Ona
Soňa Hradecká z neziskové organizace ProFem.

Soňa Hradecká z neziskové organizace ProFem. | foto: Vanda Nárožná

Z domácího násilí si trvalé následky odnese 15 tisíc Češek ročně

  • 993
Za poslední rok se s domácím násilím setkalo 11 % žen a více než 15 tisíc si odneslo trvalé následky. Na vlastní kůži se s domácím násilím za svůj život setkalo 40 % žen ve věku od 18 do 65 let. Čísla, která uvádí Soňa Hradecká z bezplatné právní poradny ProFem, jsou výmluvná sama za sebe.

Soňa Hradecká

* Narodila se v roce 1973 v Praze.
* Vystudovala FF UK a již na vysoké škole začala pracovat v neziskovém sektoru v oblasti ženských lidských práv.
* Od roku 2004, jedenáct let po jejím založení, začala pracovat v neziskovém konzultačním středisku pro ženské projekty proFem, jehož hlavní náplní je bezplatná právní pomoc obětem domácího násilí. Na linku právní pomoci ročně zavolá kolem šesti set žen.
* Je vdaná, má syna (7 let) a dceru (4 roky). Svůj volný čas tráví nejraději s rodinou na chalupě v jižních Čechách.

Násilí fyzické jde navíc ruku v ruce i s psychickým terorem, žena je neustále slovně napadaná, může to dojít i ke stalkingu.

Jaký nejhorší případ domácího násilí jste v ProFem řešili?
Nelze říct, který z našich případů byl nejhorší, protože všechny jsou děsivé. Ale asi nejvíce za poslední dobu námi otřásl případ, kde bylo v rodině násilným partnerem zneužíváno i všech pět dětí, a to dosti brutálním způsobem. Jedna z našich advokátek, která měla případ na starosti, nám řekla, že nemohla spis téměř dočíst, jak byla otřesena a dokonce se i neubránila slzám.

Děti jsou často přítomny domácímu násilí. Jaký to má na ně vliv?
Vzory násilného chování, jehož jsou svědky, je ovlivní na celý život. Jsou pak náchylnější k podobně agresivnímu způsobu řešení konfliktů. Takové chování považují za normální. Bezradné jsou i jako oběti. Nevědí, jak se zachránit, a navíc si myslí, že chování násilníka je normální.

Myslíte si, že jakékoliv fyzické násilí je špatně, i kdyby souviselo s výchovou dětí?
Fyzické násilí do rodiny samozřejmě nepatří a do výchovy by patřit také nemělo. Je to osobní selhání rodičů.

Nikdy jste svému dítěti nedala na zadek?
Je třeba umět odhadnout důvody. Ve výchově zastávám názor, že dát dítěti na zadek za životu nebezpečný kousek, který vyvede, není nic, co by ho mohlo poškodit. To je postoj, který zastávala moje prababička, babička i moje maminka. Ano, i já jsem dala svým dětem někdy na zadek, například když vběhly do vozovky i přes to, že měly zůstat na chodníku. Ať se to stane jakkoli, vždy je ale důležité dítěti říct, proč dostalo, co byl důvod. Dítě musí situaci chápat, děti se nesmí v žádné případě cítit v rodině v ohrožení.

Takže i vy jste občas jako dítě dostala nařezáno...
Pokaždé, když jsem provedla opravdu nějakou šílenost. Když mi byly čtyři, neposlechla jsem mámu a přebíhala silnici za tátou, který stál na protější straně. Oba křičeli: Počkej, nechoď tam! A já si dodnes pamatuji, že jsem měla v hlavě "a stejně půjdu". Dál už jen vím, že mě odhodil blatník Škody 100 a já zůstala ležet. Jako zázrakem jsem měla jen odřená kolena. Dodnes si tu situaci vybavuji, včetně toho, že jsem pak ještě dostala na zadek. No a pak jsem dostala obrovskou facku, když jsem ve svých sedmnácti letech nepřijela za mámou na chatu v den, na kterém jsme se dohodly, ale až další ráno. Máma nedostala z pošty vzkaz, že dorazím až druhý den. Umírala strachy, nevěděla, kde jsem a co je se mnou. Mobilní telefony nebyly, bylo možné zavolat opravdu jen na tu poštu, kde mi slíbili, je jí to do chatové osady dojedou vyřídit. Zapomněli a já si v klidu přišla další den dopoledne. Máma strašně brečela a první, co jsem dostala, byla facka.

Od výchovy se vraťme zpět k domácímu teroru. Co je pro ženu, která se snaží násilníka opustit, největší překážkou?
Pokud se žena k takovému kroku konečně odhodlá, propadne se často ze své současné sociální úrovně až na úplné dno. To je velký problém. V prvních třech měsících je v podstatě odkázána na pomoc svých příbuzných a přátel, protože nedosáhne ani na sociální dávky. Ty jsou u nás nastaveny tak, že jsou manželé porovnáváni vždy společně, přestože žena třeba momentálně žije s dítětem v azylovém domě na utajené adrese. Úředníci ale nemají možnost, jak jim dávky přiznat.

A zřejmě potřebuje i peníze na advokáta při rozvodovém řízení...
Pokud je její případ domácího násilí posouzen jako trestný čin, nedostane advokáta ex offo, takže když se chce rozvést, musí se zadlužit. Ženy navíc z těchto vztahů odcházejí pouze s kabelkou. Jsou rády, že si ochrání své zdraví a někdy i holý život. Návrat domů pro věci nepřichází v úvahu. Začínají potom vlastně úplně od nuly a stát jim nijak nepomůže. Řešili jsme případy několika žen, které zaměstnavatel vyhodil kvůli tomu, že byly často na nemocenské. Šéfy nezajímalo, že je partneři doma mlátili, pokud ovšem o jejich utrpení vůbec věděli.

Setkala jsem se s názorem, že žena, která žila s násilníkem, má větší pravděpodobnost si znovu najít násilného partnera. Co si o tom myslíte?
Stává se, ale není to pravidlo. Násilí bývá někdy jako stigma, které si jeho oběť nese celý život. Když se jí konečně podaří opustit tyrana a najít si nového, tak to ale ještě neví. Ze začátku jí nový partner neubližuje. Jeho povaha vyplouvá na povrch až po nějaké době a násilí postupně eskaluje. Před pár lety jsme spolupracovali s ČT na dokumentu To všechno z lásky (2004), ve kterém vystupovaly tři partnerem týrané ženy. Jedna z nich už ho během natáčení vyměnila, ale ten následující byl bohužel ještě horší. Tři měsíce po natáčení si vzala život. Neměla děti a už neviděla žádnou naději.

Setkáváte se i s násilím na mužích?
Jedna z našich předních socioložek právě připravuje výzkum na toto téma, takže si musíme počkat na výsledky. Nečekáme ale příliš vysoká čísla, v současnosti se odhaduje, že 94 procent obětí jsou ženy.

Poslední dobou se začíná hovořit i o násilí na seniorech. Jde opravdu o takový fenomén?
Z našich dosavadních zkušeností jde jednak o násilí ze strany partnera, ale také ze strany potomků, kteří seniorům nedávají pořádně najíst, berou jim finanční prostředky…Zrovna nyní se zabýváme případem, kdy dcera svou mámu pokoutně připravila o byt a nepřestávala ji dál terorizovat. Podobné případy se přitom odhalují jen těžko, protože senioři vnímají takové chování svých dětí jako svoje selhání při výchově. Stydí se a říkají, že už "nějak dožijí".

, pro iDNES.cz