abstinenční příznaky
Následující den nachytám doma léčku: schovám všechny kompy ještě dřív, než se vrátí děti ze školy a kroužků, a dělám jakoby nic. Chci se bavit, vyměňovat si informace, zajímat se o to, jak se cítí, nepoučovat. Jsme zvyklí si doma povídat, takže nic divného, nic nového pod sluncem. Do doby, než se před večeří syn chce „jenom na něco mrknout na YouTube“ a dcera zkontrolovat na webu školy, „jestli nemají zítra supla“. Kam zmizely počítače?! visí ve vzduchu zlověstná otázka.
Tvářím se, jako že asi uletěly, svolávám celou tlupu a načrtávám model Marie Braun-Galkowské. Po první vlně protestů, kdy padala velká slova o terorizování, se sesedáme ke stolu a zíráme na modrá kolečka.
Třináctiletá dcera: „Nemám ráda tyhle teorie o tom, že se nám technika vymyká kontrole a že nám kazí vztahy. Kdyby nám fakt škodila, tak už ji dávno zakážou,“ rozpálí se. „Je to prostě nová věc, a tak lidi panikaří. Kdybychom nezkoušeli nový věci, žijeme doteď v pralese.“ - „To přece nemusí být špatný - žít v pralese,“ utrousí desetiletý syn. - „Tam bys neměl počítač,“ dočká se sestřina uzemnění.
Čtěte v magazínu Rodina DNES |
„Já bych docela chtěl žít ve středověku,“ posouvá se konverzace sourozenců o level výš. „Musel bys chodit ne po chodníku, ale v bahně, občas by ti někdo z okna vylil na hlavu splašky a kdokoli by tě kdykoli mohl probodnout, protože neplatily žádný zákony.“ - „Ale zákon schválnosti platil určitě,“ končí exkurz do historie.
Mám hrozně ráda, když si spolu povídáme. Ale mám i hrozně ráda, když mlčíme. Ticha lze u nás doma docílit dvěma způsoby: a) hádkou, b) civěním do počítačů. (U čtení knížek ne, protože to pořád někdo vykřikuje a chce se podělit o napínavý moment.)
První možnost nepreferuji. Sázím na oba odborníky, kterých jsem se ptala na názor, a věřím, že naše rodina je v pořádku. Ale dovedu si představit, že v některých rodinách se to už možná vymklo kontrole. Že se tam už vážně odcizili. Že tam je nejen ticho, ale i prázdno.
Adam Suchý mi řekl: „V mezilidském kontaktu nelze nekomunikovat. Takže i když spolu nemluvíme a koukáme do počítače, komunikujeme, a bohužel ne moc hezky, protože sdělujeme něco ve smyslu: Tohle je mi přednější než ty. Nemám na tebe čas, nezajímáš mě.“
A Katarína to shrnula následovně: „Když rodina funguje jenom na takové té provozní úrovni a rodiče s dětmi nenavážou osobní vztah, neprojevují o ně skutečný zájem bez hodnocení a odsuzování, nemůžou se pak divit, když je jejich potomci v dospělosti navštíví sotva jednou ročně na Vánoce.“
