Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Sommerová: Ano, jsem manipulátorka

  0:06aktualizováno  0:06
Dokument O čem sní ženy a na něj navazující stejnojmenné knihy vzbudily koncem devadesátých let mezi ženami svaté nadšení a režisérku Olgu Sommerovou vynesly na vrchol popularity.

Olga Sommerová | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Časy se mění a k jejím názorům dnes ženy mladší generace přistupují mnohem rozpačitěji. Sama režisérka o sobě říká, že teď zrovna stojí na rozcestí.

Pokud očekáváte vlídný rozhovor ke kafíčku, nečtěte dál. Už při telefonické domluvě setkání mne přísně varovala, abych se jí neptala na to na co všichni. A když mne pak dle svého názoru několikrát nachytala na švestkách, nemilosrdně mne zpražila. O některých věcech nechtěla mluvit vůbec, u jiných se dost rozčilovala.

V jejím bytě stála na stole fotografie Jana Špáty a u ní zapálená svíčka. Špáta byl jejím druhým manželem a po dvaadvaceti letech se z jeho popudu v roce 2003 rozvedli. Loni v létě zemřel a Olga Sommerová se s tím zjevně dosud nevyrovnala. Přes veškeré své občasné záchvaty sršatosti měla po celou dobu rozhovoru velmi smutné oči.

Při vyslovení vašeho jména se dnes řada žen ošívá. Prý jste na začátku záslužně pojmenovala problémy generace jejich matek. Jenže pak to začalo klouzat k tomu, že jsou vaše hrdinky víc a víc depresivní, protimužské, trpitelské... prostě všechno to, čeho se v mládí bojíme.
To chápu. Přítelkyně z mých knih by v jejich věku taky pohrdlivě uplivovaly. Tehdy v touze po hnízdění očekávaly prince na bílých koních a byly připravené pro ně udělat první poslední. Ale to depresivní trpitelství svých hrdinek musím odmítnout. Takřka všechny se osvobodily buď z iluzí, nebo z nedůstojného vztahu. A s vědomím své skutečné ceny začaly znovu žít. Upřímně přeju všem mladým holkám, aby nemusely jejich patriarchální zkušeností projít. Ale předpokládám, že si některé za patnáct let na příběhy v mých knihách pokorně vzpomenou.

Vnímáte tu změnu postoje některých žen k vám vy sama?
Ne, mě to nezajímá. Vím, že jsem svými knihami dost žen povzbudila. Jestli dnes něco vnímám, tak to, že tahle etapa je už za mnou. Tehdy jsem nemohla jinak. Cítila jsem nutnost romluvit veřejně o pocitech žen mé generace, které vstupovaly do manželství s velkými ideály. Nakonec zjistily, že obětování se rodině k ničemu nevede. Že tím naopak jejich hodnota zákonitě klesá k nule. Tuhle ženskou generační zkušenost jsem nevykalkulovala. Nejsem autorka sci-fi, ale dokumentaristka. Cítila jsem, že jsme sto let za opicemi a že už nemůžu dál mlčet… mě teda dost štve, že si pořád píšete. Znervózňuje mě to. Nekoukáte se mi do očí. Jako bych mluvila do dubu. Představte si, že bych při natáčení koukala takhle do stolu (Olga Sommerová nasadí grimasu). A proč si to píšete, když si to nahráváte?

Nahrávám si a zároveň zapisuji, je to můj způsob práce...
Přišlo mi, že čas pojmenovat ten fenomén nazrál. Aby si kamarádky u kafe jen nestěžovaly. Aby věděly, že se svými pocity nejsou samy. Aby něco se svým životem udělaly. Možná jsem ze začátku provokovala a nadsazovala, protože v devadesátých letech bylo v českých zemích, co se týče rovných vztahů mezi muži a ženami, mrtvo. Společnost byla totálně zabedněná. Natočila jsem film, napsala tři knížky rozhovorů. A protože to byly autentické příběhy, mohly se ženy s mými hrdinkami identifikovat. Ale za těch sedm let se česká společnost přece jen už lehce nadějně změnila. Posunula se k Evropě a já si řekla dost. Teď už je to, holky, na vás! Svoji úlohu jsem splnila vrchovatě. Film a knihy byly jedním z impulzů, které konečně otevřely veřejnou diskusi. A po ní musí následovat tlak, který donutí mužský parlament tvořit zákony prospěšné ženám a dětem. Pánům politikům se do toho moc nechce, a tak jen doufám, že budou nuceni srovnávat krok s Evropskou unií.

Nebyl dokument o zklamaných ženách vaší generace také trochu reakcí na váš rozchod s dlouholetým životním partnerem, dokumentaristou Janem Špátou?
Ne. Myslíte, že feminista Mirek Vodrážka musel být zklamaná žena, když bojoval proti patriarchální nespravedlnosti?

Máte dceru i syna. Vychovala jste ze syna idol všech emancipovaných žen? Anebo mu lezete na nervy a šel do vzdoru a totálního opaku toho, co hlásáte?
Synovi lezu na nervy akorát tím, že ho považuju za osobního správce svého počítače. Asi se ptáte, jestli jsem dělala rozdíly mezi dcerou a synem, jako že: "Olinko, jdi umýt okna a ty, Kubo, jdi si s klukama zahrát fotbal." Uznáte, že to se ode mě nemůže očekávat. A vůbec, vychovávat já neumím. Chtěla jsem jen, aby moje děti nelhaly, nekradly, nepodváděly a nebyly líné. Feministické myšlenky jsem jim kázala od plotny. Jak si v životě poradí se vzorem své matky, to opravdu nevím. Myslím, že rozhodující pro ně je, že je miluju.

Umíte si představit, že by dcera na mateřskou nešla a syn ano?
No jasně. Muži, kteří prožili otcovskou dovolenou, mají úplně jiný vztah k dětem než vzdálený patriarchální otec. A všimla jsem si taky, že skrze blízký a pečovatelský vztah k dítěti opravdověji milují a ctí svou ženu.

Jenže když se bavím s páry, které si to vyzkoušely, z většiny nakonec vyleze, že by do toho už znova nešly. Ale aby nedošlo k mýlce: muže na mateřské nikdo neodsuzuje. To na ženu se okolí kouká jako na krkavčí matku a kariéristku.
Krkavčí matka to musí unést, protože je průkopnice. Musí být odvážná a nepřijmout v jedenadvacátém století maloměšťáckou obavu 'co tomu řeknou lidi'. O mužích na rodičovské dovolené jsem točila dokument. Ze své nové role byli nadšeni, otevřely se jim nové obzory. Žádný z nich nebyl profesní chudáček, nejednalo se o rozhodnutí z nouze ctnost. Poznala jsem tatínka, který pracoval v reklamní agentuře. Kolegové mu řekli: "To je bezvadný, já bych do toho šel taky." Ale druhému otci řekl šéf: "Pro mě nejsi chlap."

Společenské vědomí je nepružné. Pokulhává za skutečným stavem civilizace, proto je třeba násilí zákonů. Na Islandu mají muži povinnost být třetinu času na mateřské. To není: chcete, nechcete - vy prostě musíte. Odjakživa byla žena mateřstvím obdarovaná i diskriminovaná. Když děti nebudou jenom ženskou starostí, ale i mužskou, budou se možná zákony pro rovnost pohlaví hledat rychleji.

Proč si myslíte, že dnes třicetileté ženy při síle 'nekopou' za padesátnice? Nestaví se proti jevům, jako je věková diskriminace v práci? Zestárneme a na stejné lodi pojedeme přece jednou všechny.
Tuhle ženskou neloajalitu považuji za náš tragický omyl! I já jsem teprve v pětatřiceti pochopila, jakou sílu a hodnotu mají ženská přátelství. Jestli mně někdy někdo v těžkých chvílích pomohl a podpořil, byla to vždycky žena. Možná že si skutečně musíme nejdřív nabít hubu, abychom zjistily, že řevnivé soupeření s jinými ženami je pošetilost. A že bychom jako druh měly držet při sobě. Protože právě na tu pošetilost v profesním a společenském postavení dojíždíme přesně v momentě, kdy už nemůžeme mávat svým mládím, tolik ceněným v mužském světě. A my stále žijeme ve světě určovaném mužskými pravidly!

No ale nemůžete třicetileté obletované krásce přikázat: nestarej se jen o sebe, mysli i na ty, co jim je o dvacet víc!
Mladí lidé žijou v představě, že jsou nesmrtelní. Mají moc danou svou energií a nechtějí si představit, že to tak nebude věčně. A kdo by uvažoval o stáří, když ho neprožil fyziologicky a existenciálně? Já nebyla jiná. V tradiční kultuře tuhle nevědomost nahrazoval společenský zákon, který ctil staré lidi. Na východ, ale i na západ od nás ještě existuje. Připadá mi, že v srdci Evropy nás obešla tradice Východu i kultivace Západu.

Zpět ke světu s mužskými pravidly. Termín patriarchální otroctví totiž nabývá úplně nového významu. Spousta žen už zjistila, že se pracovně nijak úžasně neuplatní. Klidně by se výměnou za to, že je chlap bude slušně živit, tvářily, že jsou hloupější a neschopnější než on.
O tomhle trendu vím už od své kamarádky, která žije v Německu. Některé vlny k nám jdou se zpožděním. K tomu ale můžu říct jen jedno: za svobodu se vždycky draze platí. Některé ženy nemají pro tržní společnost dostatečné vzdělání. Jiné jsou hendikepované věkem nebo pracovními příležitostmi v kraji, kde žijí. Být vazalkou manžela je pro ně přijatelnější než chudoba. Bylo by mi z toho ouzko, kdyby to znamenalo, že pokrok, který od 19. století vybojovali ženy a muži, je vniveč. Spíš se ptám, co je to za společnost, za vládu a parlament, když v pracovních šancích diskriminuje ženy nad padesát. A zase jsme u toho: jsou to většinou matky, které se obětovaly rodině a nebudovaly si kariéru.

Muži vás někdy obviňují z toho, že je nenávidíte a poňoukáte proti nim. Jaký byl váš otec, který obyčejně určuje postoj dcer k mužům?
O svém otci jsem už také mnohokrát mluvila (naštvaně). Vyrostla jsem v patriarchálním prostředí, vychovávána tak, abych muže uctívala a vzhlížela k nim. Ale bylo mi divné, proč mají mít mou úctu zadarmo, jen proto, že jsou muži. Taky proto jsem si jako svůj životní vzor zvolila Boženu Němcovou, která hledala odpověď na stejnou otázku. A k vaší poznámce: neznám muže, kteří mě obviňují. Pokud jsou, tak do očí mi to neříkají. Takže znám jen muže, kteří mě mají rádi jako já je. Co to je nenávidět muže? To slovo nepatří do mého slovníku. Když říkám, že selhávají, že jsou křehcí, protože ztratili starou roli a ještě se nenaučili žít novou, to proboha neznamená, že je nenávidím. Já jenom pojmenovávám obecnou zkušenost žen. Muže jsem hodně milovala.

S dokumentaristou Janem Špátou jste se ale rozvedli...
To vůbec nehraje roli! Když s někým projdete takový vzrušující a láskyplný kus života, je úplně jedno, jestli jste se dohodli na nějakém papíru. Po dvaceti letech soužití jsme na sebe začali narážet. Byli jsme oba příliš silní spoluhráči. A měli jsme jinou představu o společném životě, byl mezi námi sedmnáctiletý věkový rozdíl. Museli jsme se 'rozestěhovat', ale to neznamenalo sbohem. Jen jsme spolu nevydrželi v jednom příbytku.

Když Jan Špáta umíral, chodila jste za ním denně do nemocnice. Smířili jste se. Odpustila jste mu?
Okamžik, když onemocněl, byl jako blesk, který spálil všechnu bolest našeho vztahu. Cítila jsem, že jsme si odpustili navzájem. Oba jsme vždycky věděli, že náš vztah je osudový.

Proto jste ve stínu smrti svého muže natočila dokument o rodičích, které přežili své děti?
Byla to časová shoda. A dost krutá. Dcera na filmu dělala kameru. Určitě to, co jsme s Olinkou prožívaly, když její táta umíral, nás připravilo na setkání se žalem rodičů. Byly jsme vnímavější, my byly doslova citově rozedraný. Pamatuju si, jak Olga za kamerou brečela, jak hltala každé slovo o tom, jak se vyrovnat se smrtí drahého člověka. Film jsem věnovala své mámě, která pochovala dva syny. Přála jsem si, aby příběhy zraněných matek a otců byly pro ty, kteří prožili totéž, útěchou ze svěřené, společně prožité bolesti.

O tom dokumentu kritici ovšem napsali, že byl za hranicemi citového vydírání. Spousta žen v mém okolí zase řekla, že se na něj buď raději ani nezačaly koukat, anebo začaly a nevydržely.
Myslím, že zralost člověka se projevuje tím, že se dokáže postavit ranám života čelem. Můžeme strkat hlavu do písku, ale tím krutější bude okamžik, kdy osud ukáže na nás. Jedna z mých hrdinek filmu mi pak napsala: Když jsme my unesli tu hrůzu ve skutečnosti, proč by to, co je jen slabounkým odvarem skutečnosti, neměl unést divák?

Právě v souvislosti s vašimi emoce vzbuzujícími filmy jste srovnávána s kolegyní Helenou Třeštíkovou. Přičemž u ní všichni pějí chválu, že protagonisty svých dokumentů nevede a nedává najevo své postoje k nim. Vy jste obviňována z manipulátorství.
Ano, jsem manipulátorka, protože dokumentární film je osobní postoj, názor, žádné objektivní přihlížení. Já nemanipuluji fakta, jenom vybírám a řadím. A co se týče srovnávání s Helenou, nechápu, proč se tím někdo zabývá. Je dobře, že jsme každá jiná. Svět je veliký, snad se do něj se svými filmy vejdeme obě. Helena tím, že točí sběrné dokumenty, přistihuje život při činu v proměnách času. Ale je omyl, že by nic neovlivňovala, ve chvíli, kdy se dokumentarista ocitne ve střižně, vytváří novou skutečnost.

Řekla jste, že etapu feministického angažmá máte za sebou. Co máte před sebou?
Pro rovnoprávnost žen budu žít až do smrti. Ale pravděpodobně už nebudu stát na barikádě s vlajícím praporem. Zajímají mě teď jiná témata.

Jaká?
Před týdnem jsem se vrátila z Peru, kde jsem točila život indiánů ve čtyřtisícových nadmořských výškách. Viděla jsem jejich bídu, jejich touhu po vzdělání a nelíčenou, až dětinskou radost z naší návštěvy. Zažila jsem kulturní šok.

Jak jste na indiánské téma přišla?
Jako slepý k houslím. Byla jsem jednou z dvanácti žen, které fotografoval Jan Saudek pro reprezentativní kalendář. Výtěžek z prodeje kalendáře a fotografií šel na charitu. Vzdělávání dětí v Africe, Peru a Kambodži. Žadné cpaní peněz do černé díry, ale do vzdělání konkrétních dětí v konkrétní vesnici. Moje dokumentaristické srdce poskočilo. Chtěla jsem a chci, aby můj film o životě chudých dětí toužících po vzdělání, a to ve srovnání s těmi českými naprosto propastně, pomohl otevřít srdce i peněženky nás bohatších.

Charitativních projektů je čím dál víc, až už ztrácejí na věrohodnosti. Vy věříte, že je ještě šance, aby se nacházeli další dárci?
Četla jste v novinách, jakou neskutečnou sumu loni Češi utratili za vánoční dárky? To je moje odpověď. Víte, mě hrozně těšilo, že na tomhle projektu spolupracují výhradně ženy. Ty, které byly fotografovány, a pak ty, které jsou koordinátorkami v oblastech pomoci. V Peru třeba Olga Vilímková. Češka, co jeden rok učila indiánské děti na venkovské škole, a když se vrátila, založila nadaci Inka. Viděla jsem, jak ji indiáni zbožňují, to si prostě nevynutíte ani nenakašírujete pro kamery. Mě, protřelou dokumentaristku, kterou už skoro nic nepřekvapí a je z dost věcí otrávená, najednou zase fascinovalo, jak jedna jediná ženská dokáže pohnout světem. A jsme zase zpátky u té naší ženské síly.

Když jsem dělala rozhovor s romskou televizní moderátorkou Ivetou Kováčovou, měla zajímavý názor. Podle ní jsou Češi ochotni pomáhat dětem na druhém konci světa. Přitom kdyby si odskočili do příšerných romských osad na východní Slovensko, najdou tam také děti ve velké mizerii jako třeba v Jižní Americe. Akorát to není tak fotogenické.
Takhle bych to nesrovnávala a neřekla. V romských osadách na Slovensku jsem nikdy nebyla, ale moji studenti z FAMU ano. Přese všecko jejich rodiče dostávají aspoň nějaké dávky. Indiánské rodiny nedostávají od státu vůbec nic. Nic. A když vidíte na vlastní oči děti, které mají na den k jídlu tři brambory…

Na co myslíte teď dál?
Po odchodu Honzy si připadám trochu jako sicilská vdova, duševně věrná tomu partnerství. Vím, že takový vztah už neprožiji. Stojím na křižovatce. Vím, že jdu do poslední třetiny svého života. Chci se stáhnout z šíleného pražského života, který mi připadá čím dál víc proti přírodě. Děti jsou dospělé, natočila jsem sto filmů, povinnou jízdu mám za sebou. Teď už mě čeká ta volná.

OLGA SOMMEROVÁ
Narozena 1949 v Praze. Vystudovala pražskou FAMU. V letech 1991 - 2002 na FAMU vyučovala, od roku 1994 vedla osm let katedru dokumentární tvorby. Natočila stovku filmů, za něž získala třicet cen na domácích a zahraničních filmových festivalech. Vydala čtyři knihy rozhovorů na téma o čem sní ženy a o čem sní muži, které se staly bestsellery. Po odchodu Honzy si připadám trochu jako sicilská vdova, duševně věrná tomu partnerství

TABU TÉMA - PŘÍTEL DCERY KULÍNSKÝ
Zatím posledním filmem Olgy Sommerové byl dokument Přežili jsme svoje děti, který se vysílal letos 15. února. Inspirací k tragickému tématu byl životní příběh autorčiny matky, která přišla o dva syny. Někteří kritici film označili za patetický, chvílemi brousící na hraně citového vyděračství. Pozornost na sebe však dokument přitáhl i tím, že Sommerové v roli asistenta režie pomáhal Bohumil Kulínský - současný partner její dcery Olgy Špátové. Ta u tohoto filmu stála za kamerou. Právě Bohumil Kulínský byl jedním z témat, o kterých Olga Sommerová úplně odmítla mluvit.

Autoři:




Nejčtenější

V Primarku se můžete od hlavy až k patě obléci jako Harry Potter.
Vzhůru do Bradavic. Řetězec nabízí kolekci inspirovanou Harry Potterem

Fanoušci malého čaroděje slaví. Svého hrdinu mohou konečně mít doma prostřednictvím nové kolekce oblečení, papírenských a bytových doplňků, kterou nabízí...  celý článek

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Ilustrační fotografie
Osm fyzických příznaků úzkosti. Bušení srdce, teplota i brnění nohou

Projevy úzkosti mohou být velmi pestré. Od klasických jako neklid, bušení srdce, motání hlavy nebo třes rukou až po ty méně obvyklé, které leckdy překvapí.  celý článek

(ilustrační snímek)
Partner Lucii surově mlátil. Vzala děti, odešla a začíná znovu žít

Ovlivnit budoucnost dětí znamená změnit budoucnost jejich matek. Pomáháme maminkám začít po odchodu z azylového domu nový život, naučit se plánovat, spravovat...  celý článek

Ilustrační fotografie
Uroložka: Koupání v řece ani bazénu zánět močových cest nezpůsobuje

Každá druhá žena aspoň jednou za život prodělala zánět močových cest, i proto lékaři doporučují věnovat péči hlavně prevenci. "Koupání v řece ani bazénu...  celý článek

Další z rubriky

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

Americká star Amber Rose push-up podprsenku rozhodně nepotřebuje. Ráda však na...
Amber Rose: Mám stupidně velká prsa, potřebuji si je nechat zmenšit

Herečka a modelka Amber Rose (33) si postěžovala na velikost svých ňader. Nikdy si je nenechala chirurgicky upravit, takže nemá implantáty. Přesto jsou její...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu
První pomoc při vypadávání vlasů: Tabletky i přípravky pro bohatou hřívu

Zničehonic začínáte ztrácet svou jinak bohatou hřívu? Nepropadejte panice a podívejte se, jak vypadávání vlasů udělit stopku hned v začátcích.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.